Hle, země opět tone
ve květů orgii
a nelítostným sluncem
se znovu opíjí
tak jako před sto lety,
když stála u tvých mar.
Snad nevzpomíná ani
muže, který byl čin,
nejsilnějšího ze všech,
jež zrodil její klín,
zrádcovsky ponořena
svých květů ve požár.
Člověk je bezcitnější,
leč nyní v údivu
myslí na toho muže,
jenž chytil za hřívu
strašlivou lvici dějin
a ku předu ji vlek.
Beztvarý chaos lámal
Evropu šílící,
on vystoup, odhodlaně
naň upřel zornici
a chaos rychle tuhl
v tančící hvězdu. Rek –
neb byl jím jako nikdo
před ním a po něm – šel
přes korun třpyt, nach trůnů
a stohy děl a těl.
Evropa děla: Ne. On:
En avant! En avant!
Co bylo staré, spiklo
se proti rekovi,
královští padouchové
i stvůry carovy.
Srazil je jako rzivý
list srazí vichru van.
Ó vítězství! Ó boje
památné navždycky!
Ó útočící gardy,
Ó reku nadlidský!
Tvé činy žijí stále
tak jako v prvý den!
Žijí tvé Pyramidy,
Marengo, Rivoli,
tvůj Slavkov, Jena, Wagram
jsou mrtvy? Nikoli!
Sto let se kol nich smyklo
tak jako letmý sen!
Démony uchopený
a přece vítězí!
Kdo z lidí tobě roven?
Ach nikdo! Bez mezí
tvá strašná vůle byla,
tvůj otrok i tvůj kat.
Proto jsi musel padnout
hranice překročiv,
jež lstiví bozi skuli
a které ctil jsi dřív,
ne Rus, ne Prus, tví soci,
ty sám svůj utkals pád.
Pak teprve se zdvihla
Evropa prohnilá,
spitého poloboha
bídácky ubila,
v klín moři pak jej vrhla,
jenž byl tvůj dávný druh.
Tam stál jsi tiše nyní
zrak upřen do dáli,
pějící vlny moře
ti k nohám padaly,
hle, všechen zmatek zmizel,
co ještě zbylo? Duch!
Zřels ještě jednou pyšný
svůj pochod nahoru,
volání slávy slyšels,
zřel vlání praporů,
ku tvému sluchu šlehla
tvých bitev ozvěna.
Tváří v tvář oceánu,
který se tebou spil,
proč náhle skřížils ruce,
kam pohled tvůj se vryl,
tvé dobyvačné gesto
co nyní znamená?
Je dík to nebo výzva
anebo prokletí?
V tvých sežehnutých očích
je slzy viděti.
Vzpomínáš na milenku
anebo na syna?
Kdo ví to? Beze hlesu
se vracíš do svých pout,
kam hledneš, stráž a děla,
ni prstem nelze hnout,
je Hudson Love přísný
i jeho družina.
Tak tedy padl's, reku,
na mstivců halali,
pláštěm, jejž u Marenga
jsi měl, tě zahalí.
Hlouček tvých druhů zalkal
v chudičké jizby šer.
Tak zcela velký ze všech,
již světu vládli kdys,
ty nejsi mrtev – vůle
nejšílenější – tys.
Jí žiješ mimo sudbu
ubohých efemer.
Tak jako tvoje gardy
za zvuků polnice
zdravily kdysi tebe
v útok se řítíce,
svět celý u tvých nohou
volá: Vive l'empereur!