MNICH
[5]
Těm, kteří hledají.
I.
V zpovědnici staré, rozviklané
seděl bratr Jan a smlouval s nitrem svým,
s touhou, která dneska mocně vzplane,
aby zítra zbyl z ní popel, prach a dým.
Rád tu snil a ve vzpomínkách hledal,
tady toužil, tady plakal bezmocí,
tady vznět ho vzhůru k hvězdám zvedal,
strach však rval ho dolů v bezdno půlnoci.
Tady trávil v touhách, divném snění
slušnou řadu nikým nečítaných let,
nevěda, jak čas jej zvolna mění,
až se z hlasu jeho chechtal na něj kmet.
Kolik roků již tu takto tráví?
Kolik zim tu prosnil a protoužil jar?
Vzpomínky a sny zda koho znaví?
A Jan snil a toužil, nevěda jak stár.
7
Snil a toužil snad od nepaměti.
A jak dávno vstříc svým touhám chtěl již jít?
Vzpomínky a sny i věčnost světí,
je-li duše jas a srdce tluk v nich skryt.
Dávno tomu, do smrti co hostem
paní laskavé se uvolil tu být.
Žhavou touhou zrajem, slibem rostem,
proto Janův nikdy nekolísal cit.
Dávno tomu. Nikdo neví aniani,
kterak dlouho v starém zámku bydlil Jan –
dávno tomu, co zřel hradu paní
volně jíti naposledy z jeho bran.
Dávno tomu. Čas ohlodal zdivo
a nádvoří pokryl směsí plevelu,
vše pomřelopomřelo, co tu bylo živo,
aby zase vstalo vždy jar v ševelu.
Dávno tomu. Omítka se drobí,
břidlicová střecha značně pelichá,
kdysi čerstvé propadly se hroby.
Starý pyšný javor zvolna usýchá.
Kostelík je také značně sešlý.
Čas vše mění, drsnou rukou pokazí –
svatí, jak se na zdích kdys tu sešli,
jsou dnes smutní, že až tebe zamrazí.
8
Pavučím je pavouk pokryl, prachem
šedým léta. Svatozáře pobledly
a na roucha, rdící se kdys nachem,
zbloudilé sem mouchy tupě usedly.
S oltáře se Kristus teskně dívá,
jak vše kolem zpustlo, jako jeho sen,
a jistě se diví, na čem zhřívá
Jan svou touhu velkou, časem nezlomen.
Jan tu sedí v zpovědnici
staré, v polotemnu chmurném zcela skryt.
Nechť čas plyne luzně ševelící,ševelící
dále. Je tak sladko vzpomínkami žít.
Je tak sladko věřit v sladká kouzla,
je tak milo hledat v zadumání vděk,
ve snech štěstí, třeba stokrát sklouzla
duše tvoje po bolesti vzpomínek.
Dávno tomu. V chaotické tříšti
času osud kdysi zanesl ho sem,
v mlčelivý koutek, z něhož prýští
rozkoš jeho čistá mocným plamenem.
Paní zámku, kráska zadumaná,
pozvala ho kdysi k malé rozpravě,
pozvala ho, řeholníka Jana.
A pak vyprávěla tiše, dumavě:
9
– Nemožno mi více tíhu stesku
po zmizelém, drahém choti unésti.
Žije? Aneb zemřel v bitvy třesku?
Nevím. Co vím, jsou jen plané pověsti.
Půjdu za ním. Tři již léta vleklá
čekám na něj. Nejde. Půjdu tedy za ním.
Ty zde zůstaň.– Požehnej mi. – Klekla
před ním. V žehnání vztáh’ ruce k jejím skráním.
Propustila čeleď. Celé jmění
svoje řádu mnichů dala do správy.
Pak odešla kams – bez rozloučení...
Přijde nazpět? Kdy? Kdy? Čas nic nepraví.
1. VIII. 1917.
II.
Odešla... A čas pomalu míjel.
Zvolna, líně tekl, těžké kročeje
kladl na vše, žíznivě se vpíjel
v tvrdá fakta, jak již jeho zvykem je.
Odešla a Jan tu zůstal tlíti.
Neznám přišel z řádu bratří Kristových
a zde sněním a posty se sytí
a rozjímá tiše ve ponurých zdích.
10
OdešlaOdešla, a přece stále je tu,
jako přízrak ve mnichových myšlenkách.
Čím byl on as užitečným světu?
Modlil se a duší bloudil v hříchu tmách.
Odešla a on ji stále viděl,
pár slov řekla, on je slyší po léta –.
Tisíckrát se za svůj život styděl,
v touhách zlých že duše jeho zakleta.
Jak on žil? Zda za svůj život celý
připoutal kdy k velikému myšlenku?
Jedl, pil a spalspal, až sesivělý
nudou potkal jednou svoji milenku.
Avšak v krátkém čase, tolik krátkém,
zapudil ji zlobně navždy od sebe.
Pak šel žitím smuten; v kroku vratkém,
zkřivlém smíchu zlolajník zří na tebe.
Víc se modlil, kázal ohnivěji,
vyhýbal se lidem, stydě se za hřích –
vůdce čestné slaboši že chtějí,
poznal z jejich hledu věrolomný mnich.
On tak bídně zrušil slovo dané,
jednu duši zlomil, srdce poplval,
když se v její oči polekané
jeho zradou nelítostně, tvrdě smál.
11
Tak on žil. Jen k hanbě jménu boha.
Pak jej zavolala světlá paní ta,
kterou hnala neúkrotná touha
srdce v cizí zem, by slávou pokryta,
mocná, silná za hlasem šla jeho.
