JAK V TICHÉM PŘÍBYTKU...
Jak v tichém příbytku, kde mrtvý odpočíval,
stesk velký zalehne a dlouhá léta tkví,
tak visí v našem vzduchu těžký mlhy příval
a jakés záhadné a přísné tajemství.
A dávno vynesen je mrtvý z jizby šeré,
však v koutech ještě odlesk mihotavý plá,
jak svíce svítily by, duní miserere
a v steny requií dým stoupá kadidla,
i když se sešeří, když bílé ráno vstává,
zní jizba pochmurné té hudby ozvěnou,
jak hořké zaštkání a nota usedavá
by věčně měla znít zde větou tlumenou
a nikdy neztichnout. Ret starý otec svírá,
máť šedá beze slov jen lomí rukama,
teď nevěsta svou náruč v touze nerozvírá
a vášně slova žhavá jsou teď neznáma,
dům pustne, cizí ruce na majetek sáhly
a pole nezorané hložím zarůstá,
je na vše odpovědí jenom povzdech táhlý,
mrak uleh’ na prsa a v mozek, na ústa,
49
a když se konečně přec rety rozhovoří,
jen v bolu o něm, mrtvém, každý rozpráví,
teď dávné jeho slovo jasněji všem hoří
a ve vzpomínkách zrak se slzou zaplaví,
a nad bolestmi všemi, jež ho v žití bily,
teď dávných po letech přec ještě zalkají,
je zdvižen, vyzlacen rys jeho každý milý,
a myslí, že přec ještě přijde potají...
...Byl mrtvý v zemi naší, dozněly už hroudy
a na hřbitově Věčna tlí on, Minulost...
BylByl, jako člověk bývá, prosté o něm soudy:
měl někdy duši dobrou, jindy hříchů dost...
A zapomenout přece nikdo nedovede,
jen v stálých vzpomínkách jsou city vnořeny
a o něm, o mrtvém, se meditace přede,
ne v zemi hluboce, jsou v mlhách kořeny...
A při těch vzpomínkách a hoři prchá žití...
Tak sentimentální a ztesknělá je zem’...
A v dýmu kadidlovém můžeš zachytiti
sten dávný miserere, vážné requiem...