Z pod kopců Palavských ohromný valil se voj,
ve ržání komoňů válečných, v hrčení vozů
vojenská vpadala píseň,
hlomozná, z hluboka vyšlá a k nebesům vzpjatá,
ač slunce pražilo, neumlkávající,
bouřlivá, jako když zaduní hromy a blesky,
zčernalou oblohu ožehnou, od lesa k lesu
divoký vichor když s úpěním letí.
Napřed jdou podjezdy, vousatí jezdcové s kopím,
pavezu na ruce, po boku tulichy, meče,
harcují koněberkové,
za nimi práčata v hustých se šinou v před proudech,
podobna tykadlům brouka jsou obrovitého,
za nimi burácí husitské vozy.
U pušek střelci jdou, cepníci spájejí řadu,
na koni vysokém harcuje olbřímí hejtman
a za ním korouhve dují,
za ním jak lavina valí se táborské vojsko.
V padolech rakouských zdivení Němčíci hledí,
Noe jak patříval na vody, rostoucí valem
pod archou ochrany. Českého dráždili muže,
vnikali do jeho državy na lup a bili,
co přišlo pod ocel, pálili hrady a města,
i Prahu samu šli navštívit ohněm.
Sám Pipo z Ozory vedl je tenkráte na lup
a Zigmund s Uhřaty, ze Saska přijeli jiní,
přijeli ze Slezska i z Durynk přijeli mnozí,
Praha však zdržela náraz.
Trocnovský na hoře Vítkově okopán valem,
tři sruby vypjaté, kolem nich cepníků zástup.
A pole Špitálské pokryté Němců je trupy.
Vojna pak hořela, Zigmund se spálil.
A nyní Čechů se přivalil veliký zástup,
Rakouské na nivy vytáhli, odemstit křivdy,
před nimi hrůza jde perutí divého větru,
neboť se naplnil zákon:
za zub nechť zub je ždán, za oko oko, krev za krev!
Němčíci prchají kvapem,
jim v patách burácí vzdouvavá husitská píseň!
A přešly věky. Češi daně platí,
do Vídně táhnou-li, tož zkrotlí táhnou,
na odvetu vždyť nesmí vzpomínati,
po řádech kdo a po dietách prahnou!