Zdrcen velikostí její chvěl se Jan.
Zprvu těžko chápal toho všeho,
úžasem jsa zlomen, studem zadumán.
Jak se dotkl tehdy jejich skrání,
u nohou když jeho dlela v pokleku,
pocítil, že prohřešil se na ní.
Vždyť tak nepodoben on byl člověku.
A ona? Ve hvězdách nad ním stála
a jak světice mu v sluch zněl její hlas,
když jím velikost svou zhalovala.
Zněl mu v duši stále, neztlumil ho čas.
Zahloubal se celou duší svojí,
všechny chvíle žití myšlence té dal:
Paní ona v hvězdách nad ním stojí
láskou. A on přece též kdys miloval.
2. VIII. 1917.
12
III.
– Velký bože! Utiš moje zmatky!
Zhal mi taje, jejichž krásy zastíní
nebe! Z jaké utvořil jsi látky
onu ženu velkou, rovnou bohyni?
Jak je možno ve světě tom chudém,
kde já žebral jenjen, anebo drze krad’,
aniž sluha krásy zalkl jsem se studem,
jak je možno tady, v světle klamů, zrad
najít velké srdce, čisté, zlaté,
které za požitkem hříšným nespěchá?
Tázal jsem se tě již tisíckráte.
Ty však mlčíš, jediná má útěcha.
Velký bože! Jaké jsou to taje,
jež mi byly tolik dlouho ukryty?
Čím je proti nim ta velká báje,
kterou kdysi dávno diktovals prý ty?
Kolik lásky v srdci tom je skryto,
když jí v oběť dává vševše, co žitím zvem?
Všecko dává, nic jí není líto,
všecko opouští s rozkošným úsměvem,
a ve vřavu kruté bitvy spěje
hledat tělo, jsoucí snad již v rozkladu.
Jde a věří, že se u něj zhřeje,
lehce oděna jde, sama, o hladu.
13
Pěšky kráčí přes kopce a stráně
slabá, plachá, unavená, bezbranná.
Každý může ruku vztáhnout k ráněráně,
kdo ji potká. Nikde pomoc, záchrana.
Kráčí sama útlá, čistá, něžná.
Kam jde? Zda se nevzdaluje od cíle?
Jde a klopýtá. A cíle nezná.
Nic jí není těžké, kruté, zpozdilé.
Kráčí stále pokud síly stačí,
dneska silnicí a zítra stržemi,
jde však dál, ač stěží tělo vláčí,
v před. Světice stopy seje po zemi.
Potrhaný šat má, bosé nohy
prachem pokryté. Vlas, kdysi havraní,
hebký, měkký, po kolena dlouhý
zcuchán větrem, vlaje za ní po stráni.
Pružné tělo trýznitrýzní nalomeno,
ale pyšná duše roste obětí.
Kořím se ti, uctívám tě, ženo,
bohyně vtělená v čistém poupěti.
Ale kde jsi? Krásná, dobrá, čistá!
Která stopa země nese bytost tvou?
KráčíšKráčíš, aneb odpočíváš, jista
vědomím, že nezabloudíš dálek tmou?
14
Teď je noc. Své stíny krajem stele,
aby člověk, klopýtáním znavený,
nepostřehl vrásky na svém čele
a za podušku mnil míti kameny,
aby temné, vlhké skalní sluje
změnily se ve útulné přístřeší.
A pak vichr zuřivě nechť duje,
v sladký spánek přece tebe zkonejší.
Teď je noc. Pramáti času, hrdá
stářím svým. A přece voní svěžestí,
tlumí gesta dne, ach – tolik tvrdá,
v muka žití křídlem smíru šelestí.
Nese pokoj, mír. A sny své klade
unaveným spáčům tiše pod hlavy,
k lůžkům jejich vodí nymfy mladé,
s nimiž spáči předou pak své rozpravy.
Nymfy vzdušné úsměvy své kladou
do podušek teplých, divně zcuchaných
nepokojem snů a žití zradou,
aby sivé hlavy klidně spaly v nich.
Ze vzdálených světů nesou zvěsti,
zkazky plné kouzla, krásy neznámé,
nesou radost, slastnou tuchu štěstí,
nesou všecko, co my tady nemáme.
15
Nesou nové, nezbádané taje,
jejich vůní hlavy naše pokropí –
Nechť prý krásno ve člověku zraje,
třeba on ho tolik těžko pochopí.
Nesou rosu na svých mlžných křídlech,
prškou její tiší bolest našich ran –
rosu načerpanou v čistých zřídlech,
z nichž usoudil jen jim píti pán.
V křepkém kroku nesou rytmus svěží,
pohyb ruček bílých jest pln gracie.
V snech je chápeš – v životě však stěží
poznáš, jak má člověk žít – a nežije.
V smíchu jejich nová rozkoš zpívá,
v lesku očí hoří plápol neznámý.
Člověk věří, že se kamsi dívá
v plaché krásno, jež je kdesi před námi.
Každý pohyb, úsměv každý sládne
v duši. Opojuje každé dechnutí,
každé slovo silou boha vládne,
ač tvé nitro hladí měkkou perutí.
Nymfy božské! Shlukněte se v davy
kolem ní, ať nalézá se kdekoli!
Dejte věnce kolem její hlavy,
dejte jí sny, které sladce šveholí
16
písně nachýleným, skleslým hlavám.
