Bylo mi dvanáct, na počet tak dosti –
Bylo mi dvanáct, na počet tak dosti –
v těch letech smělost růsti začíná,
já žil jsem v snách jak kníže bez starosti,
pach rajských vůní přinášela každá hodina.
Blouznivé jaro vyráželo v květy,
mlýn předměstský chtěl míti větru křídla,
hvězd hlídka půlnoční v daleké spěla světy,
až v nadpozemská řídkých oblak sídla.
A to byl rok, jenž vzpourou davů chytil,
krvavým písmem vryl se v dějiny,
v srdci mém bezmocný požár vznítil,
křest duši mé dal v pravdě jediný.
Nad městem vlála předtucha tak vzletná,
jak prapor zabloudilých nadějí,
byl teplý červen s dekorací května
a s vůní porozkvetlých závějí.
7
Drůžičky, samy orosené květy,
šatečky bílé, růžové a žluté,
košíčky křehké, jak načaté věty,
růžové nožky, téměř neobuté.
Nad tichem davů jako hvězda skvělá
v zlatistém třpytu plála monstrance,
chlapecká dušička víc říci neuměla,
než že jí bylo jako do tance.
Pokojným tichem písně zvonků zněly,
v úředním klidu zmlkla radnice,
k druhému oltáři zpěváci odcházeli,
partesy otevřeny majíce.
A tady před obrazem starodávné krásy
dřív, nežli požehnání kněz moh dát,
mohl jsi slyšet nedočkavé hlasy,
nevěda, proč a nač je třeba pospíchat.
Dav chtěl svou kořist – posvěcené břízky,
kde kdo chtěl škubat, věneček si splést,
k oltáři tlačil se, aby byl dosti blízký,
by poklad svůj moh rychle domů nést.
8
V tom náhle prudký strážník po hlavě prudce ťal,
nevěda, jakých dějů zavinil tu zkratku,
toho se věru sám snad nenadál,
v jakém se octne v tlačenici zmatku.
Pěst za pěstí se pozvedala zbojně,
dav snítky rval jak divotvorné proutí,
až zdálo se, že se tu strojí k vojně,
v chumáči těl už nemohl ses hnouti.
A hola hej, chtěl strážník zatýkati,
jak sršňů roj dav na něho se sápal,
za ranou ránu slyšíš dopadati,
a jako plamen chytá vzteku zápal.
K jednomu strážci přidružil se druhý,
čest praporu je nutno uhájit,
a než bys mžiknul, nastal jest boj tuhý,
v tom klubku věru nepřál bys si být.
Nad pádnou pěstí vítězí teď šavle tasená,
odvaha roste, máš-li zbraň,
nad šavlí ale znásobená ruka vztýčená,
stohlavá rozběsnila se již lítá saň.
9
Ubožák jakýs, odvlečen jsa z vřavy,
dostal co proto v městské strážnici,
však běda nám, vždyť nebyl to ten pravý,
dešť kamení tu prší na radnici.
Na rychlo nutno přibouchnouti vrata,
vztek vzbouřeného davu nebezpečně vzrůstá,
za druhou ranou třetí, čtvrtá, pátá,
radnice v oknech osleplá ční jako troska pustá.
A nová salva jako krupobití
do oken buší, jako průtrž mračen,
dav vítězící oběť svou chce míti,
víc podrážděn a kruté pomsty lačen.
Statečný četník pádí od hejtmanství
s nabitou puškou, nasazeným bodlem,
pořádků starých utvrditi panství,
rozprášit davy, v předpokladu podlém,
že rozprchne se strachem chasa zbabělá,
když do přívalu běsů zbrojně namíří –
však srdce davů, rozžhavená do běla,
jak k potupnému rozběhla se pranýři
10
a chudák četník, pušku skloniv chabě,
prchal a prchal v dešti kamení,
zatím co v zmatku pan starosta Hrabě
chápati začal tato znamení,
znamení rudá odvety a hněvu,
jenž zvolna klíčí, propuká však v řevu,
namátkou vzplane jako stepní požár,
a jako maják plane jak hořící stožár.
Na povel davů otevřena vrata,
z nich vybelhal se zbitý trestanec,
jak novou křečí jat dav k hutím naráz chvátá
a na náměstí koukej na tanec:
Nemůžeš říci, kdo co tady řídí,
kdo vzbouřence kam asi posílá,
tvé oko smutné události vidí –
věc tragická to jistě, nemilá:
Toť historické je už pravidlo,
že z malé jiskry velký bývá požár,
jen co bys malík zved, pozvedni stavidlo
a zapálil jsi fosforečný stožár.
11
V hlaholu, spěchu, nedočkavém šumu
dav omámený dolů k hutím spěchá
a v zdivočele břeskném nerozumu
jako by nad ním bořila se střecha,
poslední hodina jak padala by žití,
pohorská jak by hrozila mu lavina,
na život, na smrt odhodlán se řítí:
tak každé poblouzení začíná.
Mřížová vrata rozlomena v půli,
ten kousek věru podařil se skvěle,
ničivé pudy v uvolněné zvůli –
na milost vzdána vila ředitele,
nejprve sklep jest bez milosti ztečen,
úderem pěstí rozbita jsou okna,
plný sud vína s pípou jest sem vlečen,
druh za druhem, přehojnou prškou mokna,
v opilém nadšení, v odvaze bez mezí
se do pustého plenu jak na rozkaz dává
v pocitu šalebném, že jsme dnes vítězi,
až uši proniká divokých křiků vřava.
12
Rozbit je nábytek, peřím se trávník sněží,
ve střepech potácí se noha nejistá –
v tom padly výstřely dva z nestřežených věží,
krev třísní záhony, křik: Pro Krista!
shluk zborceného, propadlého davu,
pád dětí s hradeb, postřelených v muce,
jde první pomoc spořádaných mravů –
zběsilá mstivost opadává prudce.
Dav zmaten valí se, jde zpátky do města,
nosítka vidíš četná s raněnými,
jako by vládla tu šílená nevěsta,
vznícená city dravými a zlými.
Nic neodolá v boji bez zásluhy,
starostův dům v své šířce na náměstí
obětí stal se zběsilosti druhý,
pokutu musil za krev dětí nésti.
K tomuto divadlu já přál si míti výklad,
příčiny poznat, spodních proudů směry,
má víra v pořádek zle začala se viklatviklat,
vrchností společenských v záměry a sféry.
13
Proč právě ředitel měl prvotní mít vinu,
proč na starostu blesky hněvu padly?
Zlý osud chápal jsem v tmě odstrčených synů
a kořistnické pudy, které tady vládly.
To považuji však za pravdu zcela jistou,
na Kladně že jsem dostal první křest,
bych stal se zatvrdlým socialistou
a vyznavačem pěticípých hvězd.
To byl ten řád, jenž práci v zlato mění,
dělníkům dává vlastenecký klam,
praporkem barevným je žene do nadšení
a nad vším panuje vždy se svým rodem sám.
To byl ten Bůh, jenž chudým peklem hrozí,
prastaře zlý a bezohledný osud,
nad kterým panují pozemští světa bozi,
a zotročují chudé duchem dosud.
14
Kapitola z chystané knihy
ČÍM STARŠÍ JSEM,
TÍM KRÁSNĚJŠÍ JSOU JARA
Veškerá práva vyhražuje si autor
V komisi Vánišova knihkupectví v Kladně-Rozdělově
Cena Kč 5.–
E: av; 2006
[16]