U mladé vdovy kmotra sedí
a mezi tím, co slze cedí,
stále ji hučí do uší,
že dlouhý pláč jí nesluší.
„Věřte mi, škoda nastokrát,
co živým patří, mrtvým dát,
těch neprobudí žádný pláč –
s láskou se musí hospodařit.“
„„Ach, prosím, kmotra – mlčte rač!““
„Věřte, že hřích to mladost mařit,
to trápí je hloupá věc.“
Již vstala – teď snad půjde přec,
ne – stále ještě vede svou:
v tom haf, dav hou –
zdá se, že stín tam dole zaštěkal.
Ten zvuk vdovičku polekal,
kmotra však, baba jedovatá,
přiskočí k oknu – „„Co to bylo?““
„I moje zlatá, boubelatá,
dvé očí se tam zajiskřilo,
odpusťte, prosím tisíckrát,
vždyť se mi ani v snách nesnilo,
že překážím.“ „„Pro bůh, co máte?““
„Holoubku, vy se ještě ptáte,
chudáka čekati nedáte –
již půjdu.“ „„Ale prosím vás,
za mák těm řečem nerozumím.““
„I vždyť já také mlčet umím;
zejtra se ale pozvu zas.
Dobrou noc, moje dítě zlaté,
jen šetřte svoje jasné oči.“
Pomálu ke dveřím se točí
a plete páté přes deváté,
ve dveřích ještě vede svou,
v tom haf, dav hou!
Jako by vlk tam dole zaštěkal.
Však babu zatím kozel vzal –
Jak ouzko vdově o samotě!
Chce zazvonit – slyš: ťuk a cink,
jako by někdo v okno řink'
a z pece skočí staré kotě,
tím skokem svícen převalí,
zamňoukne, prskne – vyletí –
a v tom je píseň slyšeti,
jenž zavzní tiše z povzdálí:
„V pustých stepách nám zhynul den,
před vlkem strach nám plaší sen,
bloudíme v tmách, můj pes i já,
ach, kdo nám chléb a noclech dá.
Ta širá step zlá hostina
a lůžko zlé ta roklina,
zlá peřina ta chladná noc –
ach, kdo nám přijde na pomoc!?
Můj pes vždy dobře čenichá –
což tady duše nedychá?
byla ta svíce bludičkou?“
V tom haf, dav hou –
ba právě, lačný pes tam zaštěkal.
Vdovičku úžas popadal.
Zděšená ve tmách lůžko hledá,
aby se do mdlob převalila,
je ale tak nesmírně bledá,
že bledost i tu noc proníká,
vábný to zjev pro pacholíka;
teď vzkřiknutím se vyzradila
a znovu píseň zazvučela:
„To není klam! – kdo tam,kdo tam?
dovolte, k vám ať zavítám,
jsem sám – jen věrné zvíře mám,
ach, dejte chléb i lože nám.
Přispějte, ach – otevřete prah,
nemějte strach – vždyť nejsem vrah;
bloudíme v tmách, blíží se noc,
přispějte bídným na pomoc.“
A zpěvák ještě neumlk'
a v dáli již tam zavyl vlk,
zavyl tu lačnou píseň svou –
v tom haf, dav hou
zděšený pes již z blízka zaštěkal.
Žebrák na okno zaklepal,
luna se z mraků vyvalila,
a vdova k oknu přiskočila;
„Kdo to?“ dí smělejší teď žena,
žalostnou písní obměkčena;
lstná luna vylila svou zář
tam na mladou a slíčnou tvář!–
Zavrzalo okno: „Dobré dítě,
pojď blíž, ať oko uvidí tě.
Čí jsi?“ „„Nikoho v světě nemám.““
„Kde domov tvůj?“ „„Ten stále hledám.
Jsem bludný, sirý pacholík
a hledám dobrou matičku.““
„Pro pána, snad jsi pikulík!“
„„Najdu-li hezkou vdovičku –““
„Čtveráku, zdáš se pochlebník“ –
„„Za teplou v zimě světníčku
a chladnou v letě, složím dík
a k tomu sladkou písničku““ –
Utíkej, hoch ten omámí tě!
„Aj, vždyť to jenom chudé dítě!
Postůj drobátko, milý hochu,
co na krbu jen rozžhu svíci.“
„„A nevidíme při měsíci?
a zatím mám tu hlady mřít?““
„Věru jsi nedočkavý trochu,
půjdu ti vrátka otevřít.“
„„Jenom zde kytku odestav –““
„Pro bůh!“ „„Jsem tady – živ a zdráv,
víš – rád bych šetřil pověst tvou –““
v tom haf, dav hou,
za pánem skočil pes a zaštěkal.
Hned v troubě kůře vyčuchal,
neprose nic o dovolenou
dones to věrně pacholeti,
jenž zatím vdově u kolenou.
„Věru, že hltavé jste děti!“
„„Nač jídlem dlouho času mařit?““
„Chtěla jsem oukropku zavařit.“
„„Chutná i chléb, když pravý hlad!““
„Chtěla jsem vám i medu dát“–
„„Za med já dávám hubičku!““
„A teď mě nech – ať mohu stlát“
„„Za lože dávám dušičku!–““
A k ránu baba zaklepala,
„Nu, kmotra, či jste dobře spala?!“