Vše jí dejte, čím vás velký kosmu pán
obdaroval. Já též vše jí dávám
v podnož, velikostí její k zemi sklán. –
Povstal Jan a zvolna, těžkým krokem
ubíral se ven do noci tajemné,
aby věčně svěžím její tokem
pocelovat dal své čelo znavené.
4. VIII. 1917.
IV.
Svět se vznáší na perutích noci,
kolébá se v bouřných vlnách prostoru,
přec však srdce lidská slyšíš tlouci,
smát se, jásat, plesat jako ze vzdoru.
Srdce lidské! Kolik bouřných vznětů,
kolik vášní tebou mocně zachvěje,
nežli úsměv plachý splyne se rtů,
který chvíle příští rychle odvěje?
Kolik tužeb v nitru tvém se rodí,
nežli bouřný tluk tvůj navždy ustane?
Život tlačí, rozum příkře soudí,
proto srdce zřídkazřídka, co chcechce, dostane.
17
Přes to ale stále něco hledá,
třeba tisíckrát se o klam poraní.
Svět je chudý, co chceš tobě nedá,
ale za chimérou jít ti nebrání.
Za chimérou tedy jdi! Je sladká
jako hrozen vína, čistá jako sníh,
na rtech svých má úsměv Jezulátka,
které tiše dřímá v loktech matčiných.
Chiméra je dítko fantasie.
Ustroj si ji tedy dle své možnosti,
vždyť jen tebe těší, tobě žije,
k tobě chodí pro vkus, ty k ní pro ctnosti.
Je tak fádní brutalita žití,
i když člověk docela jí přivykne.
Chiméra jde: Je tak sladko sníti,
skutečnost zlou sen tak často zakřikne.
Ona dává tobě divné tuchy,
jimiž tebe v bezvědomí opojí,
že jsi k bědám žití slep a hluchý,
žiješ v jiných světech, v míru, pokoji.
Vede tebe tiše roklinami,
táže se tě: Žiješ zcela beze snů?
Žitím jdeme tak jako tak sami.
Proto často padneš – já jen poklesnu.
18
Ty jsi hmota, já jsem symbol duše.
Ty se plazíš prachem, já jdu rosnými
nížinami tušení, kam jen suše
hrůz jek padá. Ty jsi zpychl prostými
fakty skutků, které zítra kácíš
v prach, neb vidíš na nich stopy rozporů
svého nitra. Zřídka jen se vracíš
do sfér vyšších pomyslů, bys hovoru
bohů se též mohl zúčastniti.
Mně však nelze spočinouti u hmoty
a s ní smlouvat, aneb zastaviti
se jí nechat. Tak já žiji – a tak ty.
Chiméra jde napřed, je tak svůdná –
kyne tobě, zve tě v říši ilusí – –
ty jdeš za ní, efemerko bludná,
pokřivená strachem, tupá od hrůzy.
Chiméro má, počkej! Nutno jíti
křižovatek spletispletí, kol měst, samot, vsí,
v nichž psi vyjí, snob se nudou sytí.
Chiméro má, počkej! Kdepak jsi?
Dej sem ruku, chiméra ti praví,
a pojď rychle, nevšímej si samot, měst.
Iluse teď zrají – čas je pravý.
Ulomíš si jednu svěží ratolest.
19
Vede tebe tiše – dej se vésti,
a s ní vyrovnej se pěkně do kroku,
nestavuj se nikde na rozcestí,
na zastávce světců, moudrých proroků.
Pohleď! Tady lavička je skryta.
Za dne je tu šero a tma k večeru,
jakás jména tu tam jsou v ní vryta,
mezi nimi srdce značných rozměrů.
Nesedej si na ni, na ta jména,
vždyť se tady právě cesty křižují –
tady jednou dleli muž a žena,
kteří – bozi vědí – co dnes milují.
Zde se úzké cesty právě kříží.
Neusedej tady, bludný pocestný!
Všecky cesty k cílům svým se blíží
a z nich každý, každý prý je bezelstný.
Všecky tyto cesty někam běží.
Jedna dolů, druhá vzhůru do kopce –
zde jen srdce na lavičce leží,
zacloněno zpola keřem jalovce.
Jdi s ní. Svoje sousto najdeš také
cestou. Není ještě všecko snědeno;
jinde vládnou zvyky všelijaké,
zde je všecko jedním loktem změřeno.
20
Jdi s níní, kam tě vede! Přeplněna
jsou již místa všedních lidských zažitků.
Zlato, zlato, zlato, smích a žena
slyšíš zníti z vřavy tuší, přípitků.
Jdi s ní! Na zemi již není místa,
kde by duše s láskou mohla spočinout
bez obav, že radost její čistá
nezakvílí tlakem zrezivělých pout.
Pouze snů a ilusí tvých vůně
může tobě dáti rozkoš nejvyšší,
po níž duše volá, věčně stůně.
Nikdo jiný touhu její neztiší. –
Tak les šuměl nad Janovou hlavou,
až ho v spánek milosrdný zkolébal,
tak vzněcoval touhu jeho zdravou:
vytvořit si nejkrásnější ideál
a jemu pak sloužit bez výhrady –
nechat zcela stranou všecko vezdejší,
snem pronikat v krásno, zhalit vnady
jeho a mít štěstí, jímž se nehřeší...
5. VIII. 1917.
21
V.
V zamyšleném, tklivém, svatém tichu,
ve spánku jsi našel vonnou útěchu.
Usmívej se proto, dobrý mnichu,
vždyť tak sladce spí se v lese na mechu.
