báseň bez názvu

Josef Václav Frič

I.
There are shades, which will not vanish, There are thoughts, thou canst not banish. Byron’s Manfred.
Hynul – vášně na dno duše dohořely – I hynul – a nezhynul pol hynoucí; Po černých stěnách točí oko mroucí, V kterém svědomí a staré boly vřely. Rakev sám – ve rakvi leží černé, V kterou složil oudy hříchem zmdlené, Sám svou duši k hrobu doprovázel – Znovu živ se v rakvi své nacházel. Nepokojně sebou v tuhé truhle hází, S hrůzou hříchy přešlých dnů prochází, Kterých vědomí jej ve zoufalství žene – Hříchy – i ve říši stínů družky věrné. [5] Povysmáhlou rukou v prsa svá se bije, Jak by chtěl z nich vytřást hříchoplodnou duši – Nevytřese – darmo tlukot srdce ruší; Svědomí mu káže: Žij – a bídák žije. O jak by zahnal rád ty postavy kynoucí, Co upírají naň strhaný zrak a mroucí! Robátek nezrozených jek mu v útroby se dere, Svedených dívek žal na chorém srdci žere. Však jedna postava se kolem rakve točí – Ach! jak by zavřel rád svých vyvalených očí – Postava – že divě z rakve skočí. Přítele to stín, kterého v žití zradil, A v oklamaného ještě jedy vsadil; Bratra stín, jenž jej o lásku žádal – O dáreček lakomce pyšného – Jemuž hodil sousto okoralé, Nehledě na pomstu zděšeného; Jemuž srdce pukalo, a přece chladné Nechtělo v přátelství vejít žádné. Jeho postava teď v duši jeho kvílí, Když ku pokojnému spánku on se chýlí. 6 Postava ta bleskem v duši jeho znikne, Tak že v polomdlobách divě zkřikne: „Dosti, dosti! Za živa’s mne mučil do sytosti!“ Padne na kolena se třesoucí, Rozevře svou útrobu horoucí, Povysmáhlé ruce spráskne křečovitě; „Zhyň, úpím, ať oko nevidí tě!“ Postava se smíchem pronikavým vece: „„O však ty mi zvykneš – zvykneš přece!““ Hu! po všech mu oudech mrazy jedovaté běží, A u vlastní rakve on ve mdlobách nových leží. Postava i v mdlobě v duši se zažírá, Vytřese ho ze sna – ze sna žehnaného, Žehnaného bledým, strašně tichým mírem; Ta mu slova šeptá, že se hruď mu svírá – Ve zpomínce hříchu spáchaného Každý šepot je mu jedovatým štírem. – „„Trpíš, duše věrolomná, Jenž’s mi život otrávila! Jak ráda by se útrob moje 7 Na tvých mukách napastvila! Jak ssá rozkoš z tvých tu vzdechů! Kletba, kterou němě duše moje Za tvou zradu tajně zašeptala, Ta budiž teď průvodkyně tvoje!! Trp jen, trp – co já jsem tebou trpěl, To se vrať v tvou duši, tvůrče žalu mého; Srdce necitelné pro mou velkou lásku, Zachovej i nyní citu ledového! Doufal’s, srdce mé že otrokem je pouhým, Že ním může každé děcko hráti: Uvaž, jak se časem dlouhým Zbudilo, a pomstou chce tvé srdce žráti. Slyšel’s, jak ty krůpěje zatloukly? Jak se vášeň z hloubi lítě smála? Teď kypí a žádá průchod, Hoj, teď směle, jaře pozaplála. Střež se nyní, otrok ať svá pouta Neroztříští jako hříčku ve dví; Nepoutá ho v světě nic tu více; S čeho je, to dosud žádný neví!““ 8 „Ach, mi z očí odstup, pekelná nestvůro! Proč mou duši tajně opanuješ? Proč své oko na mne vyvaluješ? Zakryj svoje zastaralé rány, Které zráda moje ti vyryla; Což jich muka moje nezakryla? Já ti mír zas vrátím – jen mne nemuč déle! Pozdě – pozdě! již’s mne domořila!“ Postava odchází – hyne – Zas se vrátí, kyne, Rány otevírá, srdce odekrývá, Poukazuje své vášně líté červy, Uštkne ubohého nejskrytější nervy, V zoufanlivou mdlobu žene nešťastného Tisícerou hrůzou zvražděného; Outrpnost nad bídným bolně v ňádrách skrývá, Skrývat musí, Nedbaje co při tom zkusí. Chladně vidí v mdlobách zesnulého, Na nějž kanou slze jedovaté, Jenž se zažírají v útroby kající. – Utichly již postavy lkající; 9 V kobce zase staré ticho svaté, Ticho – nic neruší posvátnou tu chvíli. Šedá postava jen nad rakví tam kvílí! – *** Po třikrát se luhy naplnily Touhou po nebeském božském ráji, Po třikrát se ňádra rozvlnily Matky přírody, jenž bolně tají Velkou svoji lásku k luně svaté, Darmo dusíc paly krásou zňaté! Zlomyslná luno, ty se topíš Ve vnadách té siré matky opuštěné, V poraněné srdce její se zažíráš, Nezkojenou láskou luzné ňádra svíráš, Nedbajíc, že vraždíš srdce touhou zmdlené, Že je ani lásky slzou nepokropíš. – Třetí slza, kterou příroda zapláče, K životu novému mrtvého zve spáče; Luny lesk mu starou jarou sílu vrátí, 10 A co upír musí životem se bráti. Putuj, putuj, nešťastný upíre, Sobě sám tou největší pohádkou; Láska, touha dívek buď ti krmí sladkou, Sladkou – ale kletbou strašnou otrávenou; Neustávej, lačný svědomí ty štíre, Zažírej se v duši hříchem unavenou! Sladkým jenom odpočinkem byla tobě Velká tvoje muka v tiché tmavé kobě; Sešle nyní na tě spravedlivá ruka Za spáchané hříchy trojnásobná muka. A jen krví tebou zplozeného syna Vymazána bude velká tvoje vina! *** Oj mano dukrele, tu lelijele, Ko tu palankiej g(odna galvele? Píseň litevská.
