EPITAF LABUTINCE

EPITAF LABUTINCE
Byla jsem ze mlýna: Jak růže květ, tmavý vlas měla jsem, jak broskev pleť. Labutí postavu, růžový ret, oči jak hvězdy dvě zářily vpřed, zhasla jsem, bylo mi třicet šest let. (31. 1. 1922) 34 BEZRUČOVA LABUTINKA
Na sklonku 19. stol. se rázem vynořila nová básnická pevnina, verše záhadného pseudonyma Petra Bezruče. Jméno zmizelo po červenci 1899 stejně náhle, jako předtím zazářilo. R. 1903 se pak objevilo Slezské číslo, r. 1909 poprvé vycházejí Slezské písně. Tato klasická kniha poesie bude ještě dlouho zaměstnávat literární vědu, ještě dlouho se bude orientovat v její vnitřní organisaci. Je to těžký, ale nesmírně lákavý úkol vyznat se v časových dimensích, zjistit, jak kniha postupně rostla, jaké síly se uplatnily při jejím růstu. Prací mnoha let, prací, na níž se podílelo více badatelů, bylo zčásti ujasněno první půlletí 1899, doba Bezručovy spalující tvůrčí horečky. Rozumíme nyní aspoň poněkud vášnivému dvojzpěvu ostravskému a těšínskému, té podvojné notě vzdoru sociálního a nacionálního, nebo abych to řekl obrazem, spřízněné dvojici Kovkopa a Leonidy. Tento mohutný pathos se někdy k létu 1899 láme, přicházejí písně beskydské, pře Ondráše a goralů, kteří uhnuli do lesů, s nepřátelským panstvem. Již tato, řekněme, beskydská fáze Bezručova tvoření značně se nám ztrácí v temnotách, třebaže podle různých náznaků začíná v pozdním jaru 1899 a její hlavní výtěžek se pak vynořuje v básníkově zásilce J. Herbenovi v únoru 1900. Po této zásilce se proud Bezručovy tvorby skoro docela ztrácí asi na dva roky, do básně Didus ineptus. Od podzimku 1899 do obnovené Bezručovy korespondence s redaktorem Herbenem, která vynesla báseň Didus ineptus a možnost vydat Slezské číslo, necítíme, aspoň prozatím jsme necítili puls básníkovy poesie. Zastával jsem názor, že od oné únorové zásilky Herbenovi se básník na dva roky zcela odmlčel. Něčím přece bylo ono mlčení Bezručovo prolomeno, totiž osmiveršovým pozdravem „Z Plumlova“, který od básníka dostal J. Herben s datem 14. 9. 1900. Znepokojivě z veršů vykukuje silueta „panenky zpod Peregrina“. Ví se už dávno, že touto panenkou byla Františka Tomková z Moravan, nebo chceme-li být konkrétnější, z Nového mlýna na řece Bobravě. A ví se rovněž, že tato mlynářova dcera byla modelem Bezručovy básně Labutinka, že se jí týká nejedna další jeho báseň, že jí bás- 35 ník napsal též epitaf. Důležitý Pozdrav z Plumlova prokazuje, že Fr. Tomková vstoupila do života autorova nejpozději toho r. 1900, přesně řečeno, před zářím 1900. Ale důležitější je otázka: kdy Fr. Tomková vstoupila do Bezručovy tvorby? Na tuto otázku odpovídá A. Závodský ve studii, která je dosud nejcennějším příspěvkem k osvětlení té části Bezručova odkazu, jež byla inspirována láskou k mlynářově dceři: „Milostný vztah P. Bezruče k Fanynce Tomkové probudil u Bezruče novou tvůrčí vlnu, která se datuje podzimem r. 1902 a trvala asi dva, tři roky.“ Bylo dosud těžko dojít k jinému názoru, z Bezručových básní kromě básnické pohlednice Z Plumlova nic nebylo bezpečně datováno do prvních let na začátku století, 1900 a 1901. Nyní se situace radikálně mění, právě pro ty dosud prázdné roky získáváme celou řadu lyrických čísel, adresovaných Fr. Tomkové. Doposud nejbezpečnější oporou pro rekonstrukci erotického románu básníka, který měl za sebou vrcholné básně Slezských písní, a mladičké dívky z půvabného okolí brněnského, která chodila do Vesny, byla Labutinka. První záběr kreslí studentku na brněnské ulici:
Sama chodí, pyšno hledí, knížky v ruce, na můj pozdrav nikdy nemá odpovědi.
V druhém filmovém obrazu se básník uchází o mlynářovu dceru:
Dáme rádi. Počkal by pán? Ještě mladá, útlých boků...
Přichází rozloučení:
Na dva roky musím v dálku, počkáš, budoucí má žínko?