Les ti zpívá tiše, jak jen umí,
vůní svou tě zpíjí, vánkem celuje –
on tvým touhám jistě porozumí,
neb on též jen nejkrásnější miluje:
Tichý zpěv a vlhkou vůni kvítí,
rozteskněné zkazky vánku večera,
rosu, jež se diamanty třpytítřpytí,
a pohádky vyprávěné za šera.
Něžné, drobnolisté růže plané,
smutné ticho samot, hloubku půlnoci,
vřesy prosté, rosou uplakané,
vesmír, v němž se vzhlíží hvězdy planoucí.
On má rádrád, co sladké jest a něžné:
První pták v něm z jara tiše trilkuje,
první rostou skromné květy sněžné.
Vesna nejdřív v jeho říše vstupuje.
Ó, les, ó, les, ó, les! V měkkých stínech
jeho hlava tebe nikdy nebolí,
zdá se ti, že kráčíš po vavřínech
a sbor víl že o tvou přízeň zápolí.
22
A jak král usedá v hermelíny,
můžeš i ty hlavu svou zde položit
na podušky z mechu, pod modříny
a sbor věrných tvých jde se ti poklonit.
Vpředu kráčí zástup bílých panen
s kyticemi květů. Víly z pohádek,
útlých boků, liliových ramen
sešly se a stud svůj nesou ti a vděk.
Sněžná roucha jejich křepce vlají
vzduchem svými průsvitnými řasami,
čisté vnady panen těžko tají.
Snad se radují tak jejich krásami.
Zlato jejích vlasů v slunci plane,plane
jako odlesk nových, krásných dukátů,
v očích hoří hvězdy nesčítané.
Rty, toť třešně, prasklá ve chvatu.
Přešly volným krokem. Jemným shlukem
mlh se zdají býti, který krajinou
plyne. Vymrštěná střela lukem
zraků tvých je protkne, avšak nevinou
jejich zhoubný jed ten, který nese,
promění se v dotek tvého zbožnění.
Již zašly. Za nimi jíti chce se
tobě, ale žádost tvá v stud zkamení.
23
Elfů, nymf a skřítků zástup celý
za nimi se vine v pestré směsici
v skotačení bujném, že les stmělý,
pln je smíchu, žertů. Šumí tisíci
hlasy bájných těchto polostínů,
stkaných z jemných vláken lidských myšlenek.
A v jich středu, v moři hermelínu,
kolem hlavy věnec z chrp a pomněnek,
kolem pasu šerpu tkanou zlatem,
pozakrytou vlasů černých závojem,
kráčí paní jeho snů. Ve vzňatém
touhou oku slza dřímá. Snad ji sem
seslal nevyzpytný, mocný vládce
lidských osudů a ona záhadnou
svoji něhou svítí ku památce
toho, k čemuž city její nezvadnou
nikdy. Slza ta je křišťalově
čistá. A na dlouhých brvách spočívá
měkce, aby mohla v každém slově
shlížeti se ihned, rtem jak zachvívá.
Vysoké a bílé její čelo
rozťato je vráskou jednou, jedinou,
na znamení, že cos pod ním vřelo
mocně dlouho. A teď každou vteřinou
24
vráska tato prosí: Rozumějte!
Nechci soucit váš, ni sladkou potěchu.
To jen slabým, unaveným dejte,
již se tolik bojí hořkých posměchů.
Mně jen dejte věčné zapomnění.
Více nechci. Ono bude odměnou
nejkrásnější za vše, co již není.
A co bylo, toho bozi vzpomenou.
To v mém srdci navždy zakotvilo.
Čím mi život? Co mi může více dát,
nežli dal mi? To však bylo – bylo
a v životě může být jen jedenkrát.
Pouze jednou v žití může láskou
srdce vzpláti. A když všecko sežehne,
člověk přikryje ho věčnou zkazkou
štěstí bez obav, že znovu vyšlehne
z něho plamen. Srdce pouze jednou
za života čistým ohněm plápolá.
Tehdy všecky krásy kolem blednou,
plamen tento všecko chtění udolá,
všecky tužby zdusí, jak se zrodí,
každým nervem chvěje, svítí nadšením.
Když vše stráví, člověk popel hodí
stranou a jde žitím, pohrdaje vším.
25
To je láska. Ostatní, co zove
člověk tímto jménem, jest jen znavený
svit bludiček v močálech. Do nové
oblasti jich nevzplá oheň studený.
Přešel zástup elfů, nymf a skřítků,
zmizela i ona, jejich královna.
Větřík z cesty odsunul jim snítku
jednu a teď jde a zas ji urovná.
A teď lesem hbitě spěchá, dýchá
květům zaleknutým v rosné kalichy:
vstávejte a žijte! Chvíle ticha
prchly. Modleme se zase za hříchy
lidské, aby brzy opět tady
mohl jíti zástup panen, skřítků, víl,
aby vůně jejich rej, smích mladý
vzácným hostem našich plachých slastí byl.
– Vstávejte a žijte jejich smíchem!
Šumí větřík šumí, hbitě skotačí
lesem, který udiveným tichem
zázraku se kořit sotva postačí.
– Vstávejte a žijte jejich vůní!
Šumí větřík šumí, hbitě hopkuje
listím bříz, jež stojí na výsluní.
Šumí lesem dál a spáče burcuje.
26
– Vstávejte a žijte. Není hříchem,
není hanbou žíti, jak my žijeme.....žijeme...
Teď si náhle vzpomněl: Co je s mnichem?
Kde je? Pojďte rychlerychle, ať ho najdeme.
Větřík s vůní květů běží tichem...