Lilie, co kloníš nevinné své skráně Na vlnící ňádra rozbouřená? Opustil tě svatý dobrý anděl páně, Že tvá duše v temnou dumu ponořená? 11 Aj ty sirá běloňádrá holubice, Jaká bolest tobě v srdečko zalítla, Že ubledly krásné růžené ti líce, Že v tvém krásném oku slza pozasvitla? Anděli, co tíží čisté srdce tvoje, Že pohroužen klečíš před rodičkou Boží? Proč tak vroucně spínáš sněžné ruce svoje? Proč se mžikem každým muka tvoje množí? – Aj a děva kloní nevinné své skráně Na vlnící ňádra rozbouřená; Slyš ji, slyš, ty roditelko Páně, Celá její duše v dumu ponořená. – Malá lampa světlem naposled zakmitla, V oku siré děvy slzinka zasvitla, Vzejde jasná luna nad matičkou Boží „Pomoz drahé matce na smrtelném loži! Kdyby matka moje vrátila se k tobě – Matko matek – zoufat musela bych sobě!“ Svaté matky Boží rozjasní se líce, Sílá na ni luna světel na tisíce; Marie se panna na děvu usmívá, Důvěru jí blahou v duši vlívá. – 12 Aj co tvoje oko touhou hasne! Proč se dmou tvá ňádra sněhobílá? Nyní vím, jak touží sirá Víla, Jak před vlastní touhou strachem žasne; Zatouží, ach a plamen nevyhasne, Slza z oka line jedna za druhou, Věčná bolest zžírá věčně ubohou, I vadnou, hynou vnady luzněkrásné. Nezakrývej líce v ruce liliové, Lásku – tu i znají svatí andělové; Nedus srdce svého tlukot pobouřený, Bolíť ještě více plamen umořený. Ptej se, jak je dívce bez milosti; Bolněteskno, prázdno, truchlivo, Jako noci černé beze luny, Temno v duši, v srdci tesklivo, Jako loďce v bouři beze vesla, Robátku bez strážce andělíčka, Bloudícímu v poušti bez oasy, Stromku bez listů a bez slavíka, Těkavému motýlku bez kvítka, Kvítku beze včelky jedinké, 13 Duši bloudící bez zářící hvězdičky, Ptenci bez matinky zlatinké! – Jaký obraz z duše chceš vymýtnout? Pěstuj, pěstuj plamen v ňádrách rozbouřených, Nedus citů svojich roztoužených, Tvoje láska – věř, ta nemůže zaniknout! – „Ach, Mojmíře, ustaň v pronásledování, Vždyť nám anděl smrti sladkou schůzku brání; Proč mne nepokojí i zde u oltáře Tvoje hříchem bledé, snědé tváře? Ty bys mne byl ani v žití nemiloval, Neboť’s čisté lásky nikdy nepocítil. A přece se plamen ve mně hříšné vznítil, Jenž by mne byl s tebou záhy též pochoval. A ten plamen nikdy neuhasne, Jen až ve mně jiskra živobytí zhasne; A já vím, že láska taková je hříchem, Jedinkým to hříchem, jenž mne zatracuje; Přece obraz tvůj mne všude následuje S kouzelným tím pronikavým smíchem! – Každá nejtajnější myšlénka tvá hříchem, Každý krok tvůj býval kletbou zažehnaný, 14 Trojnásobnou kletbou, kterou světem štvaný Duch tvůj upadnul – po smrtelné ráně Za obět lidolačné – žížnivé Moraně. A já – ach běda – vyrvat tě nemohu; Ty jsi propad ďáblům – a já bídná děva, Já – aj nechť se anděl strážný hněvá, Já – já hřešiť ti pomohu – Aj jak sladký hřích to, s tebou hřešit – S tebou pekla muka snášet – a se těšit Pláčem nad tebou – a převzít muka tvoje! – Matko Boží! odpusť hříchy moje – Mario panno – nehleď na mne více – Neupírej s károu – božské na mne líce – Z milosti své propusť bídnou dceru svoji, Kterou hříšná láska – vášeň – nepokojí. – Já ho musím vidět – ba já musím – Nechť i za ten pohled věčná muka zkusím!“ – Děva z kaple dolů v kryptu běží. „Ano, tady bledý, tichý Mojmír leží – Tam u prostřed v rakvi tělo odpočívá, V kterém žila velká duše jeho, 15 Velká v hříchu – ale přece velká! – Žádný nad tvým hrobem tady nelká; Poslyš tedy bědování mého, Poslyš lásku mou, mé nepokoje, Lásku, jenž v mých útrobách spočívá! Zhlídnu, zhlídnu bledé tahy tvoje, Kterých obraz duši opanoval, Jenž mne – i když’s mrtev – následoval, Vtisknu na ně políbení vroucí, Nechť i zhynu v tvojím objímání, Nechť se na mne řítí proklínání, Duch nechť zhyne můj, milostí mou hynoucí! Já tě vidět – zlíbat – obejmouti musím, Nechť i za tu lásku věčná muka zkusím!“ – Strhne víko – zkřikne – omráčená padne – Rakev prázdná – po mrtvole stopy žádné. – Na hoře se smutně umíráčkem zvoní; V kobce se nad dívkou bledý upír kloní. 16 II.
