VĚŠTKYNĚ.
(Úlomky.)
Když oko vaše slzou se zaleje,
Když na vás těžký padne čas,
Tehda přináším větvici naděje,
Tu se můj věští ozve hlas.
Nechtějte vážiti lehce řeči mojí,
Z nebeť přichází věští duch:
Zákon nezbytný ve všem světě stojí,
A vše tu svůj zaplatí dluh.
Řeka si hledá konce svého v moři,
Plamen se k nebi temení;
Co země stvoří, sama zase zboří:
A však nic nejde v zmaření.
[117]
Jisté a pevné jsou osudu kroky,
Co má se státi, stane se;
A co den jeden v své pochová toky,
Druhý zas na svět vynese.
* * *
Viděla jsem muže na Bělině vodě,
Praotce slavných vojvodů,
An za svým pluhem po dědině chodě
Vzdělával země úrodu.
Tu přišli poslové od valného sněmu,
A knížetem jest oráč zván,
Oblekli oděv zlatostkvoucí jemu,
A nedoorán zůstal lán.
Položil rádlo a propustil voly:
„Odkud jste vyšli, jděte zpět!“
A své bodadlo zarazil tu v poli,
Aby pučilo v list i květ.
Pojala voly nedaleká hora –
Podnes ji značí vody rmut;
A suchá holi liskovice kora
Vydala trojí bujný prut.
118
A pruty zkvětly a ovoce nesly:
Však ale dospěl jen jeden;
Druhé dva svadly a se stromu klesly,
Nevzkřísivše se po ten den.
Slyšte a vězte – nejsouť marné hlasy!
Vložte je pilně na paměť:
Nastane doba, přijdou zase časy,
Kdež obživne ta mrtvá sněť.
Obě ty větve v ušlechtilém květu
Zmohou se šíře, široce,
A nenadále ku podivu světu
Přinesou blahé ovoce.
Tu přijde kníže ve zlatě a nachu,
Aby zaplatil starý dluh;
A vyndá na svět ze smetí a prachu
Přemyslův zavržený pluh.
A z duté hory ven povolá voly,
I zase k pluhu přiděje;
A zanedbanou doorá tu roli,
A zlatým zrnem zaseje.
119
I vzejde setí, jaře bude kvésti,
Bujně se zastkví zlatý klas:
A s ním i vzejde země této štěstí,
A stará sláva vstane zas.
* * *
Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí,
Na skále Krokův zlatý hrad;
Okolo hradu květnatí palouci –
Kněžny Libuše divný sad.
Pod hradem dole staveníčko milé –
Kněžnina lázeň na řece;
Viděla jsem kněžnu tváři ušlechtilé,
Ve stříbrostkvoucím oblece.
Na prahu stála zmilené své lázně,
Patřila v mutný říční proud;
Četla tam slova naděje i bázně:
Své milé země tajný soud.
„Vidím požáry a krvavé boje,
Ostrý meč tebe probode;
Vidím tvou bídu, ochabení tvoje:
Však nezoufej, můj národe!“
120
Tu jí dvě panny, stojíce po boku,
Zlatou kolébku podaly;
Políbila ji, a v bezedném toku
Ji potopila v podskalí.
Slyšte a vězte slova Libušina –
Já slyšela její věští hlas:
„Tuto spočívej, lůžko mého syna,
Až povolám tě někdy zas!
„ZZ temného lůna hlubokého moře
Povstane novýnový, mladý svět;
Široké lípy v mém otcovském dvoře
Ponesou zase vonný květ.
„SmutnéSmutné osení vzkřísí těžký příval,
Z noci se zrodí jasný den:
A národ, kterýž prvé slavný býval,
Ten bude opět oslaven.
„TehdaTehda na světlo ze propasti řeky
Zlatá kolébka vyplyne,
A země spása, souzená před věky,
Na ní co dítko spočine.“
* * *
121
Viděla jsem kostel nad Orlicí řekou,
Slyšela jsem jeho zlatý zvon,
Prv než upřímnost českou starověkou
Rozerval lítých vášní shon.
