Zlým vtipem škádlil kdosi pana Anýže,
ze všeho že se vždycky nějak vylíže
(viz Grégr, pozůstalost a groš Kramářův) –
Co bylo, není. Neúprosná smrt je věřitel
i leží v hrobě tmavém muž, jenž pověst měl,
že štít, meč atheistů je i farářův.
I nechali jej třikrát pokropiti,
dej pánbů, ať mu světlo věčně svítí!
Po širých vlastech letí smutná zvěst,
že Karel Tůma navždy mrtev jest.
Od mladosti byl čirý radikál
(viz Garibaldi, Mazzini, nu a tak dál).
Své nepřátely pral jak bezhlavý –
a politické rád měl popravy.
Když nebude, s kým tamo bojovat,
zda v černém hrobě bude moci spát
náš čacký Achil, Tůma krvavý?
By nevymřel však krvavý ten rod,
„Národním“ Zajíc Horský přišel vhod,
ten, Machara jenž zvát šel na duell
v půlnoci temné. Malé vousky měl
a menší rozum. Zajíc krvavý,
jenž detektivek dal nám záplavy
i „Mládeneckou“ „Listům“ pro radost –
dal svinstva všelkého pan Zajíc vlasti dost,
však „Národním“ to bylo tout egal
a velmi plakaly, když pánbů jim ho vzal.
A na vlast padla bolest veliká,
že není více pana Hladíka,
jenž nebyl hluch a nebyl slep
pro mnohý literární klep.
Syn bulvárů kles v náruč temnoty
a Ohnetovské budem bez noty,
již Václav Hladík – s jistým zapřením –
dovedl vdechnout mnohým dílům svým.
Epigon epigonů Anton Veselý
v „Národních“ rozum trousíval vždy v neděli.
Pan Zevloun zevly tvrdil frašnou muziku,
záplavou „vtipů“ a gest a drobných „žertíků“.
Veselý umřel, Zevloun po něm zbyl –
vlast celá lituje těch zneuznaných sil.
Měl pastýř troubu, slavně troubila
tralila lila, i á, tralila.
Ve Zlaté Praze časem valila
nesmysly mnohé. Lila lalila,
i byla veselá, i byla chic.
Však nacpali ji jedem pamfletů –
to roztrhlo tu dobrou trumpetu
jak granát Jabůrkův by, kusů na tisíc.
Hej pastýři, tvá trouba netroubí už víc!
I Zevloun umřel. Také jeho den
udeřil jednou, nebyl ušetřen
té hrozné rány, která stíhá svět.
Smrt sice nechtěla pro něho jet,
neb jeho vtipů velmi moc se bála,
však rozkaz byl tu. Tož jej vyhledala
a vlekla prachem mlhovinných cest
do oné říše, kde vše kouzlem vzňato,
kde Zevlounům dar „vtipů“, bohudíky za to,
sebrán jest.
K. M. Čapek slavný athlet byl,
stokrát jiné duchy znásilnil.
Polemický měl on zvláštní sloh,
tyrád, kudrlinek mnohý stoh
ve zápasu spálil. Čoudem všecky hnal,
smrad kdo nemohl snésti, utek,
Čapek vyhrával.
Činga, ta to dělá také tak.
Jednou Čapka zastřel tajůplný mrak,
přišla smrt a Begův samokres
do patřičné výše už se vznes,
třeskla rána, koule buchla do hlavy –
kdo teď polemik psát bude záplavy?
Dr. Kramář umřel. Národe, jev žal,
ta bečka praskla, tvé svědomí již udolal.
Ta bečka zlata z obce Libštátu
víc nevyvolá podezřelých záchvatů
ve vlastech našich, ničí svědomí
už leskem kovu nespoutá a nezlomí
a oddychnou si bratři Slovani,
už nebudou tím bludným duchem cityrováni
a týráni...
Že k duhu nešla mu vždy zahálka,
nám allotria různá tropil Maštálka
a překvapil nás mnohým divným žertem,
dnes s Hussarkem pek’ pakty,
zítra třeba s čertem –
a Kramáře byl ve všem nohsleda.
Je nebožec. Ať světlo dlouho nehledá,
neb do Čech mohl by se vrátit –
a toho rač nás, pane Bože, chránit!
Z všechněch vůdců moudrý Rašín zbyl,
v mlčení se vážně zahalil,
jako augur hleděl z domu od tří bot,
nedbal slunka, nedbal živlů, slot.
Seděl, hleděl, bručel pro sebe.
Jednou pánbu vzal ho do nebe.
Ten se dostal. Partaj mladočeskou
s Tobolkou mu založil tam hezkou...
Dům u tří škorní, odkud houfnice
Marianská bila v lid můj velice,
už také zbořen jest. Tak uvadá
na světě všecko. Nyní zahrada
na jeho místě. Lvi tam, tygrů pět –
však tráva nerostla tam kolik let!
Je z něho nyní pěkný zvěřinec.
Nu, národe, jev ňákou žalost přec!