Ta šelma hltavá, ten osud mstivý,
tak dychtiv zdávit mne, že jsem byl živý,
štval dnem i nocí plachou duši mou –
a nedoštval! – jen oulisnými skoky
hnal zděšené a nejisté mé kroky
na příkrou pustou stráň, kde sudbou zlou,
vší živou mocí nemohl jsem dolů.
Dýchaje tam jen jizvami svých bolů,
zticha již budoval jsem hrobku svou.
Však tys tu hrobku v kapli proměnila,
světýlkem v ní tvá tichá láska byla,
poutníkem v ní má pýcha klečící.
Hudbou mi bylo to tvé slovo drahé,
a zvonkem bylo to mé srdce blahé,
kropenkou to tvé oko slzící.
Smiluj se! můj obrázku divotvorný,
za lásku svou tu klečím přepokorný...
ach, staň se jedinou jí světicí! –
Neznaje nás, vlk štítil se k nám vrazit,
ba volil raději svou hlavu srazit,
než navrátit se bez nás v pelech svůj.
Zmizela kaple, ztichly zbožné zpěvy
a já se bral po boku statné děvy
bez bázně – provázelť mne anděl tvůj.
Důvěrně vždy již nachýleni k sobě,
zašeptali jsme rázem v sladké době:
Po celý život má jsi – a tys můj.
Však aj! co mi to náhle srdce ouží?
cítíš luňáka, co nad námi krouží;
kdež tebe, kde svou lásku pochovám?
Vždy spolu jak ty věrné, plaché srny,
již v osudů svých zapadli jsme trny –
ký div! to trní bylo spásou nám.
Tam změněna v půvabnou, sličnou růži
tvá láska v nedostupném zkvitla lůži –
a luňák zdiven, zmámen – ulít’ sám.
Ký drak či ďábel nás to znova honí,
když srdce nám již k odpočinku zvoní,
když touha jasně dí, že lásky čas?
Co lkám? ty bdíš, a tvojí pod ochranou
mé písně klidným jezerem se stanou,
nad nímž co labuť tvůj se vznáší hlas.
Ach, spusť se dolů v písně ukojené;
již blaze nám – rány jsou zahojené,
zpomínka neplaší – ba snoubí nás!