Komu duše milá, běž, Upíra se zraků střež! –
Umíráček děvu z blouznění burácí, Ale opět v hloubku mdloby ji pohrouží. Za matičku její Malé zvonky znějí; A dcera v tu dobu Ruší ticho hrobů – Divou láskou hnaná, Divým citem štvaná – An se na ni příkrov prázdné rakve kácí, A kol ní se upír nepokojně plouží. – Když tak kryly děvu mdlobunosné mraky, Utkvěl na ní upír svoje strašné zraky; A ona nebohá snila sny snad krásné. Upíru je žal té děvy – ba on žasne. 17 „Což tě musím zkazit, nevinná ty liljo?! Kvítečku ty bezouhonný, žal mi tebe! Hrozná moje kletba – spravedlivé nebe – Nechci více patřit na tvé zhaslé oči. – Div se moje srdce ve dví nerozskočí – Mnohé jsem za živa děvě život zkazil, A jestli se za mnou svědomí štír plazil, Unesla mne rozkoš luzným divým vírem; Ale tebe?! – Ha kdybych nebyl upírem, Nejčistší milostí zbožňoval bych tebe! – Nebuď ukrutné – smiluj se, hrozné nebe! – Ach – mne přece vábí tak to její oko, Že naň musím hledět, že ji zkazit musím! Ach ten plamen divý – už ho neudusím! Zraky mé se v nitro srdce potápějí, A tam uštknou její nejkrytější nervy, V tiché blahé duši vášně probudějí – Vášně – hlodající nenasytné červy!“ – „Potopuj – upíre – potopuj Hrůzonosný zrak ten svůj, Zrakem svým pak otravuj Každé srdce nevinné; 18 Muka tvoje pomine. Truj – upíre – duše, truj!“ – „Ty mne vábíš – ha ty jsi tak krásná – Mojmíre, co váháš? vždyť je to jen žena! Je-li vnadou její luzně opojena Mysl tvá, proč váháš? – Vnady její užij! Nikdy jsi neváhal, zlomit krásnou růži! Čeká tě mír duše – tichost spasná!“ A on utkvěl v děvu své ničící zraky – Uhranul tu růži – – oko neodvrací – A ty oči její nepohnutě hledí – A duchové její – ty ani nevědí, Že to pouhá pravda, co se kol ní děje, Že se na ni sen milostných duchů směje, Že se její pokoj na vždy kácí; Duši její kryjou klamné, zrádné mraky. – A upíra vášně Už se probudily, Zbudivší se strašně Soucit udusily. 19 A ona bez hnutí – jako socha chladná – V mdlobách – ve snách lásky nebezpečně vnadná; Upír pak svou kořist vítězně unáší Z krypty v noční chrám přírody, matky touhy; V upíru pak plane vášně oheň pouhý, A politování už ho neodstraší. Umířáček ten mu k sňatku tomu zvoní; A on svoje ústa k ústům děvy kloní – Sladká šeptá slova – umí lásku lháti – Dívce nebohé on mysl, srdce zvrátí. – „Tebe mám, chovám tě v jaré páži; Tvůj mne pohled, tvá mne láska blaží. Zulibám tvých slzí vyroněných A těch ňáder touhou rozvlněných, Obejmu tě vřelou horoucností, Zapomenu boly strašné minulosti!“ – V horoucím objetí se tu kloní tvář ke tváři, A oba se potápí v milosti růžné záři. – Krátká to jen chvíle byla, Co upír sen milosti snil; 20 Zpomínka ho zas zbudila Ze spánku, v nějž se potopil. „Hoj! putuj jen, putuj, upíre, Sám sobě pohádkou krutou; Neztichni ty, svědomí štíre!“ Tak vře to duší uštknutou; I zhnusí se vnady mu děvy. A zakleje blažené dny; Do duše se vrací zas hněvy, Jenž zbortějí vábivé sny. Vítězným smíchem on vece: „Poroď mi jen syna, a pak Mou lásku ti vrátím já znovu, Když strhnu ten hrozící mrak. Nejčistší já láskou oddán budu tobě!“ A i ona šeptá pohroužená v mdlobě: „„Nezatracuj mne, ach nezatracuj! Zatratíš-li mne, mou lásku zatratiti nemůžeš – – Navracuj se, sne můj, ach navracuj! Láskou svou mé duši k blahu dopomůžeš!““ Splynou znovu v sladkém objímání; Upír zapomíná, že nežije více, 21 Kouzelným a čistým ohněm planou jeho líce, A on věří znovu v svaté milování, V lásku, která duši s duší pojí, Která jen mladíka nepokojí; Věří, že lze najít v světě hvězdu jasnou, Jenž jak anděl strážný duši obletává; A trapná myšlénka z duše odletává, A on myslí, že ji našel – hvězdu spasnou. Jen ta luna na ně jaksi smutně hledí, Jakby chtěla, by se zdáli oba bledí, Bledí jako sochy bez pohnutí, By nedostal žádný z černých duchů chuti, Vystrašit jich ze sna blaha posledního, Poplašit jich září lesku slunečního. Ale duch soudruha v žití zklamaného Jako stín sleduje kroky prokletého; Ten ho z toho spánku vyburácí, Že se upír jako bleskem dotknut kácí. Duch se plazí Mojmírovi v ústret, Hrozí jemu vysínalým okem, Nejtajnější vzdechy duše uštkne, 22 A přistoupí k němu pekelným vsýmsvým krokem. Smích a vnitřní radost ledva tají. „Myslíš si, že ujdeš zraku mému? Co ti napadá, jak děcku bláhovému, Doufat, že se vrátí nevinné tvé časy, Že snad udusíš spáchaných činů hlasy? Myslíš, nebesa že kletbou svou jen hrají? Opusť hru tu svou proklatou! Co se ti to sní teď o milosti? Za živa’s ji poznal do sytosti. Poznej, jak je tomu, komu srdce puká, Poznej divé touhy nenasytná muka! – A ty, děvo, zbuď se; miluješ Mojmíra Zdechlého jen trupa, divého – upíra!“ – 23 III.
