Rajská růže.
Rudá růže v rajském stála sadě;
Vezdy květouc nikdy neodkvětla,
Vezdy v plné stála jarní vnadě,
Nebo nikdy slunečního světla
Neubývalo tam na věčnosti,
Aniž staroba jí mízu hnětla.
Růže, účastna dokonalosti,
Květla tisícerá dlouhá léta
V říši neproměnitedlnosti.
Věčnost co moře okolo květa
167
Tekla – neplynnými však vlnami,
Tou vlastností časného jen světa;
Aniž chladnými vánek křídlami
Rajských květů zápach nesl dále;
Růže sama se svými touhami
Stála – byla kvítko dokonalé,
Musela však věčně darmo nýti,
V samém ráji žádat neustále.
Dokonalost neblažila kvítí,
Co mu bylo po dokonalosti?
Nechtělo jen kvésti, chtělo žíti,
Chtělo jako zemské kvítko rosti,
Radovati se a též zahynout,
A se z jara ku nové radosti,
K novému životu zas vyvinout:
Neb smrt není hrozná, zoufat dává,
Věčné žití když nemožná minout,
Aniže blaho nepozůstává
V dráhné době, často okamžení
Náhradu za dlouhý žel podává.
Slitovav se mocného toužení
Andělu kázal, sluhovi svému,
Pán růžiny touhy vyplnění.
Odňav tento ji sadu rajskému
A přesadiv do pozemské půdy,
Oddal smrti losu časnému,
Z jara ji vidíme kvésti tudy,
A se radovati, a zas hynout,
K novému se však životu z hrudy,
K nové radosti z nova vyvinout. – –
My zdali nejsme kvítí růžové,
Podrobené zemskému počasí?
168
Nový den chystá rozkoše nové,
Jaro, léto mine, podzim chladný
Vniterný oheň růžin uhasí,
Z nás se však s jarem nevrátí žádný –
Kam našeho zápach vane květu?
Zdali s květem hynul kvítek ladný?
Zdali mu svítí na jiném světu
Slunko jasné – kdo povědít umí?
Los však ať kterýkoliv nás čeká,
Nova jara sny ať padnou v rumy –
Samé zkázy duše se neleká;
Jedno člověk jenom tajně cítí:
Že by zde nechtěl na věky dlíti.