Zastavil se větřík náhle pod jedlí,
se spícím si zadováděl mnichem,
vlas mu zvlnil, zulíbal ret pobledlý.
– Vstávej, mnichu, vstávej! Květy vstaly
všecky již, i stromy. Desetkrát jsem les
celý oběhl. Vše boha chválí
již, jen ty spíš, mnichu, tolik dlouho dnes.
Jan vstal. Snivě vzhlédl do červánků,
které právě na východě vstávalyvstávaly,
a pak zvolna ubíral se k zámku,
kol nějž bledé mlhy slepě tápaly.
8. VIII. 1917.
VI.
Osud někdy tolik krutě vládne
člověku. Do jeho kroku postaví
smutný přízrak, mysterium chladné,
které nitro jeho hrůzou zaplaví.
27
– Kdo jsi? Jdi mi z cesty! K svému cíli
kráčím, který vidím v dálce jasně plát,
jeho jas mne vede, těší, sílí.
Ustup z cesty! Chci jít, pusť mne. Chci se smát
pýchou, že jdu, jásati chci vznětem
svým vstříc kráse, toužím rychle dostihnout
ráje, abych mohl ověnčiti květem
svoji hlavu. Ustup! Rachocení pout
mých ti dokazuje, že jen zvolna
lze mi jíti. Tlak jich brání v rozběhu –
a pak cesta není vždycky rovná.
CastoČasto padnu do bláta neb do sněhu.
Člověk marně prosí, zapřísahá
přízrak. Napne proto síly šíleným
vzmachem, ale hrůza zvolna sahá
k jeho hrdlu, drtí, láme dechem svým
jeho postať. Člověk padá k zemi,
zlomen přesilou. Pak pustý jeho rov
větřík skryje listím, haluzemi
zrakům nechápavým, které na hřbitov,
v místa svatá pokojem a tichem,
vodí svoji nudu pásti na rovy...
Tak si osud zahrál také s mnichem.
Nechť však historie nám to dopoví.
28
– Dneska tedy půjdu. Samo nebe
seslalo mi ku posile svěží sen.
Dneska tedy půjdu hledat tebe,
ideále sladký! Je tak krásný den,
slunko mile hřeje. Větřík stromů
haluzemi zpívá sladkou písničku.
Mně ji zpívá: Přivedeš si domů
štěstí s rozjásaným smíchem na líčku.
Celý kraj se chvěje roztoužením,
naděj sladká konečně již dozrává.
Dřív jsem toužil, miloval jen sněním,
teď se skutkem stane moje představa –.
Tak Jan šeptal sobě, přípravami
na cestu jsa radostnými zaměstnán,
zpíval sobě, když v kraj tolik známý
chutě bral se cestou od zámeckých bran.
S vrchu cesta běží kamenitá
a do údolíčka míří snivého.
Tady někde číhá hrůza, skryta
v houští. Chraň tě pánbu, chraň tě od zlého.
Úzká cesta nad hlubokou slují,
kamenými sloupy řídce vroubena,
skřítkové zlí se tu potulují
a vztahují k tobě svoje ramena.
29
Úzká cesta běží nad propastí,
běží s kopce do snivého údolí –.
Ke dnu rokle, do záludné pasti,
spadne často kámen, jenž se udrolí
z její časem rozervané stěny.
Temný pád – a propast mlčí, čeká zas.
I list zvadlý, žitím unavený
přijme, když ho javor se svých beder střás’.
Jako netvor strašný čeká tady,
věčně lačná nových, nových obětí,
lstivá, svůdná, neleká se zrady,
účel každý prostředek jí posvětí.
Kráčí Jan po cestě zrádné dolů.
Kráčí, dumá, nebezpečí netuší.
– Zatančíme sobě trochu spolu –
zalkala mu hrůza náhle do uší.
– Pojď sem, mnichu! Nad propastí mohou
sobě zatančiti pouze zmužilí –.
Jsi ty jedním z nich? Vstup svoji nohou
sem, kde v bezdno se sráz prudce nachýlí –
a pak zavři oči – vzkřikni směle –
rozpni paže svoje, miluj bez viny!
Nuže – pojď přec – neotálej déle!
Tak – teď. Vzkřikni! – – – – –
– – – – Jan spad’ na dno hlubiny..hlubiny...
10. VIII. 1917.
30
VII.
Stále lačná, zdřimla trochu hladem.
Ale hrozný jícen k nebi otvírá
stále. Zachvěla se náhle pádem
sluj. Zda oběť svoji k smrti utýrá?
V nitru jejím leží v bezvědomí
na poduškách měkkých z listí javoru.
Jako vichr větévku když zlomí
suchou v rozčileném, hlučném hovoru.
Starý javor listí dále hází
dolů. Spadl jeden, teď dva a zas tři...
Snad ho pohled dolů v těle mrazímrazí,
aneb sluj mu řekla: čin můj pozastři?
Leží na dně jejím v teplé krvi,
leží tiše – zdá se, že již nedýchá...
Na čelo mu hodil javor prvý
list a vítr pro jiné zas pospíchá.
Leží tiše – zdá se, že již dožil.
Tmavý vlas mu ulpěl chtivě na skráni –
pravou ruku jak by někdo vložil
k prsoum. Leží na nich jako v laskání.
Bledý profil pyšné jeho hlavy
na suchém se listí jasně odráží.
Mlčí sluj i les umlkl hravý,
mlčí javor, stojící tu na stráži.
31
Zmlklo jeho srdce v bouřném tluku,
mlčí v prsou. Pouze chvění ztlumené
lze v něm cítit bez ozvuku –
více ne. Jak člověkčlověk, když si vzpomene
na sen, hledě smrti ve tvář bledou.