Právem se tento údaj interpretuje tak, že básník na dva roky byl vyřazen ze života těžkou nemocí. V biografické realitě byl Bezruč vážně churav 1900–1902, ale to znamená, že vlastní erotické vzplanutí musí 36 spadat do doby před zdravotní krisí. Nově nalezené verše posouvají propuknutí milostné vášně nejméně do února 1900, z tohoto měsíce existují dvě čtyřverší. A každé svým způsobem prokazuje, že to už jsme v pokročilé fázi erotického vztahu, první mluví o intensitě („všude jde se mnou ztepilý zjev Tvůj“), druhé o delším časovém trvání („žes mi byla drahou“). Už z těchto bezpečně datovaných čtyřverší vyplývá, že seznámení básníkovo s Fr. Tomkovou padá asi do roku 1899, je jen problém, do kterého měsíce. Důležitá je tu datace básně Kráska. Je dnes shoda v názoru, že „kráskou“ je Fr. Tomková, není však shody v mínění, jaké životní situace Bezručovy se báseň týká. Dost odvážně jsem dříve soudil, že báseň byla napsána po prvním ohlasu básní v Besedách Času, někdy v létě 1899. Dnes bych se klonil k názoru, že báseň vznikla někdy na rozhraní 1899/1900. Zdá se totiž, že verš: „V štít mne steré zdvihly ruce“ nejspíše se vztahuje na propagaci Bezručova díla, které se koncem r. 1899 ujali slezští akademikové ze spolku Odra – ovšem titíž akademikové vydali již v květnu 1899 jako leták dvě balady básníkovy. Tón básně je škádlivý, samozřejmě není tu řeči o odmítnutí básníka „kráskou“, jen o její prostořekosti. Básník opravdu, jak čteme již v Hučínu, adresovaném jiné ženě, neoplýval statky: „měl jsem jen srdce a trochu těch písní“.písní.“ Měl – po vystoupení v Čase a recitacích Hany Kvapilové – trochu slávy, nesporné slávy. V neznámých dosud verších je mnoho nedatovaných a je nutno s použitím všech prostředků analysy pokusit se o jejich časové zařazení. Hlavně by záleželo na zjištění nejstaršího textu a tím nepřímo též svědectví o počátcích hluboké básníkovy náklonnosti. Domnívám se, že nejstarší je diptych, objevený a otištěný A. Závodským, který bych pro stručnost jmenoval Cigánské děvče. K tomuto datování mě vedou hlavně dva důvody, vykání a těsná příbuznost s básní Jen jedenkrát. Studentka Vesny je Bezručovi jakousi Mignon, nejraději by ji sebral na ulici či vlastně na silnici a odnesl do teplé jizby. V této básni není žádná z rekvisit, které obyčejně bývají v básních pro Fany Tomkovou, vrby na potoce, bor na kopci, bílý mlýn u Bobravy. Se značnou pravděpodobností je tato báseň z doby před první básníkovou návštěvou v mlýnu, 37 před rozmluvou s dívčinými rodiči. A tato báseň dává stopu k přesnější dataci prvního seznámení básníka s dívkou o 18 let mladší:
v mrazivé noci pod rudým šípkem, ve hvizdu vichru...
To vypadá na podzim r. 1899. Básník se vrátil do Brna, také Vesna otevřela škamny pro své chovankyně. Rudý šípek opravdu vhodně zasvítil na cestu tragické lásky básníkovy k cigánskému děvčeti. Závoj mlhy nad počátky erotického dramatu se poodhrnul. Záleží nyní na tom, můžeme-li do této doby, někam na sklonek 1899 položit vznik čtyřdílného cyklu, který bych označoval „Fanynce“. Myslím, že ano. Básník už užívá křestního jména dívky, tyká jí, ale jinak, jak bylo dobře konstatováno, volí pro ni konvenční obraz „srnky“. R. 1900 je to hrdlička, později trvale „labutinka“. V tomto cyklu je leccos spřízněno s jádrem Slezských písní, a pokud jsou zde motivy podobné jako v ostatních básních pro F. Tomkovou, jsou v podobě rudimentárnější než tam. Je tu „kněžna snů“ jako v Labutince, leccos jiného, co je pro celý tento komplex příznačné. Nejcharakterističtější je tón začátku IV. oddílu, který je totožný s laděním Krásky:
Nechť krásná ručka s úsměvem jen smotá ten list, kam jako listí v podzimu má píseň padla...
Pokládal bych tento cyklus za jakési vyznání lásky, kladl bych jej do doby, kdy se básník ucházel v Novém mlýně o mlynářovu dcerku, jak čteme v druhé části Labutinky. Únorové, přesně datované pozdravy jsou potom podle všeho z doby, kdy začaly dva roky čekání. Básník nemohl překonat potřebu připomínat cigánskému děvčeti, že ji strašně miluje, že na ni stále myslí, že ji stále vidí před sebou. Do této serie pozdravů, z níž byly dříve známy jen verše Z Plumlova, protože byly poslány také Herbenovi, náleží zřejmě též čtyřverší Hrdličko tmavá. Tím dominantním obrazem hrdličky se 38 řadí k pozdravu z 9. 1. 1901, ale chválou „Nejhezčí děvuško na Moravě“ připomíná Žermanice:
bylach nejšvarnější od Těšína, kvíteček lepý z Žermanic.
Žermanice jsou ovšem jiný okruh životní, také vznik básně je odlišný, asi nedlouho před prvním objevením (v době Slezského čísla). Čtyřverší Hrdličko tmavá možno asi klást někam do druhé pol. 1900. Dva roky Bezručova čekání byly bolestné, z května druhého roku jsou žíznivé a zmučené verše, které bych nazval Žila jsi. Ona vzdálená, nedostupná říká:
Žila jsem pro potěšení sterých očí na světě!