Když pak utuchly v Čechách boží ctnosti:
Víra i láska s nadějí,
Ukryl se kostel v země hlubokosti,
A vody místo ztápějí.
Však nezůstane věky věků v hrobě:
Odtekouť jednou vody zas,
I vstane kostel v bývalé ozdobě,
A zavzní slavně zvonu hlas.
Slyšte a vězte, takto stojí psáno,
Tak uloženo v osudí:
Tehdáž uzříte zlatých časů ráno,
Až zlatý zvon je probudí.
Až s oné strany nad Orlici řeku
Nový les vítr zaseje,
Až mlazí zroste, až i svého věku
Boroví toto dospěje;
122
A toho lesa krajní borovice
Až sama sebou dožije,
Uschne, a zetlíc padne do Orlice,
A již i kořen vyhnije:
Tehdáž vyryje přijdouc divá svině
Poslední zbytky na průhon,
A tu pod nimi z rumu v rozvalině
Zjeví se zase zlatý zvon.
Neboť tak určeno již od první chvíle:
By v podzemní se vydal pouť,
A ve svůj čas že vytčeného cíle
Za řekou musí dosáhnouť. –
Vězte, na stráni pod zeleným borem
Kmen souzený již dozrává:
Vysoký, mocný, beze větví skorem –
Jen vršek čerstvý zůstává.
Zdali zvon také již je na své pouti?
Zdali v čas cíle dospěje?
Kdo zprávy jisté může poskytnouti
A posiliti naděje?
123
Aj! viděla jsem, an tu sedlák oře
Na poli blíže Bystřice,
Svou ranní píseň zpívaje v pokoře:
„O bože, svatá Trojice!“
Tu divný odpor orání překazil,
Z brázdy se vymklo ruchadlo:
„Ký ďábel z pekla mi tu co přimrazil?
Bodejž se i s ním propadlo!“
Tak oráč zaklel, a do prohlubení
Zapadal pronikavý hlas –
Zlatého zvonu žalostné zavznění:
„Ach ještě není, není čas!“
Ach ještě není, ještě čas tu není!
Však přichyl ucho k zemi blíž,
A pod kořeny jedle z dáli znění
Zlatého zvonu uslyšíš.
* * *
Nenaříkejte, neštěstí a osud
Že vás snad tvrdě potkaly:
Však naříkejte, že jste jimi posud
Rozumnější se nestali!
124
Aj! vidím horu nad jiné zvýšenou –
Hora ta dobře známa vám –
Bujnými sady kolem otočenou,
A na té hoře boží chrám.
A však do chrámu branou chodí trojí,
A trojí vycházejí zas:
Slyšte a vězte, toto psáno stojí,
A v srdci složte věští hlas:
Darmo nadějí kojíte se planou!
Nezbudete svých psot a bíd,
Dokavad jednou chodívati branou
Nebude tvrdý český lid! –
Kdo’s uši dostal, aby jima slyšel,
Proč si je palcem zacpáváš?
A komu rozum s vysokosti přišel,
Proč po něm nohou šlapáváš?
Tisíc let ušlo, co své milé syny
Svornosti učil Svatopluk:
Však neproniknul dotud, do hodiny,
Moudrého slova zlatý zvuk!
* * *
125
Vy, ježto znajíc otcův slavné činy,
Jimi se rádi chlubíte:
Tam na pilíři v Praze půl hrdiny
U mostu státi spatříte.
Hlava zvětrala i spláchly ji deště,
A prsa rozbil švédský boj:
Než břich a nohy stojí potud ještě,
I pošetilé pýchy stroj.
Nemluvte marně: „Starobylých věků
Zpukřelé, vetché kamení!“
Vězte, že toto dnešních vašich reků
Jestiť osudné znamení!