Po coś mnie wybrał, Piękny panicie, Mnie biedną sierotenkę?
Děvo černooká, Aj co se ti zalíbila Ta bledá, snědá tvář? Což tě uřkla noční Víla, Či vodní luny zář? Vlnka rychlotoká – Ta vždy ráda unikala Tu bledou luny tvář; A vždy rychle utíkala, Její když bleskla zář. – Ty jsi se tak zahleděla v ty vášněžhoucí tahy; Oko, jenž svou kořist v nízkosti hledalo, 24 Jenž samou již láskou křečovitě plálo, Se ti o dost malou lásku žebrat zdálo. Jak se ti ten oheň hříchu zdál svatý být a drahý! A koho by ten pohled žádoucí neslitoval?! Vždyť mnohý – mnohý anděl za ďábla orodoval, Vždyť mnohý – mnohý anděl za hřích se obětoval. Stál on před tebou, milosti co žebrák polonahý. Myslela jsi, že se trápí – moří, Že v něm udušený plamen hoří; A zatím jsi z jeho oka jedy ssála! Blaze tobě tenkrát, zrak jeho tě minul; Ty jsi tou nešťastnou, hroznou láskou mřela, Jeho ale útrob naposled už vřela; V sladce otráveném obejmutí – zhynul! Po smrti teď bloudí. Tys mu všecko dala, Odměna tvá – dítě co pod srdcem nosíš, A i to mu musíš v obět dáti! On ti bude za to – děkovati; Proto lže ti milost, kterou žádáš – prosíš. Co ti potom zbyde? – Tys ho milovala! – – 25 Starostlivá bloudí v lesích, po dolinách, Sedá při potokách, volá vodní Víly, Aby ji bolestnou před světem zakryly. „Víly, vodní Víly, mějte slitování!“ Vodní duch ji ale daleko zahání; Štve nebohou dolem, horem, po skalinách. Ulekaná bloudí v světa rozvalinách. „Víly, skalní Víly, slitování mějte! Malému červíku místečka dopřejte!“ Takto volá matka v strachu bez ustání, Skalní duch ji ale do lesů zahání. Uděšená bloudí v lesnatých pustinách. Tu ji noční Víly v kolo svoje vpletou; Nebohá uhání lesem na smrt bledá. „PočkejPočkej, dítě, matka místečko už hledá! Netouži tak rychle do světa, netouži!“ – Víly však vždy užší, menší kola krouží. – „Matko Krista – zažeň chatru tu prokletou!“ Tato slova hrůzu lesní polekala; Mžikem svoje tajné skrýše vyhledala. Větřice však ty se do výšky povznesly, – A z nebeských koutů černé mraky snesly. 26 Hoj! jak se ty mraky proti sobě hnaly, Jakoby dva obři nahoře se prali; Když se sebe dotkly, blesky zasršely, Jakoby plameny z oblaků pršely; A ta bouř, jakoby andělé váleli S peklem, a na sebe světy kutáleli. Matka klesá; hrůzou překonána, Sama svému bolu ponechána, Pod dubem tam v mechu leží. Hrom burácí, V blízku v dálce stromy velikány kácí, Příroda se spíná, jakby se hněvala, Že veliká pravda k světu pracovala. Málomocné živly, ej co počínáte, Živly do vzteklosti rozkacené! Malý bídný červík do světa se žene, A vy se bojíte, a vy se hněváte! – Děva v polomdlobách hořce pláče – sténá, Ani nezná více, co se to ní děje. A přec už robátko do života spěje – Zdá se, jakby tajná moc tu pomáhala, 27 Matku mdlobám věčným ráda ponechala – – Dítě na svět přišlo, tiché jako pěna. – Tu se ozve divý chechtot pustým lesem: „„Sláva tobě, slavná vtipná ženo! Porodem tvým je mi pomoženo. Syna – syna jsi mi porodila, By má duše více nebloudila; Podej mi ho, krev chci ssáti z mého syna, Aby byla smyta moje velká vina!““ Tak se hlas ozývá s vzteklým plesem. To volání děvu probudilo, Z nebezpečné mloby vybudilo. – Láskou a tušením hrozným popuzena Skrývá svoje dítě polekaná žena. To byl známý hlas; jeho volání, Před ním nebohá se do lesů utekla. A teď před ní stojí. – Jak se chvěla, lekla, Když blízkého blesku žžavá zář Svitla na tu bledou známou tvář. Oj ty tahy, co vždy lásku lhaly, Hroznou podobu teď na se braly; 28 Tváře mžikem vpadly, líce povysmáhly, Plamen z oka sršel, a zas hasnul, Že by byl sám před sebou užasnul; Jak se jen ty jeho suché oudy táhly, Ruce srostly s pláštěm v křídla černá, Prsty se v pazoury proměnily, Ústa – zobák ptačí – takto promluvily: „„Děkuji ti, že’s mi byla věrná; Ale že si chtěla plod přede mnou skrýti, Za tu zrádu musím i krev tvoji píti. Hoj, jak lačním – obejmi mne ženo svatá, Abys byla se mnou zároveň proklatá! Zmyje! tvář s zobákem není po tvé chuti, Ale Upír lační, a on tě donutí. Dej mi to upíře!