Král duchů.

Král duchů. Král duchů.
(Z Göthe.) Ký pozdní to jezdec větrem a tmou? otec to s dítětem, domu jedou; synáčka milého v náručí má a tiskne a hřeje a objímá. „Mé dítě, což úzkostně tak se děsíš?“ – „„Tatíčku, což krále duchů nevidíš? hle krále se srstí a s korunou!““ – „Mé dítě, jen vodní to páry jsou.“ ,Pojď dítě milé, pojď ke mně sem! zde krásně si spolu pohrajem; má louka je pěkná, květnatá, a máti moje má šat ze zlata.‘ „„Ach táto, tatíčku, slyšíš-li nyní, jaké mi král sliby tajně činí?““ – „Spokoj se, mé dítě, a bázně nech; suchéť to listí šumí po sadech.“ 136 ,Pojď, dítě zlaté, pojď jen se mnou, mé dcerky ti pilně sloužit budou; mé dcerky, ty v noci tance mají, ve spánek tě tancujíc uzpívají.‘ „„Ach táto, tatíčku, což nevidíš těch dcerek králových tam vody blíž?““ – „Vidím, vidím to, mé dítě milé: vrby jsou to šeré a vyhnilé.“ ,Aj rád tě mám, jsi švárný, musím tě mít; a sám-li nepůjdeš, chci síly užit!‘ – „„Ach táto, tatíčku! již po mně sahá, král duchů již v moci své mne má!““ I hrůza jest otci a dává se v cval, své úpící dítě v náručí jal; přijíždí do dvorce v mysli traplivé, leč dítě v náručí již – neživé. 137