Solnok, Solnok – smutný hlahol Rakouskému vojínovi,
Nejsmutnější udatnému generalu Kargerovi –
Ač ztraceno jest bojiště – čest je mužně obhájena,
Také vítězosláva již Rakušanům navrácena.
Vše ostatní moc odtamtud byla ke Kápolně táhla,
Aby palmu tam květoucí smělým ramenem dosáhla –
Tam i všude v Uhrách statně zbraň císařská bojovala –
Windischgrätzova však hvězda k cíli nešťastnému zvala. –
U Solnoka opuštěný Karger mešká s malým vojem –
Damjanič se tajně v noci blíží s pohyblivým rojem –
S jiným sborem hrabě Vecsej spěšným krokem se přihání,
Voj Rakouský, překvapený směle, udatně se brání.
Velebně se slunce vznáší nad krajinou zkvétající:
Jaké je to ranní ptactvo sem tam bleskem lítající?
Jaké jsou to ranní zpěvy, jenž se děsně ozývají?
Moraně se oběť koná: vojska dvě se potýkají.
Sněhy trávě ustupují – zem se znova jarně zdobí –
Avšak jako pod sněhem též pod kvítím se tají hroby –
Velebně se slunce vznáší nad krajinou zkvétající,
Vrhá svoje zlaté střely na dvě vojska bojující.
Hej Poláci pod Vysockým dnešní bitvu započali,
S chutí na Slovanské bratry v vojsku Rakouském se hnali.
Jak se zaradoval Sarmat, anť Slovanskou krev prolívá! –
Mstivý osud na Poláka v bitvách Uherských se dívá.
I hned ve císařském vojsku bylo slyšeti volání:
„To Poláci! – žádné s nimi, žádné od nich smilování!
Hurrá, bratři, žádný pardon neberte a nedávejte!
Poláci to jsou, Poláci, bijte je a zabíjejte!“ –
Padaly na Polské bratry palaše Polských dragonů –
Hle čtvrtina lancierů byla užuž padla s koňů,
Neboť jejich lehké čapky chránily jim hlavy špatně,
Ale také jejich píky, hejsa! bodaly vydatně.
Prápor myslivců Moravských počal na Maďary pálit –
Musí se rekovství jeho – ačač marné bylo – chválit;
Též Karlovi bojovníci*) stáli v krutém boji pevně,
A též hraničarský prápor dokázal hrdinství zjevně.
Dělostřelectvo císařské, ač má jen dvě batterie,
Ráz po rázu neunavně hromem do Maďarů bije;
Maďaři však ze čtyřicet kanonů do našich pálí –
Dlouho naši v hromobití jako skála pevně stáli.
Zatím po železné dráze parovůz jel do Abony,
Aby o tom přepadnutí zprávu nesl Ottingrovi;
Ten se svými rytíři se dal na cestu bez váhání,
Wallmodovci, Hardeggovci pospíchají na sedání.
K Solnoku než dorazili, mnoho zatím krve teče,
Je to na bojišti obraz kruté lidomorné seče.
Císařští opouštět musí most a táhnout se do města –
Kady táhnou – zrůžověla v okamžení celá cesta.
Také město Solnok vstalo proti vojsku císařskému,
Aby mocně pomáhalo ku vítězství Maďarskému;
Voj Rakouský bez ustání nepřátelům odporuje –
Avšak sedmkrát silnějším poznenáhla ustupuje.
Slyšte! – v dálce trouby znějí – radostné to zvěstování,
Českomoravští rytíři pospíchají na sedání –
Už se jejich bílé pláště, jejich zbraně v slunci skvějí,
Už je slyšet koňský dupot – blíž a blíže trouby znějí.
Ejhle tu se obraz mění – husaři hej bojechtiví
Letí proti kyrysníkům spěšně jako čerti živí;
Proti nim se železníci ženou žádostivi boje –
Ale hned se rozletěly kolkolem husarské roje.
Kyrysníci co zeď pevná Maďarský roj odrážejí,
A svým bratrům obklíčeným mocně ku pomoci spějí;
Maďaři se zastavili, neb železná zeď jim brání –
Obě strany ustoupily – dokončeno je sedání.