NÁVRAT.
Po letech, po letech v rodnou mou ves
vrací mne života příval.
Můj krok – krok děvčete na prvý ples,
hořelo slunce, kos zpíval.
Ten starý kostel a ten černý les,
domky se pod strání hrbí,
pod brvou roztála vzpomínek rez,
na řece ty staré vrby!
Přejdu jen; nevím, kam nohu bych nes –
do cizích rukou grunt kles náš...
Nehryzeš? Ach tys-je Dombrovských pes!
Viď, synku, že mne juž neznáš.
Zdráv farář? Zdráv rektor? Každý mne bil,
býval jsem čertovo kvítí,
zdráv starý gróf je-li? Byl Němec, byl,
v pokoji nechal nás žíti.
V drahou mi školu zřím, pod okna rám,
srdce se zachvělo v křeči:
34
děti, ty děti, ty modlí se tam
protivnou panskou mi řečí.
Utíkám k hřbitovu. Co jsem měl rád
dříme tam, – ne v duši mojí;
co jsem byl v cizině, kdo šel v zem spát,
polský kříž v hlavách mu stojí.
V portále zámku vryt dravý je pták,
zobákem rovná si péro.
Kdo koupil panství, a čí je to znak?
Mrtvi jsme. Hleď, markýz Géro.
Šest židů v dědině, burmistr žid,
barevna žlutá u řeky.
Tak kles už hluboko, Pane, ten lid,
že jsi ho proklel na věky?
Ještě otázka; ta nechtěla ven,
jak by kol šíje šla smyčka,
jak by mi dávila poslední sen –
zdráva-li... górna (14) Maryčka?
Milý byl v cizině. Tož zaprosil
bohatec, jakých pořídku...
pravda, že od rána do noci pil,
měl z čeho, ten barvíř z Frýdku.
35
Ze vsi šel sešlý a sehnutý muž,
ret se chvěl, v brázdu se díval.
Za hory slunce se sklánělo juž,
voněla země, kos zpíval.
Sešlý muž, sehnutý, z dědiny šel,
v srdci cos těžkého nese...
V komické vrásky tvář nabranou měl,
vydrž... až sám budeš v lese.
*
(Vidíš – a vyl bys jak spráskaný pes,
jak by ti ruku stisk v kleště,
vidíš – a je to jen jediná ves –
sto jich před Těšínem ještě!)
36