Přepadnutí.

Přepadnutí.
Byla půlnoc hrobotemná – Na nebesích hvězdičky Nechtěly dnes vystrkati Svoje jasné hlavičky. 273 Bylo ticho – matka země Unavená dřímala, Jenom noční vánek vanul – Zem to v spaní dýchala. Ticho – temno jako v hrobě – Avšak klame tichota – Maďarské vojíny poutá V Ernestháze dřímota: Ale Srbi nedřímají – Pozorně se blížejí, Jako lišky – jako kuny Temnotou se loudějí. Nekráčejí krokem pevným, Nebřinčí jim v pážích zbraň – Dříve než je Maďar vidí, Užuž vyskočili naň – Bez hluku Maďarské stráže Doražené klesají, Handžar sahá do života – Znamení už nedají. Už jsou blízko Ernestházu – Soukají se po zemi – Ještě některá Maďarská Stráž na věky oněmí. Štěpán Izabaran leze Jako kočka divoká – A na mnohou stráž Maďarskou Vyskočil si z hluboka. 274 Izabaran s Kničaninem Přišel Srbům na pomoc, Vyvoluje on si nejradš K hrdinským svým skutkům noc – Nebojuje on rád v šiku, Raděj pouštívá se sám Do krajiny nepřátelské – Výborný je k výzvědám. Už je ve vsi Izabaran – Žádná rána nepadla – Dokonána byla předhra Krvavého divadla: Ale nyní teprva měl Započíti hlavní děj – Hej Maďare, před Srbem se Dobře na pozoru měj! – U nohou Štěpána leží Mladý honved zabitý – Vlastní svou teplounkou krví Hoch nebohý politý – Na stráži teď místo něho Stojí Izabaran sám – Takové-li máte stráže, Maďarové, běda vám! – Ve vsi ticho je a temno – Jedině jen v hospodě Vůdstvo Maďarské se baví Nesnící o nehodě – 275 Tam jsou okna osvětlena – Pěje se a hraje tam – Užuž prohra se vám chystá – Maďarové, běda vám! Co to na blízku tam šustí? – Izabaran poslouchá – Co se v příkopě tam zdvihá? – Štěpán bratry poznává – Srbi se to jako vlci V nočním temnu blížejí – Brzo přichystáni k skoku U hospody stojejí. – Rychle dveře rozrazili – Hrnou se do sednice, Kde Maďaři hráli, pili Kolem stolu sedíce. I hle na podlaze mnozí Ozbrojenci dřímali – Od stolu a od země se Poděšeně zdvíhali. Srbský vůdce volá na ně: „Bez odporu vzdejte se! Maďaři, před Raczemberem*) Na pozoru mějte se!“ – ——— *) Raczember, potupné názvisko Srbův u Maďarů. 276 Tu však na něj Maďar jeden Bambitku hned namířil, Nežli ale spustil – Srb jej Jataganem porazil. Maďar se stolem se svalil, Lampy shasly najednou. Maďaři a Srbi byli Omračeni temnotou; Že zde v temnu neviděli, Kde je přítel a kde vrah, Zůstali jsou zkamenělí, Jak se čítá v báchorkách. Slyš – v tom padla venku rána – Budila se dědina – To je hluk a to je zmatek – Bitva zuřit počíná. V sednici je hrobní temno – Venku blýská se a hřmí – Hej tu vrazil do sednice Izabaran s pochodní. „Vzdej se, vzdej se, pse Maďarský, Aneb v okamžení zhyň – Klesá venku voj Maďarský, Srby vede Kničanin!“ – Maďaři tu – myslíce, že Kničanin jest blízko sám – Vzdali se hned v jizbě všichni – Zdařil vojenský se klam. 277 Také venku heslem znělo: „Živio, živio Kničanin!“ – Nad dědinou – nad bojištěm Ustupuje noční stín, Po střechách již povznáší se Strašný kohout červený – Kohout ten v Uherské válce Často prováděl své hry. Voj Maďarský překvapený V zápasu byl přemožen, Hrstka Srbů zvítězila, Než se zjevil bílý den. Slunce pokojně se vzneslo, Jako včera – tak i dnes – Z komínů však nevznáší se Kouř – kouří se celá ves. Srbi to jen odplatili Stejné skutky Maďarům: Na sta Srbských dědin Maďar Zapálil a změnil v rum. – – Hle to jenom jeden obraz Hrozný z oné doby zlé – První pochodeň na Srby Vrhlo rámě Maďarské! 278