Slyšte, a pilně važte moje slova:
S nadějí nic se nenoste,
Leč nad tím břichem vřelé srdce znova
A pravá hlava naroste!
126
POZNAMENÁNÍ.
[127]
Poznamenání.
Kytice.
Pověst o prvopočátku mateřídoušky, tak jak tuto jest uvedena, vypravuje se v bývalém kraji Klatovském v Čechách; i pošla bez pochyby z pouhého výkladu slova samého: mateří douška, t. matčina duše, jakož pak ta bylina i také v polském macierza-duszka neb macierzanka a v jihoslovanském vůbec materina dušica slove. V jazyku staroslovanském jmenuje se prostě dušica, čehož i Rusové tak užívají.
Poklad.
(Str. 1.)
Pověst i jinde v Evropě známá, jen v okolnostech rozličně se proměňujíc. V staré literatuře české nalézáme ji vetkanou v legendu
[129]
o sv. Klimentu papeži. Trajan, císař Římský, dal totiž sv. Klimenta utopiti v moři, kázav jemu mořskou kotvu k hrdlu přivázati. Legenda vypravuje, že každého roku v den jeho skončení až do sedmého dne zana tři míle moře se rozstupovalo, a poutníci tam po suchu vcházejíce, nalézali chrám mramorový zázračně spůsobený, a v něm tělo sv. Klimenta v krásné skříni. Tu také jedna žena se svým dítětem den sedmý rozstoupení mořského k hrobu přišla; a když jí zatím děťátko usnulo, počalo nenadále moře řváti, zase se zavírajíc. Tu ta žena u velikém strachu s jinými lidmi, i dítěte zapomenouc, na břeh utekla; ale tu pomyslíc na dítě, žalostně volala, a plačíc, dlouho hledala, zdaliby moře asi mrtvé dítě její na břeh vyvrhlo. A když se již do dítěte rozpáčila, vrátila se domů a to celé léto strávila v žalosti. Potom po roce, když se moře zase rozstoupilo, před jinými lidmi první k hrobu sv. Klimenta se utekla, a tu pohleděvši, spatřila, ano dítko její na témž místě, kdež byla je ostavila, spí. I zbudila je, a s velikou radostí je k sobě tulíc, tázala se, kde ten celý rok bylo? Dítě pak odpovědělo: „Nevím, byl-li jest rok, ale jen jednu noc přespalo jsem!“
130
(Str. 1, ř. 16.)
„V kůru zpívají pašije.“
Vypravuje se, že v týden pašijový v ten čas, když se v kostele pašije zpívají, otevřeny jsou poklady země; na čemž tato pověst osnována.
Svatební košile.
(Str. 24.)
Tato pověst vypravuje se v Čechách dvojím, podstatně rozdílným spůsobem; ano jsou i stopy dvou národních písní, jimiž se u nás opěvala. V jedné z nich pobízí umrlec dívku s sebou těmito slovy:
Vstaň se, má milá! vstaň se šněrovat,
Čas můj uchází, nemám kdy čekat.
Můj koník vraný podkovou hrabe:
Cesta daleká – sto mil za Labe.
Pověsti a písně národní, ježto vypravují, že umrlý z hrobu vstav, přišel pro dívku, kterou za života miloval, aneb i také pro svou milou sestru, nalézají se téměř u všech Slovanův, a též u jiných národův. Srbové mají píseň, že zemřelý Jovan přijel na koni hro-
131
bovém pro sestru svou Jelicu. Slováci vypravují, že dívka přivolala mrtvého miláčka svého, v kaši vaříc umrlčí hlavu, kterážto varem vydávala hlas: „Pojď, pojď, pojď!“ Též Malorusové mají podobnou píseň, jako je srbská. Pověst ruskou v báseň odil Žukovský a tolikéž Mickiewič pověst polskou aneb litevskou. Bürgerova německá Lenora známa jest vůbec. V národní písni skotské vypravuje se, kterak mrtvý Vilém přišel pro svou milou Margretku; a stará píseň bretaňská opět líčí bratra, kterýž v bitvě padl, a potom v noci odved svou milou nešťastnou sestru, jménem Gvennolaik, na onen svět. Tato podivu hodná roztříštěnost jednostejné pověsti mezi národy od sebe místem i jazykem vzdálenými ukazuje zjevně na starý její původ. Příbuzné k tomu jsou také pověsti o upířích a vlkodlacích, ježto se tolikéž jak u všech Slovanů, tak i u mnohých jiných národů evropských nalézají.
