Na den svatého Rufa,
Na poli Moravském
Krev česká tekla proudem,
Až zrůžověla zem.
Tam české pluky stály,
Otakar vede voj;
Ó slavný, zlatý králi,
To poslední tvůj boj!
Král Otakar vítězný,
Jenž jméno české nes
Až k moři baltickému –
U své Moravy kles.
Morava hučí temně,
I pláče všechen lid,
Tak jakby v zemi zhasnul
Poslední slunce svit.
Na den svatého Rufa,
Tam v zemi francouzké
U Kresčaku Jan slepý
Své Čechy v bitvu zve.
„Boj ztracen! vyvedem tě!!“ – –
Však volá slepý král:
„To nebude, by z boje
Král Český utíkal!
Můj kůň přivažte k sobě! –
V nejhustší jeďme seč,
By dosáh vraha jistě
Slepého krále meč!“ –
Jedou v nejhustší bitvu!
Mečem máchat se jal,
Klesá komonstvo věrné,
Naposled slepý král.
Na den svatého Rufa
Tam v zemi uherské,
U Moháče ku bitvě
Dvoje se vojsko hne.
Je mračnem kryté nebe,
A Turkem krytá zem,
Zem, nebe, ozývá se
Pokřiku ohlasem. –
I tam křesťanský tábor –
Snadno přehledný voj,
Nečeká nových houfů
I započíná boj.
Ach klesá voj křesťanský,
Ač slavně bojoval –
I zhynul mladý Ludvík,
Uhrů a Čechů král.