Vymknul se z dráhy v chvíli příhodné,
a bodnul oře, pádě do lesů:
dozorství katů svých dél nesnesu –
bojovna césara to nehodné.
Zastesklo mi se dávnou svobodou
být o samotě; – dobrý koni můj,
měj zvůli svou – nešťastný jezdec tvůj
jí dávno nemá; těkej přírodou!
Celou Evropu jsme tak pospolu
bez uzdy, bez překážky protěkali:
však teď nás za živa tu zahrabali –
cítíš to, koni můj, že neseš mrtvolu?
Přec ale skákej – každé řinknutí
tvé podkovy působí vrahům strach;
ba dráhy naší vyvalený prach
až nejzáz do Evropy nese leknutí.
Však ticho – jsem tu k skále přikován –
ne choroba, nadsíla ta mne ztlačí,
a tělo duchu mému nepostačí,
jinák bych přeskočil sám oceán!–
Titánský jezdec v houšť se ubírá –
tu potok, bařinu, tam rokli přeskočí,
až stane ve výši, tam koněm zatočí,
a hledí k severu – – teď slzu utírá!
Zaslechne písknutí – dozorcův znamení –
tam v pláni již i jejich zbraň se leskne,
již konec maření a chvíle teskné –
rozhněván letí v dol, a za ním kamení.
Nedbá! Divými skoky samotu
vždy hledá, až jí najde v údolí,
kde potok šumí, ptáče šveholí –
jak ticho, líbezno a volno tu!
Přes potok lávka vede – tou se ubírá
dívčina mladá s věncem, s kytičkou,
potřásá smutně zlatou hlavičkou
a pláče – zástěrkou pak oči utírá.
Pán světa s koně skočí, jde jí vstříc:
„Co pláčeš? Je ti líto květů vybledlých?
Svěžejší nerostou v těch půdách zlých –
čekej až do jara!“ – I pohladil jí v líc.
„I vám se nelíbí? Já je tak ráda mám,
z rána tak vonné a tak čerstvé byly –
těm pánům v městě se však nelíbily,
a já přec doufala, že všecky rozprodám.
Včera jsem hledala až do noci,
krásnějších najít sem již nemohla –
ráda bych matce byla pomohla,
co leží od jara ztrápena nemocí.
Chtěla jsem v městě léky koupit za to –“
„Dej mi ta kvítka“ – prosil panovník.
„Vždyť se vám nelíbí!“ – „Jsem květů milovník!“
I zlíbal kytku a dal za ní zlato.
„Ten obraz, pane, je vám podoben –
dovolte, nechám si ho na památku;
snad potěší mou usouženou matku –
teď sbohem! – spěchám, chýlí již se den!“
Usmál se césar, koně přivolal:
„Co den ti za kytku podobný obraz dám,
ukaž jej matce. Je ti byt můj znám,
a víš, kdo peníz ti daroval?“
„Nesmíme s vámi vlastně mluvit ani,
však zejtra donesu vám kytku zas,
litujem vás – ba dobře známe vás:
jste Francouz, jehož střeží Angličani.“
Vyskočil na kůň, a tak bolně zkřik,
že každý lístek zachvěl se po háji –
to bylo v lednu – ach, a v blízkém máji
ležel již na marách Francouz a bojovník!
Neviděl více dobrou dívčinu;
že ale máť se šťastně uzdravila,
co den mu vděčná dcera postavila
pod okna až do smrti čerstvou květinu.
I našel mír ten rek a samotu.
Jen dívka někdy přijde v údolí,
kde u potůčka hrob – kde ptáče šveholí –
jak ticho, tajemno a volno tu!