““ – Již po synu sahá; V ní se ale síla nadpozemská zmahá. Křečovitě k prsoum dítě své přitiskne, Jako laň střelená v houštiny ubíhá, Že ji divý upír ledva letmo stíhá, Až přece v nebohou pazoury své vtiskne. „„Dej mi to upíře; krev chci z něho ssáti, Ať nemusím jinde novou lásku lháti!““ 29 Děva před upírem k zemi padne: „Mojmíre, což nemáš slitování žádné?! Vezmi mne, mou duši, šetř jen dítě svoje! I to bych ti dala, kdyby bylo moje; To však Bohu patří; – kdybych ti je dala, Jeho malou duši peklu bych prodala!“ „„Co je mi po duši tvé i mého syna, Jen když vymazána bude moje vina; Krev, krev musím ssáti!““ – Již po synu sahá; V ní se ale síla nadpozemská zmahá. Křečovitě k prsoum dítě své přitiskne, Jako laň střelená v houštiny ubíhá, Že ji divý upír ledva letmo stíhá, Až přece v nebohou pazoury své vtiskne. – Divým, hrozným křikem upír pozaplesá, Neboť ona k zemi už bez vlády klesá. „„Mám tě tedy – k smrti připravuj se! Chuť mám na krev srdce, které pro mne bilo; Ještě větší ale, co pod srdcem žilo. Po dobrým dej dítě, má poslední Vílo, Toužím po pokoji, po věčným; smiluj se! 30 Myslíš, že jsem darmo vyhledal tvou lásku, Darmo sledoval tvou podivnou procházku, Darmo v lesa houšti v bouři stát neváhal, Darmo synu svému do světa pomáhal? Mýlíš se, cukroušku, duše drahá. Když mi bylo dáno, tebe uloviti, Tenkrát jsem chtěl sebe jen osvoboditi!““ Svým pazourem po kořisti sahá; Tu se v matce vzmůže velikána síla. Vyrve mu své dítě, z lesů s ním uhání, Až tam, kde se proudy do hlubiny sklání, Stane, – skok – a již ji voda pozakryla. Rychlým letem upír za ženou uhání, Neví, že se za ním stín též jeho žene, Neví, že se za ním přítel jeho plazí. Nad vysokým spádem vody se zarazí, V hloubce vody zhlídne tělo utopené – Jakoby chtěl za ní, nad spádem se sklání, Ale obejmutí ducha skok mu brání – Nad spádem se sklání tělo – – zkameněné! – 31 IV.
O these immortal men! and their great motives! the Deformed.
Nad vodou tam stojí skála vysoko, A pod skálou plyne voda hluboko. Vodní duchu, co to neseš Nad tou hloubkou dál a dál? Vodní duch. „Nový život – a pak tělo, Jež jsem v tůni pochoval.“ Vodní Víla. „Dovytrpěla – dodychala – Domilovala – dovzdychala!“ – Slyšíš luny tajné šepotání, Kvítků nočních laskavé vzdychání? – Který duch ten život ukolíbal? – 32 Mrtvé ticho nebem proletělo, Kletbou míru nebe pozaznělo, Anděl smrti přírodu zulíbal. Tichá noc; tak prudké a přec tiché vody, Jakby kryly vášeň, lest a tajné svody. Takou noc jen znají čarovati Víly, Aby nepokřtěné dítě ulovily. Vodní duch pak nese kořist dál a dál, A – zakletý v skále – zdá sese, že se smál. *** Noční Víla. „Víly mé! Víly! Vlny pění se, Vlny valí se; Napněte síly, Hoch bude náš!“ Sbor nočních Vil. „Paní ty naše! Neseme kvítí, 33 Zkalit mu žití; Schopnosti naše Dobře ty znáš! I denní Víly Když probudíme, Však i my bdíme; Naše to síly Též probudí.“ Noční Víla. „Tiše, jen tiše! Rychle poplyňte, Lstí se pak vyňte, Aby se spíše Lov padařilpodařil.“ Sbor. „Dennice, Víly, Hocha ochránit, Zlé pak ubránit, Již otočily; Nás zapudí!“ 34 Noční Víla. „Zradou nevěrnou Se probudily, Hocha lapily; Lstí se lov černou Nepodařil. Nezbývá nám jen se rychle skrýti, Tajně v hocha zasít ďábla kvítí!“ *** Vodní Víla (k vodnímu duchu). „Pomiz! Vypusť na místě kořist svou, Dítě i matku nebohou, Sice ti Víly dopletou. Zmizíš!?