(Str. 58, ř. 6.)
„Tvé tělo bílé, spanilé,
Bylo by co ty košile,“
t. v kusy roztrháno. V pověsti slavonské zůstavuje dívka upírovi, jehož se podobným úsko-
132
kem zbaviti chce, svůj kožíšek. Když pak přijde hodina půlnoční, sežere upír nejprvé kožíšek a potom si jde pro dívku, ježto se doma byla zavřela. Upír tluče na dvéře; dívka pak výmluvami zdržuje ho venku dotud, až kohout zakokrhá.
Polednice.
(Str. 39.)
Jako půlnoc, tak i také pravé poledne má, dle podání lidu, své zlé bytnosti, ježto zvláště od jedenácté hodiny do dvanácté svou záhubnou moc provozují. Tyto druhé slovou Polednice neb Polúdnice, aneb jen vůbec Divé ženy. Proto se také neradí v pravé poledne choditi po lesích, neb žeby divá žena na člověka poslala blud.
Zlatý kolovrat.
(Str. 42.)
Táž pověst nalézá se také ve sbírce paní Boženy Němcové v prvním sešitku. U jiných Slovanů, ani jinde, jí nenacházím.
133
(Str. 50, ř. 18.)
„Podej mi chlapče živé vody.“
Živá voda znamená vlastně vodu pramenitou, tekoucí; mrtvá pak vodu stojatou. Živé připisuje se v pověstech slovanských moc taková, že všeliké tělo, byť již i bylo zpráchnivělo, obživne zase, jak mile v ní bude pohříženo. Kdyby ji kdo vylil do moře, hořelo by moře plamenem. V pověstech ruských udává se rozdíl mezi živou a mrtvou vodou takto: že voda mrtvá učiní rozsekané tělo srůsti, živá pak že tomu srostlému tělu dá zase život. Patrné jest, že se tím vlastně mínila obecná vody posilující a oživující moc.
(Str. 55, ř. 6.)
„Vrrr – zlou to předeš nit.“
Jako tuto vyzrazuje se spáchaná vražda vrčením kolovratu, tak v jiné, Čechům, Polákům i Malorusům obecné pověsti toto činí z vrby píšťalka.
134
Štědrý den.
(Str. 58.)
Nižádného dne do roka neprovozují se u Slovanů tak obecně věštby, jako právě na štědrý večer. Hospodář, hospodyně, mládenec i panna, každý jich hledí se věštbami dozvěděti, co mu příštího roku nastává. Spůsobové takového věštění jsou velmi rozliční, ano téměř ani všecky vyčísti se nedají. Jeden z nich, u nás velmi obyčejný, kterým děvčata zvěděti chtějí, kdo jim za muže souzen jest, tuto se popisuje.
(Str. 59, ř. 12.)
„Hospodáři štědrovku,
Kravám po výslužce“ atd.
Hospodáři daruje se na štědrý večer štědrovka čili houska, kterážto znamená přání, aby hospodář příštího roku měl všeho hojnosthojnost, a zvláště aby se jemu na poli zdařilo obilí. Co od večeře zbude, dává se kravám, aby hojně dojily. Kohoutovi dá hospodyně proužek česneku, aby byl bujný, a slepicím hodí hrst hrachu, aby snesly mnoho vajec. Rybí kosti, ježto zůstanou od večeře, zakopají se pod ovocné stro-
135
my, aby příštího roku byly úrodné. A poněvadž toho dne až do večeře zachovává se tuhý půst, slibuje se dětem, které se postí, že v noci uhlédaji zlatoušky čili zlatá prasátka.