A básník nenaříká, jen ozvěnou vzdychne:
Žila jsi pro nekonečné hoře moje na světě!
Melodramatisoval jsem, neznaje básně, které se nejnověji vynořily, ony dva roky na počátku století, myslil jsem, že to byly roky naprostého vnitřního zpustošení a mlčení. Ve skutečnosti probíhalo tiché, tlumené drama citového vztahu stárnoucího tvůrce ke krásce ze mlýna. Bylo to drama tiché, ale přesto se vydralo z něho několik lyrických skvostů. Pak přišlo zklamání, o kterém drasticky mluví báseň Labutinka. Zcela souhlasím s A. Závodským, že je tu mnoho literární stylisace a schválnosti, mnoho krutosti vůči dívce (a ovšem i vůči sobě samému). Tehdy od r. 1904 krystalisovala hořká životní filosofie Bezručova, misogynsky zaostřená proti ženám. Že to byla do valné míry stylisace, dokazuje dlouhá řada dalších básnických pozdravů a vzpomínek, které se uchovaly v pozůstalosti F. Tomkové. Je to trojice z let 1905 (nerudovsky zahořklá), 1908 a 1910, z nichž jen prostřední pozdrav byl znám ze souběžného textu, zaslaného Herbenovi. Bezruč vzpomněl Fr. Tomkové v závěti, kterou psal ve vídeňském žaláři, očekávaje trest smrti, někdy ne- 39 dlouho po propuštění napsal báseň Nový mlýn, už docela smířenou. V sněžných vlnách zapadala jeho láska v čtyřverší z 18. 2. 1900, v sněžných vlnách se ztrácí v básni, která je náhrobkem velké lásky. Následoval ještě epitaf samé Fr. Tomkové (31. 2. 1922). A budiž dovoleno citovat ze studie A. Závodského (psané 1957): „Bezruč na Fanynku Tomkovou nikdy nezapomněl. Napsal jí také epitaf. A potom, ač zatím prchla mnohá léta, posílával ke dni Františky 9. března kytici na hrob a o dušičkách hřbitov ve Střelicích navštěvoval. Podnes visí v básníkově bytě fotografie Fanynky Tomkové (z r. 1908)“.1908).“ Nebyla to planá slova, když na počátku nerovného vztahu básník napsal:
...Ty jsi byla mým pozdním snem a vidina má bílá, a písní poslední mým žitím prožilou, co svítila mi v jeseň do života, a zhasla teprv mojí mohylou.
II.
V tomto svazečku šlo o to, sebrat lyrické korály z roztrženého růžence Bezručových psaníček dcerce z Nového mlýna. Bezruč jako např. Jan Neruda měl cit pro to, co z jeho díla náleží veřejnosti, co je poesie intimní, ryze soukromá. Je zajímavé, jak přesně odhadl, co přesahuje osobní sféru, co z veršů pro Fr. Tomkovou může poslat Herbenovi. V našem souboru zásadně nejsou otištěny básně, které autor sám pojal do Slezských písní, kterým takto připsal dosah nadosobní. Výjimka byla nezbytná při Labutince, aby byla udržena souvislost důvěrného dramatu. Ale i tato omluvitelná výjimka působí rušivě. Na druhé straně je možno zdůraznit, že hodnota nově objevené milostné lyriky Bezručovy spočívá jak v jejích vlastních uměleckých kvalitách, tak neméně v tom, jak umožňuje hlouběji pochopit jeden dlouhý a ne nevýznamný úsek Bezručovy tvorby.
40 Necháme stranou delikátní otázku, zda F. Tomková ještě nějak zasáhla do genese jádra Slezských písní. Není to otázka čiře teoretická, dává k ní podnět Bezruč sám verši z cyklu Fanynce:
však svítilas mi jednou do života jak Múza Homérovi do rýmu, jak zlato duhy, jako zářný dým, jímž Hospodin kdys cestou do Egypta svým lidem svítil Mořem červeným.