Ni duch jeho neví o svém velikém
snu, touhách svých. Všechno splihlo v šedou
metaforu jedním hrůzy výkřikem.
Neurčilo, sladké bezvědomí
zpívá tiché requiem tu beze slov.
Mlčí rokle, mlčí v lese stromy,
pouze javor hází listí v teplý rov.
Všechno zmlklo. Hrůza také ztichla.
Kamének spad’ malý dolů na listí –
nad studánkou pomněnka si vzdychla.
List v ní spadl, vodu její znečistí.
Pokoj sladký milosrdně dýchá
na vše kolem, na vše klade úsměvy –
vše se modlí zbožně ústy ticha:
jsem i nejsem – jste i nejste také vy.
11. VIII. 1917.
32
VIII.
Zvlnilo se mocně husté křoví
v lese nízkém na pokraji rokliny.
Zda sluj temná o svém činu poví
něco? Mlčí – mlčí, jak by bylo bez viny.
Mlčí sluj i cesta kamenitá.
Za to ale hlučně rozšuměl se les,
neboť příchozího právě vítá:
– Milý, hrozné věci staly se tu dnes.
Pospěš sobě! Každá krůpěj času
velkou cenu má. Tam dole zmírá snad
bratr tvůj. Jdi rychle! Chop jej v pasu
a v svou chýš ho zanes. Zřel jsem jeho pád,
nechť tvou vidím rozjásat se slávu.
Byl tak velkým, jak spěl kamsi v pyšnou dál,
hrůza ale hrdou jeho hlavu
k zemi přitiskla a on pak zaplakal. –
Spěchá vousáč statný, plný síly
velikými kroky v zrádnou roklinu.
Avšak jeho pes již vstříc mu pílí:
– Pane, pane! Povím tobě novinu.
Pospěš rychle dolů. V tratolišti
vlastní krve kdos tam tiše spočívá.
Snad je mrtev. Tam na kůpě listí –
pohleď! Tady, slunko kam se usmívá. –
33
Sběhl hajný dolů i pes jeho.
Stinný les radostně listím šelestí –.
– Zločin? ptá se hajný druha svého.
Ten však míní, že se stalo neštěstí.
Nabral hajný vody do klobouku
ze studánky malé, čisté jak kus sklaskla,
a vymyl nívymyl s ní ránu v levém boku.
Pomněnka si nad tím bolně zasteskla.
Potom hajný vzkřikl k lesu. – Hano!
Pojď sem, Hanó! Letí hlas od šedých skal
k lesu. A ten odpovídá: Anoooo – – –.
Starý javor se jen nad tím pousmál.
– Dýchá – dýchá – zvolal strážce lesů,
že až rokle zachvěla se bezcitná –
pomněnka se lekla a v keř vřesu
spadla jedna její slza soucitná.
– Hano, pospěš! Volá hajný znovu,
a pomněnka druhou ztrácí slzičku –
les se zachvěl svěžím hlasem kovu:
– Již jdu, již jdu! Kde jsi, tatíčku?
– Tady dole. Haló! Zde po stráni
sestup rychle, radí otec dítěti,
útloboké, plavé, pružné lani.
– Seskoč! Hup – a zachytil ji v objetí.
34
– Pomoz tady, otec tiše radí
a tesákem drtí břízku mladičkou.
Hana vlhkým zrakem mnicha hladí
a sto vzpomínek jí víří hlavičkou.
– To je Jan, dí teskně plaché dítě.
– Ano, to je Jan, náš soused z hor...
Otec druhou břízku kácí hbitě,
až ozvěnou zalkal nedaleký bor.
Na nosítka z břízek dali mnicha
a stoupali zvolna vzhůru po stráni.
Z údolíčka kdesi mořem ticha
jim do kroku zaplakalo klekání.
Kroky jejich měkký písek tlumí,
nosítka se vlní v rytmu pomalém.
Oba mlčí. Tajůplné dumy,
smutkem hořké, bloudí v kraji ospalém.
Cesta k zámku kamenitá, křivá.
Jan se po ní ze své pouti navrací –
ospalý kraj mlčí – půlnoc zívá,
k novému se jitru líně obrací.
Na zámecké věži sýček kvílí
a noc jeho skřeky ze sna počítá,
Jan se vrací, aniž dospěl k cíli,
z cest ho smutných nikdo, nikdo nevítá.
12. VlIl. 1917.
35
IX.
Červencové jitro zavonělo
starobylým, zachmuřeným pokojem,
jak by radost rozhodit tu chtělo,
smutek kde spí zhalen temným závojem.
Červencové jitro mladé, svěží,
pokoj jest jím tolik sladce prochvělý,
vůně jeho tady na všem leží,
stokrát sladší,sladší než dvou ruček pocely.
Stokrát sladší, tisíckráte dražší,
neboť přijde vždycky, nikdy nezradí.
Pocel dneska hřeje, zítra straší,
v pěst se zatne ručka, jež dnes pohladí.
Červencové jitro je vždy milé,
vždycky hladí skráně, zvadlé únavou,
stokrát zlíbá čelo smutkem bílé
a svou vůní směje se ti za hlavou:
– Dřímej sladce, zakřiknuté dítě
hrůzou chvíle! Já jsem s tebou, odvěká
rozkoš duší nejkrásnějších. Chci tě
těšit, hrůza když tě k smrti poleká.
Dřímej sladce! Já ti zpívám tiše.