“ (Vodní duch zmizí.) „Víly, slyšte, dítě litostně jak pláče, Jakby z matky prsou rádo život ssálo; Darmo se na matku bolestně usmálo! – Nepohne ten úsměv více matku tvoji, 35 Roditelka tvá tě nikdy neukojí; Samotné vždy budeš jako siré ptáče. (Víly matku i dítě vynesou.) Z vln mi sirotečka rychle jen podejte; Ať ho upokojím, v náruč mi ho vložte. Každá z Vil své kvítko do srdce mu složte, Ať se sestra naše nad ním zaraduje, Život jeho pak ať za ni oroduje; Ji však teď pod skálou v květy pochovejte.“ Sbor Vil. „Neseme tětě, sestrosestro, do hrobu tmavého; Odpočiň, spočiň si od neštěstí svého. Máš se nad svým synem ještě zaradovat; Činy jeho budou za tě orodovat. Milenec tvůj bledý též pokoje najde, Až denice skvělá jeho syna zajde, Jako ta tvá láska pokoje už našla; Vždyť nešťastná hvězda žití tvého zašla!“ Vodní Víla. „Dovytrpěla – dovzdychala – Domilovala – dodychala. 36 Nuž teďteď, VílyVíly, dítě opatrujte, Každá svoje kvítko jemu obětujte.“ Sbor. „NužeNuže, sestrysestry, dítě opatrujme, Každá svoje kvítko jemu obětujme.“ Mila (vodní Víla). „Chudobkou ti budiž tiché žití.“ Mara (noční Víla tajně se připlazí). „Toten ti ho musí otráviti.“ Květava (vodní Víla). „V naději se raduj – Prvosenku nesu; Srdce tvé se kochej v lásky plesu, Dobré budiž duše, šťastný u milosti.“ Dobka (noční Víla). „Tužebník ti nese touhy a litosti.“ 37 Jara (vodní Víla). „Jarvy výkvět smělý bujarost tvou zbudí.“ Mátoha (noční Víla). „Hadí mor ti zmoří udatné tvé hrudí.“ Běla (vodní Víla). „Otčiny tvé drahé strašlivé neštěstí Krokům tvým a skutkům cestu ať proklestí; Láska k lidstvu vřelá ať tě doprovází. Proto Běla Oman v ňádra tvá ti sází.“ Tasana (noční Víla). „Krvavou o pomstu otčina tě volá, Hledík ti ji v trpkou litost jen obrátí, A tvá láska k lidstvu – ta ti život zkrátí; Otčiny však hlasu nikdo neodolá!“ Dalena (vodní Víla). „Vítězství ať skončí velké činy tvoje, Vavřín ať tě krášlí, – to jsou dary moje.“ 38 Lutice (noční Víla). „Velkost když zableskne blahou duší tvojí, Růžkovatka ztrátu lásky nezahojí.“ Sláva (vodní Víla). „Roznesu já světem žití tvého slávu, Břečťan pak ať věnčí tvoji svatou hlavu.“ Budice (noční Víla). „Blín ti proti vůli oči pootevře. Zlekaná tvá duše na ten svět zanevře; Marné budou skutky, marná tvoje sláva. Dobro jsi chtěl síti, aj a zlé vyvstává! S peklem boj je věčný, ďábel pak silnější; Zaraduj se přece a buď pokojnější.“ Vodní Víla. „Tiše! co to houplo ve vlnách? Pozor – noční Víly na vodách!“ 39 Noční Víla. „Haha! pozdě, sestry milené; Dítě to je již otrávené!“ Vodní Víla (v orla se promění s protěžem v zobáku). „Jedním rázem zničím vaše černé zlosti; Nesu miláčkovi dar nesmrtelnosti!“ Noční Víla (promění se v ptáka diva s rulíkem v zobáku). „Haha – blaze mi! mohu se z tebe smáti; Moh’ jsem lepšího si daru jenom přáti? Věčným žitím prodloužil’s mu také muka! Vidíš-li budoucnost, jak mu srdce puká? Všecku lásku v srdci dal vychladnout, Jen jeden aby cíl – ten veliký dosáhnul; Bojoval on se zlým pro dobro, a upadnul, A i skutky svoje vidí padat – vadnout. Dobro nedozrálo, a zlé už dozrává; Boj vždy peklo hledá, a rádo vyhrává!“ 40 Sbor vodních Vil. „Zlé, co tělu škodí, budeme my bránit; Před jedem však duše nebe musí chránit.“ (Zmizí.) Orel (dítě unášeje). „Naší pod ochranou vyroste to dítě!“ Div (hledí tiše za ním). „A kdo nám zabrání, v naše vplést ho sítě? Hadí mor i Blín a Tužebník s Hledíkem, Toten s Růžovatkou spojil jsem s Rulíkem.“ Sbor nočních Vil. „Dennice Víly Probudily jsme, A přelstily jsme; Tajné to síly Probudilo.“ 41 V.
A když se již přibližuje Ku porodu hodina, – Musí sám do útrob sáhnout, Vyrvat dítě s bolestí, A když zdravé světu podá, Pak – pak zhynout s radostí. Sny a touhy.