Tyto patetické charakteristiky se mohou týkat jedině básní z jádra Slezských písní. Je však těžko si F. Tomkovou představit jako básníkovu Múzu hned od začátku r. 1899, měla tehdy čtrnáct let. Docela určitě však souvisí F. Tomková s tou oblastí Bezručovy tvorby, kterou můžeme označit jménem Smil z Rolničky. Po objevení neznámých veršů Bezručových dostávají jasnější smysl jeho slova v dopise Herbenovi 8. 4. 1900: „To ‚nevíte‘ – mělo se vztahovat na tři básně, které bych ponechal Vašemu soudu na otisknutí. Já je později pošlu, netýkají se Slezska a proto jsem je chtěl poslat, aby kdyby po nich co bylo... Byly nadepsány jménem Smil od Strážnice. Kdysi, když jsem rád kreslíval figury kolem sebe, chtěl jsem je dát tisknout pod jménem Smil z Rolničky. Teď, kdyby co stálo za to, pod jménem S. od S., aby mne nikdo neuhodl.“ Jak známo, později skutečně pod pseudonymem Smil z Rolničky bylo v Besedách Času otištěno šest básní. Dříve jsem se namáhal, abych mezi nimi a některými jinými zjistil ty tři dávné nebo některou z nich, prostě nějaké stopy básnického profilu Bezručova před zrozením vlastních Slezských písní, před r. 1899. Jediná hmatatelnější kořist byla báseň Klec, nemluvíc o nesporně starých Domaslovicích, které však nic nepřinášejí pro rekonstrukci předbezručovského Bezruče, Smila z Rolničky. Dnes bych soudil, že Klec docela dobře mohla vznikloutvzniknout v sousedství např. Chyceného drozda. Ty výzvy: „skromným a moudrým hleď býti!“ a zvláště „zticha, co bylo by neslyšet, / života cvrlikej píseň!“ dávají možnost k výkladu, že předtím zazněl uragán Slezských písní. Smil z Rolničky, údajně z doby tako- 41 vých Studií z Café Lustig, rozplývá se nám mezi prsty. Uváděl jsem dříve jako argument pro raný původ básně Klec výrazovou podobnost s básní Jen jedenkrát. Avšak nyní známe Cigánské děvče, kde styčné body s onou básní jsou při nejmenším stejně nápadné. Jestliže se vytrácí předbezručovský Smil z Rolničky, získáváme nyní dosti prostoru pro něj, počínajíc druhou polovinou r. 1899. Podržíme-li pro stručnost a názornost trichotomii ostravských, těšínských a beskydských písní, zdá se teď, že v posledních měsících r. 1899 metamorfosoval beskydský tvůrce ve Smila z Rolničky. Novou figuru Smila z Rolničky uvádí Bezruč v dopise z 8. dubna 1900, to už bylo od seznámení s cigánským děvčetem dost času, aby napsal tři básně s novou tématikou. Jako hlavní rozlišovací znak zdůrazňuje Bezruč: „netýkají se Slezska“. To právě by mohly být básně inspirované moravanskou dívkou. V cyklu Fanynce je vysloven rozpor, který jistě básníka mučil:
v dno tichých duší zapadne obraz: vesničky bědné pod horama, hlavičky jedné pod vrbama, buď rodných niv, či podoby dívčí... jak osud chce.
To napětí mezi intimním Brnem a nadosobním Slezskem cítíme v tvorbě Bezručově r. 1900 častěji. Překvapující je třebas paralelismus čtyřverší Nech zapadnou, které napsal Bezruč 4. 8. 1900, a čtyřverší napsaného Fr. Tomkové 18. 2. 1900. „Nechť zima sněhem zasype pole.“ Samozřejmě pro Bezruče z tohoto napětí nevyplývala jen možnost dvojím způsobem formulovat básnické nápady, pro něho to zřejmě byl 42 rozpor mravní. Dříve nebo později se musil Bezruč rozhodnout mezi bojem za Slezsko a „idylou ze mlýna“. V témž cyklu Fanynce čteme verše, které by někoho mohly udivit:
Má zem mi dávno cizí, ciz mojí vsi mi klín... Až promluví Tvé srdce, též opustíš svůj mlýn.
Ve skutečnosti toto údajné odcizení rodné zemi („Viď, moje země, my měli se rádi?!“ – Hučín) není nic, co bychom neznali ze Slezských písní:
Do ciziny odešel jsem, pryč jsem uhnul od praporu, jak přede mnou tisíc jiných. A dnes směšné písně zpívám, naříká to v mojí duši: proč jsi uhnul od praporu?
Pocit, tak palčivě vyjádřený v Ligotce Kameralné, že je při návštěvě rodné země „jako zlý zběh“, není vzat ze vzduchu. Básníka trýzní ty dva svářející se obrazy, neodbytně se deroucí do mysli, „vesničky bědné“ a „hlavičky jedné pod vrbama“. Bezruč nebyl nikdy polovičatý, patos jeho písní ostravských a těšínských je tak celý, jak jen možno. Beskydské písně jsou již nalomeny a Smilem z Rolničky básníkova rozpolcenost vrcholí. Setkáním s mlynářovou dcerou se něco změnilo. Dobře to vidíme na básni Žně, k níž nově máme cenná zjištění Šajtarova a znamenité postřehy A. Závodského. Je to příběh dvou postav. Jednu bychom měli znát ze Slezských písní, totiž bojovníka, který vykrvácí na bojišti. Slezské písně mají nespočet variací na toto téma, od heroického Leonidy přes padlého gladiátora v Michalkovicích k Senekovi v Osudu. Ale hrdina Žní, Josef Černý, je odlišný. Především není svobodný, bojuje za cizí zájmy:
43 Dej císařovi, co je císařovo – děl Židů prorok – po něm nalévali to v mladé duše kantoři a kněží.
Boj je nyní povinnost, jaksi nepodařená povinnost. A proč se nyní básník stylisuje do podoby bojovníka z nepříjemné povinnosti, je dáno druhou figurou. Podle důležitého upozornění Závodského v prvotním znění byla ženská postava přímo jmenována:
a zvečera hleděla do potoka mlynáře Tomka divukrásná dcera, jak cigánka a ztepilého vzrůstu.
