Hle, jak tu tiše spí! Zář s hůry v líc mu svítí,
a větřík prorývá vlas zelenavý, dlouhý,
v nějž vpleten okřehek, jak v lesklé vlny strouhy,
co skály úbočím se v žlutém jílu řítí;
vše leskem vůkol plá: list prokmitavých buků,
jež v pestré směsici zde rovnou alej tvoří,
kde stín i paprslek, jak do vlny se noří,
i lesklý hlohu list, pln zarosených puků,
klas trávy rozkvetlé, jež v mechu stínem píše,
i růžná slzička – vše něhou, jasnem dýše.
A Neptun tiše spí; kol něho odpočívá
dav bujných delfínův a velké špulí pysky;
květ šípku nevinný se v černé tlamy dívá,
kde v časech uprchlých proud lily vodotrysky,
i lašťovičník tam se vánkem chvěje žlutý,
co s blínem otravným jen vroubí zříceniny;
a místo trojzubu mu v směsi černé hlíny
svou zatkly ratolest vrb zlatožluté pruty.
Teď němý, klidný jest, jen kámen nepohnutý,
jejž brázdil s vichrem déšť, an proud svých kapek házel;
jej s celou družinou čas v skálu zaklel krutý
a kol, jak na hrob kříž, své zhouby svědky sázel.
Však tichým večerem, kdy stříbra pavučinou
les, jenž se táhne v dál, jas luny obetkává,
mdlým zvukem cikáda v dech čerstvé noci lkává
a z rosných krůpějí zář plane nad lučinou;
když chochol rákosí se k břehům šumným níží
a rudé hvězdy zrak se modrým nebem plíží,
když vánek uloží se v staré větve lípy, –
ó, jaký šum a rej, tu Neptun zvedá žezlo,
kam se hvězd blýskavých se všecko zlato svezlo,
a kolem z kotliny proud vyplyne a kypí.
Tu staří delfíni se otřásají, vzchopí,
v proud mávnou ploutvemi a ke králi se tulí,
tok stříkne k obloze, když v něj své tělo ztopí,
a Neptun otěží je zlatou, jak se hnuli,
v dál z parku pohání. S ním dolů jedou k moři,
v tůň jeho zpěněnou, jak v pravěku se noří,
a jízdou divokou v zlý jeho příboj běží. –
A zpět se vracejí až s probuzenou zoří,
když ranní rosy šat už nad krajinou leží...
Pak zas vše tiše spí; v hloub zpět se pramen ztratí,
jen rosu zanechá, již paprsk jitra zlatí,
kol sochy černavé zář jeho plane tichá,
níž k trávě chudobky květ uklánějí bílý,
dech křovím nepohne, a listí nezavzdýchá,
ni motýl nelétne, pták v snětích nezakvílí.
Tak on tu s družinou svou dříme upoutanou,
sám temný v záři té – sen noci zkamenělý,
a dolů k delfínům, již dávno oněměli,
mu tváří zbrázděnou dvě kapky rosy kanou.
Dva černé oblouky – toť všechny jeho zbytky;
v jich stěnách omšených se zachytily keře,
v jich stínu pavouci v síť upřádají nitky
a zřídlo pramení, zde shromaždiště zvěře;
sem k vodě přichází a plachým okem vzhlídá,
kde v černém kamení se leskne bílá slída.
To mostu zbořeného jediná jest krása;
pak růže planý květ, jenž visí na obrubí,
a vánkem kolébán lesk první rosy střásá;
však nad ním mrakové se valí černí, hrubí,
a zimy poselství již létá po strništi,
dav sýkor šedivých kol dumným hlasem piští.
Tak v prázdno naděje se protrhané klenou,
jak ve sráz tento most; bol trnitý v nich roste,
a dumné myšlenky k nim chodí na zapřenou,
a písně žalostné jsou jejich stálí hosté,
květ smutku proplétá jich stíny křivolaké –
co potom zbude z nich, až opadá ten také?