HRABYŇ.
Tak leckdy, kdy lehké topasy prší
s topolů v cestu a ve sny mi srší,
tak leckdy se mihnou pobožné řady
s korouhví napřed a dojemným zpěvem.
Ctím tvoji víru, ty staříku sivý,
ctím vaši víru, vy děvčata ze vsí.
Dávno je tomu, tenkrát jsem býval
hezounký hoch – po cestě jsem zpíval,
korouhev napřed, za ruku otec
vedl mě dolem a vedl mě horem,
vedl mě poli a vedl mě borem,
až přišla Hrabyň, vysoká Hrabyň,
mohutný kostel s Marií Pannou,
poutníkům žehnal pan farář Böhm.
Byli tu z Modré a byli tu z PolskéPolské, (30)
byli od Váhu a my od Těšína,
nabit byl kostel, sladkými zory
hleděla na nás Hrabynská Panna,
a před ní kázal pan farář Böhm.
Bílé jsem čelo do prachu chýlil,
andělů zástup srdcem mi pílil,
sladkými zory hleděla na mne
76
Hrabynská Panna, a před ní kázal
pan farář Böhm.
Čí jsi je synku? Za ruku vzal mne,
krámy mne vodil, hladil mi vlasy,
Bůh ví, co všecko mi v Hrabyni koupil
pan farář Böhm.
Dávno je tomu. Z duše mi prchla
víra. Mrak škaredý sedl mi v čelo,
hřích oko skalil a stáhl mi rty.
Bůh nežije pro mne. Ale když žloutnou
vrby při řece a jabloně dolů se nahnou,
pobožné zástupy „na odpust“ (31) táhnou:
shýbám já čelo, hříšný kříž zrobím,
jak by se na mne dívala Hrabyň,
na konci Hrabyň, vysoká Hrabyň,
jak by se na mne sladkými zory
dívala Panna, Hrabynká Panna,
a před ní kázal pan farář Böhm.