Píseň moje bolest tvoji vyléčí,
na nový list žití tobě vpíše
novou naděj: Žít je rozkoš největší.
36
Ano, žíti, třeba v bolu, muce.
Věřit pevně, třeba zklamán tisíckrát,
žít a žít, své vzpínat k hvězdám ruce,
třeba v slzách, přece jen se usmívat.
Věky plynou,plynou jako voda v řece,
vše se mění, časem hyne, zevšední,
jen já líbám srdce stále měkce,
pocel můj byl první, bude poslední.
Já jsem rozkoš vznešená a čistá,
já jsem vyplnění nejkrásnějších snů,
v každém srdci najdu kousek místa,
v každé duši oltář svých krás naleznu.
Dřímej proto sladce! Zpěvy moje
nesou tobě štěstí, slastné pocely,
nahradí ti nitra nepokoje,
v němž sny kvetou, květy aby pomřely.
Není štěstí na pozemské pouti.
Jen sny o něm žijí v srdcích od věků,
staví-li z nich – pod rukou se hroutí
v trosky a prach padne v duši člověku.
V snech jen možno tvořit ideály.
Snad je časem život trochu poruší –
nikdy však je v trosky nerozvalí,
aby zoufalství ti padlo na duši.
37
V snech jen ideál je zdravě svůdný,
čistý, vyžaduje krásu nejdražší –
úsměv jeho rozkošný a cudný
polibkem tě unaveným nestraší.
Dřímej proto sladce! Bol tvůj zhyne.
Poznáš sám, že nelze chtítchtít, co nežije.
Já dám tobě krásy, štěstí jiné,
jimiž duše tvá se k smrti opije,
aniž jednou jimi vystřízliví,
aneb unuděna trpce zasténá.
Žena klame – ideál ten živý
hračka hezká je – však zcela bezcenná.
Ty jsi spěchal nerozvážně za ní.
Na cestách však, kudy ona kráčela,
leží omyl, jímž se duch tvůj zraní.
Rána v srdce, v duši, rána do čela. –
Červencové jitro mladé, svěží,
vůní svou se směje tobě za hlavou.
Slyšíš, mnichu, jak kol tebe běží
a svou písničku ti zpívá dumavou?
Červencové jitro tobě zpívá
divnou píseň: Žena klam je a tys šel
za ní. Ideál se jinde skrývá...
Kde však? Ty se tážeš? Bůh tě neslyšel.
38
Neslyšel tě bůh tvůj, milý mnichu!
Hlas tvůj slabý přímo k němu neletí,
vykoupá se dříve v tůni hříchu
a jde zpět. Tvé nitro smutkem znesvětí.
Červencové jitro tolik voní
a tak divné zkazky tobě vypráví...
Mnichu! Proč jsi smuten? Toužíš po ní?
Kdo jest ona? Víš to? Chmurné dálavy.
Ano, mnichu! Chmurné, cizí, chladné
dálavy jest ona, ten tvůj ideál.
Neplač proto! On v tvé duši zvadne,
neb byl špatný. Sen ti dal a život vzal.
13. VIII. 1917.
X.
Červencový večer zadýchaný,
přišel nemocného mnicha navštívit.
Na kraj lůžka sedl vedle HanyHany,
zlíbal mnicha, zastřel jeho očí svit.
Červencový večer, plný ticha,
potkal dnešní jitro kdesi v pralese –
do řeči se dali o snech mnicha,
jak je hrůza na svých spárech roznese.
39
A soucitný večer jak to slyšel,
podivil se tomu všemu nemálo
a pobavit trochu mnicha přišel,
aby se mu toto víckrát nestalo.
Červencový večer roztoužený,
zadumaný snílek, sladký poeta,
mnoho žil a viděl a zná ženy,
víví, jak láska kvete a jak odkvétá.
Červencový večer mnoho prožil
v stinných hájích a v příkopech cest,
smíchem srdce sváděl, touhy množil,
sta polibků viděl, srdcervoucích gest.
Na kraj lůžka sedl vedle Hany
a na mnicha soucitně se zadíval,
zlíbal jeho líce, sčetl rány
a pak zamysliv se, takto jemu přál:
– Srdce ještě tluče – vše se zhojí,
ač jsi velkou daň své lásce mlčky dal.
Není lásky hoden, kdo se bojí
bolu a kdo z lásky nikdy nereptal.
Ale pozor, mnichu, dej si příště.
Poznej dříve, potom miluj, směj se, mrač,
květy nesej nikdy na smetiště,
raděj touhou zmírej, než zklamáním plač.
40
Pamatuješ, co ti ve snu řeklo
dnešní jitro? Chmurná, cizá dálava
že je žena. Proto pro ní teklo
tolik slz, že tajemstvím nám zůstává.
Tajemství jest sice příliš svůdné.
Ale i lesk svodů časem vyčichne,
tajemství když prosaismem zchudne –
a zklamaný ctitel krás jen zavzdychne. –
Červencový večer stáhl brvy
a hled jeho nezvykle se zachmuřil...
Přišel vítr, jenž měl oheň v krvikrvi,
a v stromoví parku zle se rozzuřil.
Večer prchal rychle před tím zjevem,
dneska dříve vláda jeho končila,
vítr vítal noc svým hlučným řevem,
střecha s věže v nádvoří se shroutila.
Zadul vítr mocně v staré krovy,
smetl k zemi asi tucet kavčích hnízd,
zatřás věží, zda mu něco povípoví,
a okénkem malým dovnitř prudce hvízd’.