Básník je uhranut divukrásnou cigánkou, figura bojovníka, která dominovala v těšínských a ostravských písních, je odmocněna, zatlačena na okraj. V písních Fanynce potýkal se obraz bědné vesničky – a boje o ni – s obrazem tmavých očí v tmavé líci. Ta divukrásná dcera mlynářova zřejmě opanovala srdce básníkovo a dá se hádat, že podstatně přispěla k proměně P. Bezruče v Smila z Rolničky, k zlomení bojovnického patosu v druhé polovině r. 1899 i snad k odmlčení pro veřejnost, tj. k zákazu Herbenovi otiskovat další básně. Je nyní otázka, kdy byly Žně napsány. Poněvadž v této básni není stopy po „nekonečném hoři“ z lásky, byla nutně napsána před skladbou Žila jsi, tj. před květnem 1901. A nic nebrání se domýšlet, že byla mezi třemi básněmi, které se „netýkaly Slezska“, básněmi, které chtěl poslat Bezruč Herbenovi začátkem dubna 1900. Smil z Rolničky se, zdá se, pevně usazuje v období na začátku 1900, podle všeho beskydské písně plynule přecházejí v skladby Smilovy. Je ještě báseň, která má podobnou konfiguraci jako Žně, tj. bojovník a tmavé oči v tmavé líci – myslím Smrt Caesarovu. Bojovníkem je tu žoldnéř Septimius, tmavovlasou ženou dácká „kněžna-vědma“. Bojovník a žena jsou z jiného kmene, což zřejmě odpovídá napětí Slezsko – Brno. Bojovník padá, jako padl Josef Černý ve Žních, jako padli všichni titánští odbojníci v prvotních Slezských písních – padne na roz- 44 kaz Imperatora. Nebylo by nic divného, že je pomstěn, že „téže noci“ je zabit též Caesar, ale nové je, že s bojovníkem hyne tmavá žena, že po něm zůstane syn. Mohly by být pochyby, zda Smrt Caesarova byla skutečně inspirována láskou k mlynářově dceři. Zdá se mi, že pochyby lze beze zbytku rozptýlit. „Kněžna-vědma“ nápadně připomíná „kněžnu snů“ z Labutinky a již z cyklu Fanynce. O dětech mlynářovy dcery snil Bezruč od doby cyklu Fanynce:
Až proti Tobě dcerka tmavovlasá tak jako Ty, Tvá krev, Tvůj vlas, Tvá řasa kdys smát se bude chrpou na poli...
Pravidelně vidí Bezruč Fanynku s budoucí dcerou, dost výjimečně se objevuje v Smrti Caesarově budoucí syn. To zřejmě proto, že báseň je laděna bojovněji, že bojovník není přece docela vytlačen za obzor uhrančivou kráskou. Je zde Septimiův bratr, je tu hlavně Caesar, který zastupuje markýze Géra, alias Xerxa. A je tu hynoucí kmen, jenže nikoli nad Ostravicí, nýbrž nad Dunajem. Ale přesto ze všeho nejsilněji žhnou z básně fascinující oči „kněžny-vědmy“. Takové oči žhnou z celé poesie inspirované F. Tomkovou:
až by dvě hvězdy pod temným vlasem hleděly na mne (jedenkrát v žití) – (Cigánské děvče)
Vlny stanou na potoce ticho jako berušky, svítí-li k nim tmavé oči mlynářovy dcerušky (Fanynce I.)
všude jde se mnou ztepilý zjev Tvůj, se mnou Tvé oči, se mnou Tvůj vlas. (18. 2. 1900)
45 tmavé oči v tmavé líci panenky zpod Peregrina. (14. 9. 1900)
Uhne kdy z duše ztepilý zjev tvůj, tmavé Tvé oči, temný Tvůj vlas? (9. 1. 1901)
zář své hvězdy temnošatá noc mi dala do očí. (Žila jsi)
...duší zvolna táhne ten obraz, jenž šel celým žitím jeho: přesličná dívčí hlava temné pleti, dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy. (Krásné Pole)
oči jak hvězdy dvě zářily vpřed (Epitaf)
Když se podíváme nyní na verše Smrti Caesarovy, nalézáme přesně totéž:
zří mladou ženu, nech tvář zakrývala, tmavými vlasy probleskly dvě oči, tak tmavomodré jako lesní zvonky.
A ještě v okamžiku smrti zalesknou se uhrančivé oči kněžny-vědmy:
Jak Tiber vzdul se, žlutou jeho vlnou to blesklo modrem, jak když zatřpytí se ve zvadlém listí v podzim pod kořeny – rád na ně hledíš – tmavé lesní zvonky.
