Je krásná komtessa... Tak bílé její ruce,
tak zlaté její vlasy. Útlé měkké prsty
se třesou hebké, spjaté ku modlitbě
a oči hluboké na zlatém visí kříži!
Hlas varhan temně duní tmělou kaplí zámku,
směs zadumaných hlasů spřádá zbožnou píseň.
Mše slavná před honbou, a zbožná duše pánů
i paní, dívek jemných ku nebi se vznáší
před ušlechtilým těla osvěžením honbou.
Je krásná komtessa, a něžná jako květ,
jenž z rána rozpukne se křišťálově zrosen.
A světlou hlavičkou se míhá zvláštní obraz.
Řve luza, huláká a divě jásá, bouří,
až chví se arena, až vzduch se prudce tříští
na vlny mohutné, jež temně burácejí.
Na místě v popředí kdes César klidně sedí
a mlčky usmívá se. Tvář je plna rysů
od chřípí po ústa. A uvnitř spokojenost.
Oh, jak se pěkně rudá v rubínech krev prýští
a tryská do vzduchu a ohněm barví písek!
Oh, úzkost smrtelná a kletba zoufanlivá.
Zoufalost šílená a výkřik řezající,
ten odpor zoufalý a malomocný,
to naznak padnutí, to temné zachroptění
a očí semknutí juž před poslední chvílí,
když zápach krve cítí, horkost dechu šelmy...
Oh, jak se pěkně rudá v rubínech krev prýští!
A luza huláká a rozvášněna jásá
a César usmívá se, zahalen jsa v purpur.
A světlou hlavičkou se míhá zvláštní obraz:
Je ticho smrtelné. A v cirku tisíc lidí
a nikdo nedýchá, jen každý vypjat mocně
se chýlí ku předu, všech zraky ohněm planou
a blesky křižují se na drážděném býku.
Krev létá tepnami a srdce prudce buší
a tváře zanícené chví se křečovitě.
Pěst pevně sevřená se prudce svalem škubá.
Býk temně zařval. Prudce zaburácel
řev jeho vzduchem – nikdo nezadýchá,
je ticho smrtelné, je písek slyšet skřípat,
jsou oči vznícené a chřípí roztažené
se škube nervosně. A komtessa se chvěje.
Jak vše to hnusné je! Buď bídná bestie
neb šelma na zadní dvě nohy postavená
se srstí sedřenou a s kůží hnusně hladkou
byl člověk tenkráte. A po krvi měl žízeň,
krev musil viděti, jak v kalužích se kouří,
ji hltat očima a po kapkách ji píti,
v ní teplé s rozkoší a blahem ruce máchat
a zmírat blahem z tepla, jež z ní divě sálá,
a smát se při tom divoce a smát se, smát se...
Jak ráda byla, že ten čas juž minul,
že člověk povznesl, o krev nerval se
se životem svým vlastním... Zavřeštěly rohy,
a hlučné fanfáry po lese rozlehly se
a od skal holých temen padly v lesy zpátky.
A stádo jelenů, jež bůh ví kolik roků
v oboře chováno, než hladiti se dalo
a z ruky bralo stravu, rozprchlo se v lesy
dnes rozeštváno smečkou psů a rozlekáno.
To byla zábava! Což – zabít by se mohl
ten jelen jako vůl – pah! pro výdělek přece
zvěř panstvo nechová si... Jaká je to rozkoš,
když jelen uštván, jak by zlomil přední nohy,
do křovin klesne, oči semkne v hrůzném strachu,
smrtelnou úzkostí... A slétnout bleskem s koně
a padnout mezi psy a ve zpěněná prsa
mu vrazit chladný nůž... Oh, jaká je to rozkoš –
když naposled se vzepne – z prsou krev se perlí
jak žhavé rubíny a rudým ohněm pryská...