(Str. 60, ř. 18.)
„Liché Vědy.“
Staročeské slovo věda srovnává se s ruským vědma i věduňa a s polským vidma, a znamená věštici neb čarodějnici, pocházejíc od slova viděti a tudíž veděti. U Srbů zachovala se památka slova toho ve slovu vědogonja, t. kdo vědy honí; jinak říkají nyní Srbové vůbec věštica. Ve staroslovanském přichází slovo vědec, t. kdo něco ví nebo zná, v naší nové češtině znalec; což v rodu ženském opět ke slovu věda přivádí.
Holoubek.
(Str. 69, ř. 15.)
„Komu’s namíchala,
Neobživne více.“
Namíchati někomu t. jedu, říká se vůbec místo otráviti někoho.
136
(Str. 70, ř. 11.)
„Na doubku sedává
Běloučký holoubek.“
V národních písních a pověstech slovanských zjevuje se duše člověka, kterýž umra,umra žádné viny na sobě neměl aneb i z viny své se byl očistil, nejraději v podobě bílé holubice; a v té míře, jakož kdo vinen, holubičí postava duše přijímá barvu tmavší, neb i jinou postavu ptačí na se béře, až konečně pak duše zločincova v krkavce se proměňuje.
Záhořovo lože.
(Str. 73.)
Pověst v Čechách, v Polště i v Lužici známá. České jmeno Záhoř zastupuje v polské pověsti Madej a v lužické Lipskulijan. Obsah i směr té pověsti vykazuje původ její v počátek časů křesťanských.
(Str. 83, ř. 22.)
„Nuže ať obejme pekelnou děvu.“
Letopiscové čeští dávají zprávu o jistém usmrcujícím stroji, železná panna nazvaném, jímžto
137
šlechticové, kterých soud katu v ruce vydati nechtěl, pro zločiny své byli odpravováni. Taková železná panna stála také někdy v síni Bílé věže v Praze.
(Str. 93, ř. 4.)
„Vznášejí se dvě holubice bílé.“
Viz poznamenání k pověsti předešlé: „Holoubek.“
Vodník.
(Str. 94.)
Paměti hodné jest, že všecky báječné bytnosti vodní, podlé pověstí slovanských i jiných národů, jistý ráz ukrutnosti na sobe mívají, tak že když na člověku pomstiti se nemohou, i na svém vlastním rodu pomstu svou vylévají. Ostatně sluší věděti, že táž povést vypravuje se také o lesním muži, kterýž chytiv dívku, sedm let za ženu ji u sebe choval; a když potom od něho utekla, z pomsty dítky své s ní zplozené roztrhal. Podobnou pověst o Vodníkovi, v národní píseň uvedenou, mají Lužičané.
138
(Str. 94, ř. 3.)
„Sviť měsíčku, sviť,
Ať mi šije niť.“
Takto zpívá sobě, dle našich pověstí, Vodník, když sedě v noci na topolu při vodě, botky sobě šije.
(Str. 98, ř. 15.)
„Starosvati – černí raci.“
Starosvati znamenají v severních Čechách tolik, co u Jihoslovanů svatové, t. ti, kdo ženicha, když jde pro nevěstu, doprovázejí.
(Str. 98, ř. 18.)
„Mokře chodí v suše.“
Vodníka, prý, snadno jest mezi lidmi poznati, mimo jiné,jiné také po tom, že mu vždy ze šatu z levé strany kape.
(Str. 98, ř. 19.)
„A ve vodě pod hrnéčky
Střádá lidské duše.“
Bubliny, ježto někdy ode dna hlubokých rybníků a jezer nahoru vycházejí, tak jako by byl někdo dole poklopený hrnéček převrátil a po-
139
větří z něho pustil, daly příčinu k pověsti, že Vodník dole chová duše utopených pod poklopenými hrnéčky.