Jako duchové bez cíle putující, Bez žádosti, bez vášně, táhnou sbory Zakrytých černých mnichů z ranní hóry, Jako mraky v moře mrtvé padající. Neznají žádostí světských více, Jako skály chladné, bez pohnutí. Duše každého se sama sebou baví, Žádný z nich už plány života nestaví, Smrti jen otázkou všichni jsou zajmuti. Vyhořelou Heklu zvěstují jich líce, Chladná láva se jim v propast srdce valí, A mysl každého v hloubku svou se halí. – 42 Táhnou mrtvým vyklenutým chórem, Z chóru dolu táhlým korridórem; Zmizel již i zvuk ploužících se kroků. Každý do své cely po pravém levém boku Polehounku vchází, pokloní se tiše, Jakoby hledal před zrádným světem skrýše. V kostele je ticho. Vysoké pilíře Pnou se vzhůru v němém objímání, Jakoby dva bratři v radostném setkání Byli zkameněli; a ta krypta dole Chová již mnohého statného rytíře. Náhrobku na jednom sedí jinoch bledý, Pozorně upírá na kámen své hledy, Podivná čte slova, která kážou ctíti Reka památku, co v kryptě musí hníti! – Záleží snad něco na památce holé, Záleží co mrtvole na tom hnící? Jenom nás to těší tvory dychající, Když po naší smrti aspoň kámen hlásá, Že jsme byli lidstva veškerého spása. A mladíka nadchne touhou také slovo; 43 Srdce jeho bývá zahynout hotovo, Jen-li cíle svého velkého dosáhne, Zkojí-li ho sláva tím, po čem on práhne. – Jinoch čte ta slova v dumu ponořený; Dýše nepokojně, jakby unavený Byl jakousi myšlénkou hryzoucí Mladou jeho duši v snách tonoucí. Snad se mu o válkách sní, o krutých bojích. Plane ohněm svatým jeho oko jasné; Snad ta jeho duše před svou vášní žasne, Snad se jeho srdce topí v nepokojích – Avšak jeho líce jsou tak mírné, čisté, Ohněm vášně dosud nezděšené, A ty jeho tahy utěšené Kážou vznešenost povahy pevné, jisté. Touží jen ta duše jeho činolačná Do života vírů, nepokojů; Klášter nezná slasti válek, bojů, Neví, že se mohou rozehnati mračna. Když se mnichu zhnusí svět, Umí se skrýti; svět však stavět 44 Podle vlastní chutě nový, K tomu bývá mladý Titan jen hotový; Malicherná duše jen svou slabost cítí. Mladý orle, nekloň hlavu svou, Máš ty sílu mladou, ohnivou; Rozepni jen křídla mohutného, Vyprosť se ze sídla kameného, Obrať k slunci slávy pronikavý zhled, A lehký ti bude orlů pyšný let. *** Když mladík spočívá v citech ponořený, Nevěda, či dusit má pal rozbouřený, Dvírka otevrou se tajná u oltáře, A z nich vyjde tiše z mnichů jeden, Jakoby byl černým duchem veden; Tak jsou hrozné jeho vpadlé tváře. Nejistými kroky kostelem se míhá, Že ho oko ledva mžikem stíhá. Jako tuláč noční, jenž za lunou táhne, Jenž po netušeném živlu práhne, 45 Tak on na podzemní kryptu zrak upírá; Zdá se, tím jen zrakem že ji otevírá. Vejde – a zůstane v středu rakví státi, Pohlédne kol kolem, hlavou kývá, Jakoby své staré druhy pozdravoval, Sepne ruce, jakby orodoval Za svou duši, jenž je míru chtivá. I počne svých předků takto ze sna zváti: „Praotcové slavní, Rekové vy dávní, Jenž tu v tuhých rakvích v odpočinku dlíte, Zbuďte se a vymněte svých vpadlých očí; Na svět pohlédněte, jak se divě točí. A když uhlídáte, jak se všecko zvrací, Jak se věčná pravda, jak se láska kácí, Jistě už pokojný spánek nezaspíte. Marné bylo stavět, marné činy vaše, Z kořene jste měli zhubit satanáše; Dílo vaše boří se, a peklo plesá, A národ bez vlády v hanbu věčnou klesá. O život či neživot tu jeho běží; Jestli blaho jeho na srdci vám leží, 46 Požehnejte vůdce, dejte lidu hlavu, Aby znovu nalez cestu svou a slávu!“ Aj tu jako hromem z rakví víka sletí; Každý z předků se v svém lůžku narovnává, Smutně hlavou kývá, zvěstem vyděšený, Který mnich jim hlásá; jak je potlačený Národ Boží, jak již dokonává, Jak zem sténá pláčem sirých dětí. „Otcové,“ mnich praví, „chloubo naší země, Činem nejkrásnějším oslavte své plémě. Jinoch ten, co klečí nad náhrobkem vaším, Vnuk to váš, kterého jsem vám vychoval, Kterého jsem k činům slavným dochoval, Pochodeň by vznítil ke dnům blažším; Jej tedy co vůdce lidu požehnejte, Posledního z rodu, vlasti v obět dejte.“ A otcové vážně hlavami kývají, Slibují, že vnuka vlasti v obět dají. „Všickni, co tu spolu v jedné kobce spíme, Posíláme jemu svého požehnání, A až bude čas ku boji, ku povstání, Pak se na bojiště sami dostavíme.“ 47 Jeden hlas. „Má-li syn můj pokoj najít, Musí vnuk v tom boji zajít!“ Mnich. „Padne – neochrání sebe; Tak hrozného soud zní nebe. Já sám o to pilnou péči povedu, Že syna s vnukem k odpočinku dovedu.