Ve věži se ozval hlásek tichý,
stříbrný jak penízpeníz, když ti upadne.
Zvoneček to šeptl v změť té pýchy,
jež tu řvala v klínu noci záhadné.
41
Malý zvonek smutně v krovech visí,
vichřicí se neznatelně kolébá.
Lepší časy prožil dávno – kdysi,
ač jen vydělával mnichům na chleba.
Malý zvonek tiše kývá hlavou,
srdce jeho slabě se jen ozvalo,
toto srdce zpité kdysi slávou,
že lid ku mši svaté denně volalo.
14. VIII. 1917.
Malý zvonek rozhoupal se více.
Srdce jeho bije občas v zvučný kov.
Za Janovou hlavou zhasla svíce –.
V rozzuřené bouři lká ďas beze slov.
Staré stromy divě sebou klátí,
vytlučená okna v rámech skřípají –
není možno sníti, ani spáti.
A hlas zvonku s bouří spěje po kraji.
– Hano – probůh! Co to? Slyšíš přece –
vzkřikl Jan a napřímil se v posteli.
Kdo to zvoní? Slyšíš, kterak měkce
zvonku hlas lká, kterak pláče, ševelí?
Někdo umřel asi. Zvonek zvoní
sám a kvílí. Slyšíš, Hano? Bim – bam bam,
bim, bam bam. Pro koho lká? Snad pro ní?
Umřela již paní snů mých kdesi – tam?
42
Pomodli se, Hano milá, se mnou,
nežli umíráček smutně dokvílí –.
K mému loži klekni, ručkou jemnou
pokřižuj mé čelo, kvítku rozmilý.
Pomodli se se mnou za mou paní,
pomodli se se mnou za můj sladký klam –
otčenášek za něj, zdrávas za ní...
Modleme se. – Zvonek kvílí: bim, bam bam.
Klekla Hana k loži, ruce spiala,
o podušky opřel svoje záda Jan,
Hana čelo jeho požehnala –
modlejí se spolu. Kéž je slyší pán!
Divá bouře letí vztekle krajem,
oblohou se zmítá sirných blesků plam –
duše dvě jdou spolu krásným rájem.
Zvonek pláče tiše nocí: bim, bam bam.
Starý javor sténá na nádvoří,
zdivo zámku úpí – s okna vypad’ rám,
jako v základech když svět se boří.
Na věži lká zvonek dále: bim, bam bam.
Přišla hrůza, do oken se dívá.
Mnich se modlí s Hanou ve tmě půlnoci,
modlitbička jejich zimomřivá
zhasla náhle tiše její přemocí.
43
Hrůza volá: – Mnichu! Mnichu! Mnichu!
Proč se modlíš na smrtelném loži svém?
Jsi již syt svých bezpočetných hříchů?
Vzhlížíš k nebi, když tě oklamala zem?
Nebuď blázen! Neumírej v pláči!
Byl tvůj život chlebem příštích, budoucích?
Nebyl. Sotva tobě ku cti stačí.
Teď se modlíš, umírat chceš smuten, tich.
Chceš být také světcem? Jene, Jene!
I ty stůněš tímto divným zlozvykem?
Život dal jsi kráse vybájené,
zakonči ho aspoň velkým výkřikem!
Dej mu spád, když plynul tolik líně,
dej mu vztyčný bod, když klesal do prachu,
vysměj se teď hříchu, směj se vině,
nechtěj zemřít příštím lidem k postrachu.
Dříve nežli zemřešzemřeš, staň se silou!
U hrobu pak tvého každý zastaví
kroky své a vzpomínkou tě milou,milou
jako nesmrtelné božstvo pozdraví.
Pojď sem, k oknu! Viz noc tmavou,
černou jako saze! Kde má konce, víš?
Nesmrtelnou pokryješ se slávou,
v bezedné té hloubce když se utopíš.
44
Vystup vzhůru! Tak – a ruce vztáhni
rozběsněné, černé noci na pozdrav.
A teď vzkřikni – k ní se blíže nahni –.
Vzkřikni! Skoč! Tak. Dobře jest. Buď zdráv!
– Jene, Jene! – vzkřikla mocně Hana,
procitnuvší ze sna. Kde jsi? Nehleď tam!
– – – – – – – – – –
Dole zaduněla temná rána –
zvonek zalkal naposledy: bim, bam bam.
15. VIII. 1917.
Konec.
45
Historie této básně.
Roku 1917 sloužil jsem u pracovního oddělení rakouské armády a tahal po silnici z Kopist do Mostu vozík, na němž dovážel jsem s několika kamarády potraviny pro poddůstojnickou kantinu. Trpěl jsem nevýslovně fisicky i duševně.
A tu jednou při spatření vrchu Schlosbergu za Mostem vznikla v mé duši představa mnicha, hledícího teskně do kraje. A bezprostředně poté myšlenkou mojí mihl se verš: Zřícenina šedá, olysaná.
Představa mnicha a verš pronásledovaly mne nepřetržitě pět týdnů. Co s tím? tázal jsem se často sám sebe, ač jsem věděl, že je to prvek nějaké básně. Na tvorbu nebylo ani pomyšlení. Pokoušela se o mě úplavice, vysílením jsem klesal. Sladký přelud však nemizel, verš zvonil v mé duši.
Pak šťastnou náhodou obdržel jsem dovolenou „na žně“. A jestliže báseň tato má nějakou cennou hodnotu, pak tyto žně byly úrodné. Jak vidno z dat, připojených pod jednotlivými slokami, byla napsána během 15 večerů.
Autor.
E: jf; 2006
[47]