Je v tom jistý rozpor, rozklad podzimu („ve zvadlém listí“), pokorný pohled botanika („rád na ně hledíš“) a bojovnické vzpřímení („meč 46 zazvonil“). Rozpor nelze oddisputovat,,oddisputovat, ale není to nedostatek básnický, ten rozpor byl podmíněn životní situací básníkovou. V ní byly opravdu všechny složky, pocit podzimu, jeseně, láska k sličnému zvonku i potřeba bojovnické vzpřímenosti. Někomu možná vadí při ztotožnění kněžny-vědmy s kněžnou snů barva dáckých očí: „tak tmavomodré jako lesní zvonky“. Jinak se vesměs mluví o tmavých očích. Možno odpovědět, že v složeném adjektivu převládá „tmavo“ nad „modrý“. A možno připomenout, že v cyklu Fanynce „dcerka tmavovlasá – – – kdys smát se bude chrpou na poli“. Také to tmavé modro očí ze Smrti Caesarovy je jistě Fanynčino. Nedovedu si představit v hvězdné artilerii tmavých očí panenky zpod Peregrina, trvající nepřetržitě po mnoho let nejméně od počátku r. 1900, jiné uhrančivé oči v Bezručově díle. Jde nyní o dataci Smrti Caesarovy. Nejblíže z tvorby Bezručovy má ke Krásnému Poli, což ovšem znamená určování jedné neznámé druhou. Obě tyto básně spojuje antická přísná monumentalita, sklonění před neúprosným Fatem. Krásné Pole bylo pěkně analysováno A. Závodským, nebude asi sporu o tom, že tato báseň vznikla v době mučivého, pro básníka nekonečně se táhnoucího čekání na slovo mlynářovy dcery. Docela dobře mohlo být Krásné Pole napsáno r. 1901, Smrt Caesarova je rozhodně starší. Fatum je v Krásném Poli traktováno s jistou ironií, věštba cigánčina („Mha rolí jde, cigánka rohem boru“) se nesplní – v Smrti Caesarově je slovo kněžny-vědmy splněno. Podle všeho tato báseň, v níž bojovník se uhájil poměrně proti útlaku milostnému, je z r. 1900, není-li dokonce někdy ze sklonku r. 1899. Choulostivější je vzájemný poměr Smrti Caesarovy a Žní. Stojíme tu ve sporu dvou vzájemně se potírajících úvah: Septimius je bojovnější než Josef Černý, má blíž k bojovníkům z ostravských a hlavně těšínských písní, ergo napřed byla napsána Smrt Caesarova, pak Žně. Nebo argumentujeme, že synthesa hynoucího kmene nad Ostravicí a erotiky moravanské je v Smrti Caesarově pokročilejší než ve Žních, ergo napřed byly Žně. V prvním případě mohla být Smrt Caesarova mezi třemi básněmi, o nichž se Bezruč zmiňuje v dopise z 8. 4. 1900, ale netroufám si věc rozhodnout.
47 Jisté je, že žalář Bezručova čekání se v r. 1901 stával nesnesitelný. Přemoc sličné vidiny ochromila zcela bojovníka, ale básník nekapituloval, vydestiloval z „nekonečného hoře“ dva sugestivní symboly. Je velkou zásluhou Závodského práce, že do období, kdy čekání Bezručovo na mlynářovu dceru se stávalo beznadějné, umístil podivuhodnou báseň Hölderlin nad Neckarem:
Vše splývá v dým, z kterého vyjíti nelze: pod vrbami hladina řeky jasná, život jediné tratící se ve lze, a Diotimy hlava divukrásná.
Pro každý verš se najdou obdoby ve verších inspirovaných F. Tomkovou, hned pro první: „Tkví v duši bílý dým na Obravě...“ a Hölderlina – jako tragický zjev básníka, který za chvilky nedosažitelného štěstí zaplatil nekonečnou bolestí a šílenstvím – přiblížil snad Bezručovi Šalda studií Spisovatel, umělec, básník (Lumír 1898): „Jakoby v několika nejvyšších chvílích vybila se všecka síla duchová a zbylo jen bolavé a těžké tělo, larva a svědek hrůzy a slávy, a to jakoby trouchnivělo zdlouha, rozkládalo se zvolna v dýmech šílenství nebo v hrůzách bolesti. Tak u Hölderlina...“ Druhý symbol, kterým vyjádřil Bezruč „nekonečné hoře“, je Didus ineptus. Práce Závodského utvrdila názor, že tato báseň byla napsána nedlouho před zasláním Herbenovi (v říjnu 1902). Závěr básně nenechává pochybnosti, že jí řešil Bezruč tragicky svůj tragický rozpor mezi ženou a bojovníkem:
svůj život jsem žil roven didu ineptu: nech meč holý blyskl, nech chřestila pouta, ... nech v červnu jsem šel klasy praskajícími, ... a mezi děvčaty černovlasými, žil – zahynul jsem, didus ineptus.
48 Je to děsivá resignace, ústup v zoufalství na samý okraj života. Vypadl z ruky meč, unikl vábivý přelud ženský: „kdys mi Osud vymkne Tě“Tě“. Básník prohrál obě fronty, je „špatným zběhem“ i opuštěným milencem. Jak to napsal Macharovi 20. 12. 1901? Čteme v tom dopise: „Nechť zní někde útisk, nechť zní za někým pochvala, vše je sivé barvy. Nechť hyne kmen, nechť jednotlivec, vše jedno jest... Ale nechť doznívá život v tichu –.“ Ani toto krajní zoufalství není nové u Bezruče, poprvé zaznělo ve Vrbici:
Dál bude bič znít, dál budou nás dávit, pod Bohumínem a v Hrušově, v Lutyni, v Bašce, já to víc neslyším, co je mi po tom, co je mi po všem.
