I.
V žalobném vlnobití vpřed a zpět,
v soumraku dějin, překrásných na pohledpohled,
a v pochyb trýzni,trýzni
na vás myslíme, soudruzi od Duchcova a Oseku,
na vás, molochu všežravému obětované,
na vás myslíme znova a znova,
uvažujíce zlobu od věků do věků,
nebezpečí krutá na zemi hořké a na vodě slané,
na zemi, všem lidem pro radost dané.
Na rty se derou zlá a nenávistná slova,
pod nimi kletby, vztek a pláč
a nad žalem tisíců otázka: proč a zač?
křik mučených a žalářovaných,
k popravě nalíčených a zrazených,
posupný, sám sebe oklamávající
smích bohatých,
v zoufalství ukovaná světa bída
šleh našich blesků hlídá.
3
Osmého ledna jich třináct, ubitých, pochovali,
do černé země třináct rakví dali.
Ale tam v hloubce,
pod šachtou Nelson – III.
jich stodvaačtyřicet hoří,
v ohromnou kytici spojené srdce, jak jediný plamen,
jediný, podzemní, sopečný květ
a na něm z osmi stran zazděné šachty kámen:
zemský ráj to na pohled.
Ale řekni mi, Kriste Pane,
na zemi, všem lidem pro radost dané,
kde domov tvůj, kde statek tvůj je hezký,
havíři severočeský?
Osmého ledna jich třináct, ubitých, pochovali.
Téhož dne z dopuštění spravedlnosti
deset prý všelijakých pánů
nadzemních, podzemních k soudu dali.
V žalobném vlnobití vpřed i zpět,
v soumraku dějin, překrásných na pohledpohled,
a v pochyb trýzni
čekáme všichni, mrtví i živí,
jak soud světa vyzní, žádostivi.
4
II.
Jak je to dávno, pane faráři?
Dva, tři dny.
Narodil se Kristus Pán, veselme se!
Horníků, vdov a sirotků
osud je přebídný.
Radujme se?
Radovala se prostičká srdce sterá,
chvalořečily koledy od rána do večera:
pokoj lidem dobré vůle!
Nemyl se!
Nám ještě nenarodil se!
Uraženým a poníženým
lež místo pravdy se dává,
žurnalistika zaprodanázaprodaná,
brk,brk namočený v zázračném jedu,
proletářskou bídu pověrou zaříkává.
5
Je noc a mráz. Vidíte, cítíte, tušíte
ve všech pěti dílech světa,
především ve vykoupeném Rusku,
v Evropě dosud shnilé,
jak je to strašně milé,
když vyhlodaný kapitalistický srub
cení svůj páchnoucí, dravčí chrup
a nezodpovědně nedbá,
jaká to zbojnická vzrůst může setba,
když za nocí, jak tygr
ještě ve dvacátém století vychází
pod zemí, nad zemí, na souších, na mořích,
v údolích, v pohořích
na svůj kanibalský lup
a nezří,
jak vysoko pro ruce pánů censorů,
až ve stratosféře
je napsána Marxova věta:
Spojte se, proletáři celého světa!
Spojte se v tisíce rukou a ramen,
spojte se v jediný, horoucí plamen,
spojte se v jediný, ohnivý květ,
přestavte prokletý, zvrácený svět!
6
III.
Uprostřed Evropy
maličká republika
jak na stole budíček
vesele tiká.
Buditele tu mají
a vlastence tlusté,
žurnály dobře vychované
a konfiskace husté.
Aféra tady puká za aférou,
to krysy příliš vlastenecké
přebytečný lůj pod podlahou žerou.
Dlouho ten žert však netrvá.
V disciplině jsme v začátcích teprva.
Ať krysy hryžou a žerou z mísy,
jež nebyla pro ně,
na konec octnou se na průhoně.
Ať chce anebo nechce,
zpočátku žije si lehce,
7
dokud je plna mísa,
každičká krysa
a chválí Hospodina.
Najednou lapena v pasti,
chce ulici zmásti
pokřikem: jejeje,
nechte mě, chyťte zloděje!
Udeřila dvanáctá hodina.
Vysoko nad davem, nad krysami,
hospodář sídlí jako nad hvězdami.
Buditel, bojovník, rádce a táta,
tichý a sám v sebe zaposlouchaný,
vládce i karatel, i soudce náš.
Všude ho slyšíš, všude ho zříš,
když zmlkneš a do ticha zavoláš,
na všechněch cestách
svit jeho ducha se kmitá
a podoba jeho jak živá,
tvář hořem zbrázděná a starostlivá
z odrazu slov a rozmachů svítá.
Nejsou jen krysy, jsou i pomocníci,
oráči, bojci a stavebníci,
ti s presidentem jdou,
řada za řadou,
plánují, budují a sejí.
Žehnání i kletby je provázejí.
8
IV.
Byl třeskutý mráz
uprostřed prosincového dne.
Na selském dvoře
zbožný byl klid.
V pozadí president,
osvoboditel.
Poctivý stál tu, počestný lid,
mrtvému sedláku,
prostému, velikému se klaněl.