(Str. 99, ř. 2.)
„S zelenými vlásky.“
Vodník i jeho děti mají, dle pověsti, zelené vlasy.
(Str. 102, ř. 1.)
„Neobjímej matky své,
Ani duše jiné.“
V pověstech našich, a zvláště takových, kde někdo z jiného jakéhokoli světa na tento se navracuje, opakuje se často napomenutí, aby zde nikoho neobjímal ani nelíbal, sic že na všecko předešlé zapomene, a tudíž ztratí to, co mu tam bylo mílo.
Vrba.
(Str. 106.)
Tato pověst zdá mi se nad jiné důležitá býti proto, že k ní podobné ani mezi slovanskými, ani jinde nenacházím. Jsou sice pověsti, kde člověk proměněn bývá v strom, nebo v kte-
140
rou kolivěk jinou věc, a zase naopak; jsou také pověsti, že duše z těla lidského v noci vychází v podobě myši, ptáka neb hada, a že pak tělo mrtvo leží, dokud se zas ta která podoba zvířete v ně nenavrátí: ale aby se člověk o život dělil se stromem anebo s jinou věcí, tak žeby jedno bez druhého, člověk bez té věci, a věc bez toho člověka déle trvati nemohla, toho, pokud mi povědomo, tuto se jediný příklad nalézá. Pochází pak tato pověst z bývalého kraje Bydžovského.
(Str. 107, ř. 14.)
„Mocné slovo neomýlí.“
Mocným slovem rozumí se zaříkávání čili zažehnávání (incantatio, Zauberspruch), ježto v bájesloví velikou má důležitost.
(Str. 108, ř. 7.)
„Co Sudice komu káže.“
Když dítě se narodí, přicházívají, prý, v noci k němu tři Sudice, ježto budoucí osud jeho ustanovují. Jedna praví: „To z něho bude.“ Druhá praví: „Ne tak, ale to z něho bude.“ Třetí pak pokaždé rozhoduje. Chorváti nazývají je Rojenice, místo Roděnice.
141
(Str. 109, ř. 2)
„Měří vodu z misky v mísku.“
Hádání z vody náleží mezi nejobyčejnější národů slovanských.
(Str. 109, ř. 8.)
„Kudy smrtná žena chodí.“
Smrt béře, prý, na sebe postavu bílé ženy, a ukáže se jdouc kolem oken anebo vcházejíc do domu, kde někdo zemříti má. Známa jest pověst o bílé paní, kteráž se v Hradci Jindřichově v zámku zjevuje, když někomu z rodů pánův Jindřicho-Hradeckých nastává smrt. Týmž také spůsobem zosobují sobě Jihoslované, Poláci i Litvané džumu čili morovou ženu. Příčina toho záleží vlastně v tom, že slovo smrt u všech Slovanů rodu ženského jest. Starého Saturna s kosou, ani křesťanského kostlivce Slované za svého neuznávají.
Věštkyně.
(Str. 117.)
Paměti hodné jest, že sobě Čechové od jakživa tolik libovali v proroctvích, ježto se
142
týkají země České. Již matka rodu Přemyslova, Libuše, popisuje se v kronice Kosmasově jakožto věštkyně národu svého, a v XVI. století vyšlo tiskem několik knížek prorockých o České zemi, z kterých dvě, totiž proroctví Sybillino a slepého mládence, po tu dobu v paměti a v jisté vážnosti u lidu našeho se zachovaly. Krom toho nalézá se také nemálo pověstí drobnějších a jistých znamení místních, po celé zemi roztroušených, jimiž se tolikéž budoucí osud vlasti naší takořka napřed vyměřiti míní. Již před mnohými lety sebral jsem takových drobných pověstí prorockých některý počet z rozličných míst, a zamýšlel jsem je zdělati v báseň jednu nadřečeného nápisu; však nemohl jsem k tomu na ten čas dospěti. Jen patero jich podávám tuto co úlomky básně delší, však tak, že každá ta pověst činí svůj vlastní celek.