Zoufalství Vrbice má ještě gloriolu mučednickou, zoufalství básně Didus ineptus je sebemrskačské, vyhlášení životního bankrotu beze vší slávy. Báseň Didus ineptus není žádná schválnost, ta formule „žil – zahynul jsem“ stojí uprostřed jemně vyčítavého „žila jsi pro nekonečné / hoře moje na světě!“ a hrdým začátkem epilogu: „Žil jsem jak stepní kůň svobody.“ Je to děsivá báseň, ale už to, že ji mohl poslat Herbenovi, naznačuje, že básník začal stát nad svým hořem, že začal uvolňovat pouta svého erotického očarování: „a mezi děvčaty černovlasými“. Dosud bere všechnu vinu za ztroskotání milostného štěstí rytířsky na sebe, na svou životní nepřizpůsobivost a neschopnost. Ale brzy přechází do protiútoku, začíná obviňovat „krásku“. Není potřebí se znovu zabývat Labutinkou ani příliš Mladou ženou. Jenom bych dodal k pěkným vývodům A. Závodského, že Mladá žena má nepochybný protějšek v Idyle ve mlýně. Je to v obou případech týž trojúhelník, v Mladé ženě „mladá žena“, „parobek“ a tragický Buzek-Rduch („zpod obvazku teče, hoří hlava“, „Padá obvaz, krev zalévá oči, / po zpátku se s břehu v řeku kácí“), v Idyle „starý mlynář“, „mladé děvče švarné tváře“ („její pohled srdce jímal“), stárek. V Mladé ženě je krasavice ještě do jisté míry omlouvána, je Buzkovi nevěrná za jeho nepřítomnosti, v Idyle se starého muže zbavuje úkladnou vraždou. Idylu ve mlýně v dopise 49 z r. 1904 sám autor nepokládá za dobrou báseň. Skutečně je to hodně umělá stylisace, je to, abych tak řekl, turistická variace na neodbytné téma ženské zrady. Pozoruhodná je jedna okolnost. O Krásném Poli napsal Bezruč bratru Ladislavovi známá slova, že v básni oblékl hanáckou látku do slezského kabátku. Popravdě transponoval své brněnské zamilování a trýzně do kraje svého rodu, do kraje, odkud byla jeho nezapomenutelná „starka“. Obě balady o ženské nevěře, Mladou ženu i Idylu ve mlýně, lokalisuje Bezruč rovněž do Slezska. Zvláště důležité je, že Mladá žena byla později spojena se Sviadnovem v jeden celek. Neznamená to podle všeho nic jiného, než že zklamání jedno, ze vztahu s „labutinkou“, složilo se a sloučilo se zklamáním druhým, dřívějším, ze vztahu s Dodou Bezručovou. Je velmi obtížné určit erotické narážky ve vlastních Slezských písních, práce Vochalovy však činí velmi pravděpodobným názor, že ve Sviadnovu I myslil básník na mladičkou Dodu. Dokonce je možné, že své citové drama v Sviadnově II stylisoval podle osudu Dodina otce. Obrazy erotických zkušeností ze Slezska k nerozlišení splývají s čerstvým milostným utrpením, zpětně asi „labutinka“ vrhla hořký reflex na hrdinku básně Žermanice, kterou pravděpodobně byla Hana Ježíšková. Překonáním dlouhého očarování „cigánským děvčetem“ a splynutím tohoto zážitku s citovou zkušeností, která stojí na prahu jádra Slezských písní (začátek r. 1899), je zřejmě Papírový Mojšl. Odborná literatura, k jejímuž rozhojnění jsem také přispěl, mnoho se namáhala, aby vnesla trochu světla do genese této komposice, opravdu jedné z nejsložitějších v Bezručově díle. Naposledy Závodský správně konstatoval, že v Papírovém Mojšlovi je silný živel „beskydský“, řekl bych dokonce, „těšínský“. A správně zdůraznil závažnost strofy, v níž básník odpovídá na slova Mojšlova, že mu Bůh daruje krásnou ženu:
Nedá, žide. Též ráz zaplakala ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku, – měl jsem děvče rád... jinému přednost dala, a dva roky, žide, pil jsem vodku.
50 Tato básníkova strofa se týká nesporně hrdinky básně Jen jedenkrát atd. Ale Mojšlův příběh se stejně nesporně týká „labutinky“, „cigánského děvčete“. K důkazům, které uvedl Závodský, lze dodat, že je překvapující podobnost mezi verši:
datlík s rudou čapkou u mých nohou má je žena... (Papírový Mojšl) v mrazivé noci pod rudým šípkem ... zapomenutou na silnici. (Cigánské děvče)
V složitém kontrapunktu splývá v Papírovém Mojšlovi part básníka, vzpomínající z odstupu let na lásku těšínskou, s partem blázna, který byl zničen sličnou ženou:
Utkvěl jsem na první krásce zrakem; a když sličnou vezmeš sobě ženku...
