Nevěsta.
Ku dceři královské v panoši
Milostná touha se rozňala,
I ona nejmenných rozkoší
Slast v jeho náručí poznala.
V královské zahradě besídka
Mámícím jasminem je kryta,
Hustý květ jeho jenom zřídka
Propouští měsíčného svita.
173
Na nebi hoří hvězdy tiše,
Milé větérka chladné vání,
Květný sad libý zápach dýše,
V besídce tajemné šeptání.
Milost na stav se neohlíží,
Srdce ozbrojiti se nedá,
Královna k panoši se sníží,
Odměnu v jeho lásce hledá.
Na stráži stůj, lásky anděli,
Ukrývej je, zelená stěno,
Shasni raděj, měsíci skvělý,
Umlkni, šeptavá ozvěno!
Houšť zelená je netajila,
Nechránil je anděl milostný,
Láska jejich se vyzradila,
Ach soud na ně čeká žalostný.
Na slámě vězeň dřímá, vzdychá,
Ve snu jej hrozí osud děvy –
Hle tam se v okně luna tichá,
Jak by ho těšit chtěla, jeví.
A padající do žaláře
Ejhle stín od okenné mříže,
Klade se mu na bledé tváře
Ve podobě tmavého kříže.
174
A v zámku hřmotně klíč se točí,
Strážný dveřma otevřenýma
S královským služebníkem vkročí,
Jinochovi pouta odjímá.
I promluví posel k vězňovi:
„Dnes svatbu slavit máš, zde tobě
posílá král šat purpurový,
by ženich se jevil v ozdobě.“
I v zámek vede žásnoucího,
Až v trůnovní síň osvětlenou,
Na stolci krále sedícího
Vidí a kníni velebnou.
O toť její postava něžná,
Toť její zrůst, toť její šíje,
Však závistivá rouška sněžná
Jí obličej a ňádra kryje.
Vše ticho vůkol v světlé síni,
I praví král: „zdeZde tvá kochanka,
Obejmi svou nevěstu nyní,
I ona čeká na milánka.“
A jinoch s radostným úžasem
Na krále a na děvu hlídá,
K ní chlácholícím šeptá hlasem,
Ona mu však neodpovídá.
175
Stojí zakrytá, beze hnutí,
Přikročí jinoch roztoužený,
Bere závoj – při odhrnutí
Omráčen je a zaražený:
Toť příšera mu v oči hledí!!!
Jeví se mu obličej z mědi,
A železné postavě*) zniká
Z ňader jemu hrozící dýka! – –
I blednou jinochovi líce,
Ovšemť se tichou hrůzou chvěje,
Jak noční chladným váním svíce!
Na trůnu král nahlas se směje:
„Aj, kde zůstala hrdost tvoje,
Níž ty, zmije k podivu smělá,
Z prachu pozdvihnul oko svoje
Ku květu královského těla?
Zde tvá nevěsta, obejmi ji,
K tvým teplým ňádrům ji přitiskni,
A když z ní slast tvé žíly pijí,
Překonán rozkoší zavýskni.“
———
*) Tak nazvaná „železná panna,“panna“, někdejší nástroj popravní.
176
A jinoch od hrozné podoby
Svůj zrak na krále upíraje
Dí tiše: „Svět mi bez ozdoby
A věk můj bez kvitu a máje.
Však nechť zelená ode mne se
Vzdaluje zem, z cizého kraje,
Kamž vlna zbouřená mě nese,
Znějí mi o shledání báje.“ – –
I stoupne k panně blíž – ta hne se –
Viděti na ní radost zjevně –
Otvírajíc náruč se třese –
Jinocha k prsu tiskne pevně.