KANTOR HALFAR.
Kantor Halfar byl hoch dobrý,
byl hoch tichý, byl hoch hezký,
ale škaredou měl chybu:
i v Těšíně mluvil česky
před okresním inspektorem.
A když tak se kantor spustí –
Víš, jsou hříchy v katechismu,
co se nikdy neodpustí.
Léta táhnou, vlasy řídnou
jako listí před jesení.
Halfar pořád za mládence!
Pro Halfara místa není.
V krčmě zazní skočná hudba.
Právě v kapli dalo slovo –
co by mělo deset roků
čekat děvče Halfarovo?
Přijdou páni: Škola polská!
Burmistr v klín ruce složí.
Ale zpurný Halfar učí,
jak mu káže zákon boží.
Tich po mezích chodí kantor,
bez úsměvu, bez myšlenky,
37
v krčmě v noci sám za stolem
hledí k zemi, hledí sklenky.
V horký večer, na klekání
když se jednou ve vsi zvoní,
vrazí děvče v černou jizbu:
Kantor visí na jabloni!
Bez modlitby, bez slzy jej,
jak při hříšné duši jisto,
v roh hřbitova zakopali,
a tak dostal Halfar místo.