“ Domluvil. A každý nazpět v rakev svoji Klesne; a mnich víka po řadě přiklopí, Každou rakev slzou vděčnosti pokropí, Pokyne, a kobka sama se zavírá, Pokyne, a mladík za ním se ubírá. Odvádí ho k činům, do světa šírého, Aby poznal zkázu lidstva nešťastného; Roznítíc v něm vášně, připraví ho k boji. – *** 48 Světa vír vyvolá velké boje. Duši mládce zchvátí nepokoje, Vášní překypuje často srdce mladé; Kde si jinoch krásné ráje vykouzluje, Tam mu mnich jen nahou hrůzu odhaluje, A tím jeho srdci těžká pouta klade. Oj mladíku, v tvé horoucí duši By se jako v máji rozdnívalo, Kdyby oko jedné drahé děvy Se milostně na tě usmívalo. V ňádrech tvojích pustota je chladná, A mnich tě jen krmí bídou toho světa, Stíny jen, ne světla tobě ukazuje, A po blahém míru tvém je navždy veta. Duše tvá je svatým hněvem rozkvašena, K trojnásobné svaté pomstě připravena; – Nezatlouklo s tebou v žití srdce žádné, Nerozumí touze tvé a pláči tvému Nikdo; kynou ti jen duše jedem chladné, Jenž se smějí srdci touhou citlivému. Bláhový, jen jedna tě tu milovala; Ta se v jiné kraje dávno odebrala! – 49 Pusť se šírým světem podlé citu svého, Snad nalezneš matky lůžko osamělé; Jdi a vyklop na něm svoje srdce celé, Snad se zbudí pláčem syna nešťastného. – – A on pouť nastoupí, hledat hrob své máti, By se aspoň jednou mohl vyplakati. Hvězda jeho lásky – ta ho k matce vede; Ona nad tím místem opuštěným plane, A naň sílá svoje světlo jemné, bledé. Mladík k hrobu dojde, padne na zem svatou, Uleví tesknotě duše světem štvané, A v duchu objímá mamičku svou zlatou. – Nebuďte ho z toho opojení; Je to jeho první okamžení A poslední, co se ve snách lásky topí, Místo jedinké, co lásky slzou skropí. – Sníť on krásně, sladce; zdá se mu v té mdlobě, Že se jeho matka nad ním vznáší, Že mu všecku lásku zanedbanou nese, Všecka políbení najednou přináší, Zdá se mu o ráji – na své matky hrobě. A upír na skále bolestí se třese. 50 Matka dítě svoje ve snu požehnává; „Synu, ještě jedna tvoje matka žije, Nezapomeň na ni – na vlast svou. Ty ji můžeš spasit; ona dokonává. Krví svou ji spas, sice ji vrah ubije; A pak se vrať blažen na vždy v náruč mou.“ – *** Bouře se po vlasti nese, Válka celým světem třese, Bratrstvo a rovnost! zařvou divé pluky; Ha to nejsou lásky ale pomsty zvuky. Palcátem a ohněm chtějí lásku kázat Zatvrzelým lebkám, srdcím chladným; Že nechtějí sloužit více modlám žádným, Že se nedají už světským poutem vázat, Ohněm jen jsou v stavu světu to dokázat. Starý svět se boří důkazy takými, Proto že na zradě, klamu se zakládá; Nový svět však silný, pevný základ žádá. 51 Davů rozhorlených vůdce jede v čele, Jinoch bledý, jako hvězda v středu mraků. Vše se třese, kam jen upře přísných zraků; Zbožňuje mladíka toho lidstvo celé. Jeho vzhled, ten srdcí veškerých proniká; Kam on kyne, tam se davy ženou. Po levém pak boku s tváří zahalenou Jede mnich, pěstoun to jarého mladíka, Pravá protiva to jeho, protichůdce. Jinoch – nových dnů ten mesiáš a vůdce, V kterém žije duše činolačná, vřelá; Mnich pak jenom škvár je, láva vyhořelá. Duši vznešenou, jenž stopu Boží hledá, Zvěstuje mladíka posvátná tvář bledá, A mnich – lačný havran, jenž na kořist čeká – Táhne tiše za ním, jeho nic neleká, Všemu zvyklý zná, že tak to musí býti, Že se světy nové krví musí křtíti. – Za mnichem rytířů černá tlupa jede; Jsou to dávných slavných otců stíny šedé. 52 Tak od místa k místu zástup černý táhne, Jako kletba Boží vše vrahy zasáhne. V útroby nepřátel lidstva strach se vloudí; Běda – běda jim, neb jich sám národ soudí! – – Ztichl hrozný zvuk té zhoubné, vzteklé války; Plesem vítězství zahřímají vše dálky, Lidstvu veškerému nový den nastává, Nad svobodným krajem blaha slunce vstává. Vzešla nad národem blahých dnů denice; Však po vůdci se již žádný neptá více. Kde je spasitel ten, tvůrce dnů těch nových? Bez něj bylby národ zahynul v okovích! Darmo jej tu hledáš v středu radovánek; V sny věčné jej věčný již pohroužil spánek. Pohleď na bojiště, kam se mnich ubírá; Nad mrtvolou jednou zůstane tam státi, Podá jí svou ruku, a pohladí čelo, Políbí – pak zdvihne celé mrtvé tělo. I začne s ním šírou nocí ubíhati Až k vodám, kde strmí mohyla upíra. Proudy stanou, svatý děs je jímá. 53 Zahalený mnich tu mohylu objímá, V otevřené rány trupa ruku stopí, A upíra tělo zkamenělé skropí. Kámen zživne, a své oudy natahuje, K objímání svoji náruč roztahuje, A objímá mnicha, a objímá syna; A syn k srdci tiskne matku zesnulou. Vyhlazena je upíra hrozná vina. A on v kobku kráčí s mnichem, s rodinou, By tam očekával tiše soudný den, By do doby té spal mírný tichý sen. 54 Poznamenání.
K zpěvu I. Motto 1): Pronásledují duši stíny, jenž zmizet nechtějí, a myšlénky, jenž se zapudit nedají. Motto 2): Oj moje dcerko, ty lilie, proč ty kloníš hladkou hlavinku svou?
K zpěvu II. O upírech jsou pověsti rozmanité, nejvíce podal J. Malý v zábavném čtení; lid ale skoro v každém místě má jiné variace takovýchto bájek.
K zpěvu III. Motto: Proč mne jsi zvolil, Ladný paniči, Mne děvu osiřelou?
Lesy, skály, háje a potoky mají své Víly, ale i duchy; tito jsou mnohem horší než lesní a noční vodní Víly. Větřice Víly větrů a bouřek.
[55] K zpěvu IV. Motto: O tito nesmrtní tvorové a jich vznešené motivy!
Lid v Zagorji v Horvatsku mně vypravoval, že jsou denní a noční vodní Víly. Denní jsou laskavy a lidům vše dobré přejí; noční ale jsou s prvními ve věčném boji, a hledí lidům škodit, kde mohou. Moc jednotlivých kvítků jest vzata z podání našeho lidu. Div jest pták báječný, protiva vznešeného orla, skoro to samé co Greif.
E: lk + lp; 2002 [56]
Básně v knize Upír:
  1. báseň bez názvu