Tesknoto moje! dítě pochované,
sotva do kolébky, do hrobu již dané,
proč mi shaslo milé očko tvé?
Dívko ty moje! ženo, matko drahá,
nemohla tě láska naše velká, blahá
upoutati silou řídké těchy své?
Jak ti možno dlíti samotné v tom hrobě?
ovšem po boku že dlí ti naše robě –
což vám ale nikdo, nikdo neschází?
Jste vy světem sobě? nic vás nesouží?
což ni choť, ni děcko netouží
po nikom, když svým se rájem prochází?!...
Jsem tak daleký vám, že se neohlíží
smutný zrak váš zpět, zdaž k vám se nepřiblíží
ten, jemuž za žití bývaly jste vším?
Neslyším tleskání ručinky malinké?
nevolá tam „tata“ dítě mé zlatinké?
a své ženy sladký hlas – či neslyším? –
Poeto! kde bloudíš? – V básni, ve svém ráji!
Vidíš ručinky, jak vstříc mi třepotají?
vidíš choť, jak letí v náruč mou?! – –
Dětinské ty dítě! – škoda, že to snění;
škoda, básníka že čeká probuzení –
a že zná tu sladce krutou kletbu svou!