(Str. 118, ř. 5.)
„Viděla jsem muže na Bělině vodě.“
Tato pověst, pocházejíc z bývalého kraje Bydžovského, zakládá se na zprávě Kosmasově podlé výkladu Hájkova. Hájek totiž vypravuje, že když poslové od Libuše přišli ku Přemy-
143
slovi Stadickému, nalezli jej na poli, an voly bode ostnem, pospíchaje, aby dílo své vykonal. Když pak vyřídili své poselství, Přemysl zastavil se, a osten, kterýž v ruce měl, do země vstrčil; odvázav pak voly, řekl: „Jdětež tam, odkud jste vyšli!“ Kteřížto pozdvihli se jakoby vzlétli, a zapadli do skály pode vsí Stadicí, kteráž se po nich i hned zavřela. Osten pak lískový, jejž Přemysl do země vstrčil, tři ratolesti vysoké z sebe vydal s listem zeleným a s ořechy obdélnými. Zatím co poslové, posadivše se s Přemyslem, na obráceném pluhu s radlicí jako na železném stole chléb jedli a vodu pili, spatřili, kterak dvě ratolesti uschly a jedna zhůru rostla. I vida Přemysl jich podivení, řekl: „Nedivte se, ale vězte, že z mého rodu mnozí počnou panovati, ale jediný pán toliko zůstane v zemi vaší panující. A paní vaše v této věci by nebyla tak pospíšila, po všeckny dni hojnost chleba v této zemi byla by: jenom kdybych já toto, kteréž vidíte, ulehlé byl mohl doorati; ale pro tohoto díla nevykonání bude bývati v zemi hlad!“ – Což divu, že tato poslední slova v srdci prostého lidu musela vzbuzovati toužení: „Kéž by byl Přemysl to své pole dooral!“ a z toho snadně mohla časem
144
vzniknouti pověst, že přijde zase kníže, kterýž tu práci dokoná, aby země byla šťastna. S tím také podivně sdružuje se pověst moravská o králi Ječmínkovi, jehož očekávají co vtěleného Svatopluka, nadějíce se, že s ním nastane Moravě zlatý věk. Obě tyto pověsti mají smysl jeden a týž, totiž že tehdáž bude zemi blaze, až se orba a polní hospodářství dokonale zvelebí.
(Str. 120, ř. 5)
„Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí.“
Tato pověst jest jako dodatek ústní ke známým věštbám Libušiným o založení Prahy a o příští sv. Václava i sv. Vojtěcha. Vypravuje se, že okolo Vyšehradu byly kouzelné zahrady Libušiny, kteréžto se v povětří vznášely, tak jako zahrady báječné královny Semiramis; dole pak pod skalou Vyšehradskou, tu kde jest nyní největší prohlubeň řeky Vltavy, že byla oblíbená Libušina lázeň. Tu, prý, stála jednou Libuše na prahu lázně své, a pozorujíc vody proudění, věštila z něho neštěstí, ježto na zemi Českou mělo přijíti. Však nemohouc toho změniti, pohroužila zlatou kolébku prvorozeného syna svého do vody a ustanovila, aby ta kolébka zase vyplynula na vrch, až se totiž narodí ten,
145
kterýž zemi Českou zase šťastnou učiniti má; toto pak souzené dítě že bude na té kolébce spočívati. Takto dí pověst. – Známo jest vůbec, že všickni staří kronikáři češtíčeští, od XV. století počínajíc, císaře Karla IV. považují jako za spasitele, nazývajíce jej otcem vlasti, za něhož, prý, země Česká byla šťastná a slavná, jakož nikdy prvé. Z toho musí se souditi, že to slíbené dítě pověsti nadřečené, ta
„země spása, souzená před věky,“
nikdo jiný nebyl než císař Karel IV., kterýž tím míněn jest, a že tedy počátek té pověsti nejvýše až do XV. věku zasahuje. Ku potvrzení tohoto výkladu i to také mnoho přispívá, že se v pověstech národních o císaři Karlovi IV. s onou kolébkou opět potkáváme, kterážto se však v dospělém věku jeho již proměňuje v lože, jakoby s ním byla rostla; míním totiž pověst o zázračném loži toho císaře na jeho milém hrádku, Karlovu týně, ježto, prý, po smrti jeho nikoho na sobě nesneslo, nébrž každého vyvrhlo na zem. Ostatně svrchupsaná pověst o zlaté kolébce pod Vyšehradem již i Hormayrovi známa byla, jenž asi před 20 lety ji vydal tiskem.