Je přirozené, že tento tragický dvojzpěv nemohl vzniknout o mnoho dříve, než se o něm poprvé Bezruč zmiňuje v dopise Herbenovi (v únoru 1904). Proti tomuto závěru stojí jedině tvrzení autorovuautorovo, že našel skoro hotovou báseň o Mojšlovi v starých papírech. Víme, co toto tvrzení značí. Od první chvíle, kdy zaznělo jméno Smila z Rolničky v korespondenci s Herbenem, je to pořád tatáž písnička: napsal jsem kdysi dávno, teď jsem na to náhodou přišel. Otiskněte, bude-li se hodit, hlavně, aby mě nikdo neuhodl. Hlavně, aby nikdo neuhodl, samozřejmě ani Herben, že Bezruč píše o čerstvých ranách srdce. Smil z Rolničky je složen ze samých rozporů. Neposlední z nich je rozpor ryze básnický: říci a neříci. Bezruč vždy měl strašnou potřebu pojmenovat svou bolest, pojmenovat svůj hněv. Měl odvahu pojmenovat burmistra Hochfeldra, ale měl odvahu v původním otisku Žní pojmenovat dceru mlynáře Tomka. Je celkem známá historie složitých pseudonymů Bezručových, všech těch Charvátů, Böhmů atd. Ale neuvědomujeme si, že Bezruč byl nevyčerpatelně vynalézavý i ve vymýšlení pseudonymů pro osoby, které zranily jeho obraznost nebo cit. Je spousta 51 pseudonymů Františky Tomkové: Hölderlinova Diotima, „kněžna-vědma“ z doby římských císařů, Beruška Bystrońova, dodatečně dcera mlynáře Chylka, v Idyle dokonce matoucí Maryčka Halfarova. Ale je jedno „nekonečné hoře“ básníkovo. Celá tvorba Bezručova od počátku 1900, ne-li od posledních měsíců 1899, je ve znamení uhrančivého „cigánského děvčete“. Sotva některá báseň z té doby unikla z dosahu magnetického pole zničující milostné vášně – samozřejmě s výjimkou takové čistě příležitostné skladby „1864–1904“. Papírový MojšI, otištěný r. 1906, je jakýmsi epilogem tohoto jednoho období v básníkově tvoření. Mluvili jsme o dvojhlasu, můžeme však pokládat báseň za trojhlas. Vedle elegika „beskydského“ a tragického „blázna“ mluví zde zhořklý, ale již vyrovnaný filosof. Nevolník erotický se proměnil ve výsměšného misogyna, Závodský vhodně spojuje s tímto ironickým vystřízlivěním přepracovanou strofu Hučína:
...Jak vlčí mák to hořelo v očích. Hlupáci takto truchlí pro děvce, jež nelze míti: pluh, kniha – ne žena – osou žití.
Básník bojoval o rovnováhu, znovu podle Závodského, utěšoval se úsměvnou moudrostí Dvou děvuch:
Bez falše obě dvě tak jako přímka: kniha a dýmka.
Ale tento filosofický krunýř nebyl neprostupný. Bezruč byl příliš básník, aby jeho srdce bylo nezranitelné. Přelud „labutinky“ se míhal před očima Bezručovýma – přes všechny kruté akty sebeosvobozování – až do mohyly.
OLDŘICH KRÁLÍK
52 EDIČNÍ POZNÁMKA
Zčásti jsou básně pojaté do tohoto souboru známy: Labutinka je přetištěna ze Slezských písní, Kráska, Nový mlýn ze svazku Přátelům i nepřátelům (Praha 1958), Epitaf Labutince z publikace Epitafy a panychida (1936), konečně Cigánské děvče z otisku A. Závodského ve studii Bezručova Labutinka a básně k ní se vížící (Slezský sborník, 1957, str. 323 – zde také se najdou všechna potřebná biografická data). Ostatní texty jsou zde poprvé otištěny podle rukopisů, které někdy patřily Fr. Tomkové. Bohužel nikoli přímo z nich, nýbrž prostřednictvím opisu. Rukopisy byly prodány dědičkou Fr. Tomkové 20. 12. 1930 do redakce Lidových novin a o jejich dalších osudech se dlouho nic nevědělo. Teprve asi před deseti lety dostal tehdejší centrální ředitel ostravskokarvinských dolů ing. dr. František Otásek, laureát státní ceny, sedm půlarchových listů s opisy básní Vladimíra Vaška. Podle spolehlivého sdělení zprostředkovatele byly tyto opisy pořízeny přímo z originálů, které od r. 1930 byly v majetku vlastníka Lidových novin. Originály jsou nyní znovu nezvěstné, avšak opisy se zdají spolehlivé, interpunkcí i pravopisem odpovídají Bezručovým rukopisům z téže doby. Je v nich ovšem několik překlepů, které snad byly správně napraveny, většinou již ing. dr. Otáskem. Jediná vážná svízel je v básni Žila jsi... II. V opise stojí: popat ozolí, což jsem opravil na poupat okolí. Není vyloučeno, že v redakci Lidových novin bylo více rukopisů Bezručových, než kolik je obsaženo v opise ing. dr. Otáska. I tak je to velké obohacení Bezručova tvůrčího (i lidského) odkazu. Nelze být ing. dr. Otáskovi dost vděčný, že zachránil tuto památku a laskavě umožnil přítomnou edici.
53 Knihovna Památníku Petra Bezruče Sv. 6
PETR BEZRUČ LABUTINKA
Vydalo Krajské nakladatelství v Ostravě péčí Památníku Petra Bezruče v Opavě Náklad 2600 výtisků Vedoucí redaktor nakladatelství Dr. Oldřich Šuleř K vydání připravil a doslov napsal doc. dr. Oldřich Králík Recensent dr. Drahomír Šajtar Grafická úprava a ilustrace Václava Beránka 1,781 AA, 1,847 VA Cena kart. 7 Kčs Povoleno MŠK č. 11989/60-VIII-1 Vytiskly Moravské tiskařské závody, n. p., provozovna 14 Krnov
E: mk; 2006 [55]