CHYCENÝ DROZD.
Můj stryk byl ptáčníkem vášnivým.
Chytal a prodával drozdy.
Přes květen, čert panský zákaz vem,
bezkydské prosmýčil hvozdy.
Vybral ta střapatá ptáčatka,
když se jim kabátek shustil,
samečci počali zpívati,
kačky do svobody pustil.
Sestárl – potkám ho s ptáčetem –
Jak jde řemeslo? A spěchám.
Ni, to je kořist má poslední,
toho si pro stáří nechám.
Za měsíc přišel jsem do stryka.
Pták tich a vážný jak bača (26) –
Stryku, to ptačisko vysmyčte,
nězpive – bedže to kača.
Mudroku, pod zobák podiv se,
jak se ten černý pruh stáčá –
Chceš učit starého ptáčníka?
Sameček – nimo (27) že kača.
62
Po letech stryka jsem navštívil,
sivý jak myš, ticho hledí,
z dýmečky obláčky vypouští,
krotký drozd na stole sedí,
sivý a tichý jak starý stryk,
vážný a hrubý (28) jak bača –
Stryk se za ušima poškrabal –
Synku, měl’s pravdu – je kača.
Do lesů nělza víc. Ptáčátku
pohladil hlavičku jemnou:
Něch kača, něch mi nic nězpive,
nech už tu dožije se mnou.
Tak také dožijí básníci.
Do světa písně ven pošlou,
smutek si nesou za výslužku
v samotu v budoucnu došlou.
63