Na katafalku,
obklopen přítomností celého národa,
věnce z úcty a obdivu dané
ministru, muži a moudrému člověku,
slova, nejpozorněji vybíraná,
tomu, jenž šetřil slovy, láskou i citem,
nikdy však pohledem moudrým,
rozumem opatrně uváženým, svým štítem.
9
Tak tu stál na selském dvoře,
sám sebe našedší,
v poctivost věřící lid,
i jeho president, za živa svatý,
sám sebou i vlastním svědomím zaujatý,
ušlechtilému a prostičkému příteli se koře,
jenž nikdy neselhal, nikdy nepokořil,
mlčel a pracoval, na všechny myslil a vlád,
pluh úsilí v rukou, jak sedlák tvrdou kleč
do nevděčné půdy zabořoval,
za velikého mrtvého,
za sebe, neústupně sobě věrného,
i za budoucnost obráceného národa celého
před mrtvým spolupracovníkem tu stál,
svou úctu a lásku
mu mlčky projevoval,
svou prostotou a tichem
je povznášel a dotvořoval.
V dálce a v skrytu krysy
u prázdné skoro již mísy.
Taž se jich, komu uvěří.
Zlobou a blátem tě udeří.
Na konec otázka jen ta:
Měli jsme dobrého presidenta?
Neodpoví ti cháska ta,
nadutá, chtivá a upjatá:
Svatý tu kráčel po zemi.
Chceme se za něho schovat,
ale nechce se nám ho následovat??
10
V.
Daleko od vás, daleko od hřbitova
zněla mi do tmy bolestná slova,
přes hloubku století, přes propast věků,
rozlitou když jsem poslouchal
truchlivých tónů řeku:
Franz Schuberta nedokončenou
symfonii H-mol:
V žalobném vlnobití vpřed a zpět,
v soumraku dějin, překrásných na pohled,
když trpíš a sténáš,
kam hlavu položit nemáš
a v pochyb trýzni
čekáš, jak vyzní
života tvého poslední soud,
jak vězeň v podzemí ukovaný,
ni údem nemoha hnouti,
když jsi se o vše na světě třás,
ó nechtěj zahynouti!
11
Půlnočních hodin slyš vzdálený hlas,
jak zvony slavnostně na poplach bijí
v tlumeně tesklivé, chmurné symfonii.
Pochop a naslouchej pozorně, zticha,
jak duše tvá jásá, i když tělo vzdychá,
sám sebou jist,
vzmach vlastních křídel stíhej,
ponurou tíhu s rakve dějin zdvihej,
ať veršem útočným, či kleteb prosou,
byť hynuls v žaláři či tuberkulosou!
Nic nejsi sám, vše v proudu příštích dění
a mlčenlivých davů v srozumění,
vše jedním duchem doba pojí
v plameni zápasů a bojů nepokoji,
vítěz či padlý, jak ti děje určí,
v tom sláva tvá i rozkoš tvůrčí.
V žalobném vlnobití vpřed i zpět,
v soumraku dějin, překrásných na pohled,
když trpíš a sténáš,
kam hlavu položit nemáš
a v pochyb trýzni
čekáš, jak vyzní
vladařů poslední soud,
jak centrum světa, soudruhu,
postav se dějin do kruhu
a mlčky, beránku trpělivý,
se rty zaťatými,
s myšlenkami i city krutě zlými,
prost otrocké bázně,
pln panovnické, sebevědomé kázně,
sám sebe našedší, pracující lid, až na soudu dějin,
jak na selském dvoře
zbožný nastane klid,
12
jediný tvořící, svět budující,
prací svou svatý,
sám sebou a vlastním svědomím zaujatý,
bys nikdy neselhal a nikdy nepokořil,
myslil a pracoval, pro všechny žil a vlád,
zem přesladkou štípil jak ovocný sad,
své všemohoucnosti se koře,
na svoje do věků stržené
nerozpomínej se hoře!
Marxovo světlo, zažehlé před lety,
žalobný plameni, panstvem prokletý,
po kom se ptá tvá bezedná bolest,
ještě dnes neukojená touha,
ještě dnes nedopověděná obžaloba,
po kom se ptá tvá horká žádost?
Ó záři nesmírná, jen noci prozrazená,
tvou krásu dosud země nepoznala,
obraznost nedokreslila!
Jaká je tvoje architektonická cena?
Pro tebe ještě básník ani filosof
nenalezl jména!
Pracující zástupy dělníků
na dvorech továren
a na náměstích vidím stát,
v složitou stavbu zřím spojeno
korábů celého světa plachtoví,
v nesmírný orchestr kov, dřevo, kámen,
tisíce dělnických ramen,
ve všech přístavech otevřený svět,
do všech pouští zamířené lodi, kdož to ví,
všemi pevninami zvučící drátoví,
do celého světa vztýčený stožár
a jako slunce, milosrdněmilosrdné i k nejbídnějším,
nad všemi díly světa
radostný požár.
13
Vydala Okresní odborová rada v Berouně 1934.
Vytiskla knihtiskárna Antonín Pelz v Příbrami.
Veškerá práva vyhražuje si autor. Cena Kč 2.–.
E: av; 2006
[15]