146
(Str. 122, ř. 1.)
„Viděla jsem kostel nad Orlicí řekou.“
Tato pověst pochází z Kostelce nad Orlicí v bývalém kraji Hradeckém, kdež i ta souzená borovice, aspoň před několika lety, ještě se ukazovala a mnohými do kůry vřezanými křížky znamenána byla. Směr její jest patrný, totiž ten: že tehdáž bude zemi České blaze, až lid bude vesměs bohabojný a navrátí se k božím ctnostem: k víře, lásce a naději. – „Svatá Trojice bože!“ jest počátek staré ranní písně církevní.
(Str. 124, ř. 17.)
„Nenaříkejte, neštěstí a osud.“
Tato pověst vypravuje se v Čechách na mnohých místech, a podlé okolností a důvtipu lidí rozličných také rozličně se vykládá. Slyšel jsem ji vhodně vykládati tak, že ten chrám znamená víru Kristovu v Čechách, a ty troje dvéře do něho její někdejší troje vyznání; kteréžto roztržení u víře že bylo příčinou tolikerého neštěstí v zemi České. A však sotva která pravda tak obecná jest, jako ta, že svár a nejednota vždy a všude v patách za sebou neštěstí a záhubu přivádí. V našich okolnostech
147
mohl by se dobře tím chrámem rozuměti spisovný náš jazyk, a těmi trojími dveřmi: Čechy, Morava a Slovensko.
(Str. 126, ř. 1.)
„Vy, ježto znajíc otcův slavné činy.“
Půl hrdiny na pilíři mostu Pražského jest onen zbytek sochy na Malé straně, jdouc ke Starému městu, ježto z rohu pátého pilíře nahoru vyniká. V celosti své představovala ta socha vousatého rytíře v plném odění s odkrytým hledím. Pravice jeho podpírala se o dlouhý železný holý meč, kterýž mu až po vousy dosahoval. Levou rukou držel štít se Staroměstským znakem, u nohou pak jemu ležel lev, kterýžto lev i štít potud se ještě spatřují. Řečený znak na štítu byl udělen Staroměstským léta 1475 od cís. Fridricha III. z čehož se poznává, že ta socha z pozdější doby jest. Byloť to vlastně znamení práva mostského, tak řečené mostské jurisdikcí, kteréžto právo císař Karel IV. Starému městu byl daroval. Lid obecný nazýval tu sochu vůbec Bruncvíkem, pro znamení lva i meče, maje v paměti známou kroniku o Bruncvíkovi, již záhy z jazyka německého v český převedenou, kdež
148
tento báječný hrdina tolikéž s mečem a lvem se zobrazoval. Při obležení Prahy od Švédů l. 1648 urazila koule nepřátelská polovici té sochy až po pás i s mečem, a jen břich a nohy s ostatními příznaky zůstaly, tak jak se nyní ještě vidí. Této pak spodní polovice ujala se pověst nadřečená ve smysl ten: že představuje před oči soběctví a pošetilou samolibost, ježto prý nyní vůbec panují; a že nemůže dobře býti, dokavad upřímné srdce a zdravý rozum neobdrží svého místa.
E: js; 2002
149