Poláci pod Napoleonem.
V Italii na pazounu troubí Dabrowski –
Jako k poslednímu soudu strašně trouba zní,
Tu na lehkých koních se všech stran se přihání
Jako roje mstivých duchů – polští uláni.
393
Do ojczyzny Napoleon nevede je hned:
Jako Mojžíš táhne s nimi světem mnoho let.
Do Egypta k pyramidám plovou po loděch:
Aby také tam na poušti zazněl polský vzdech.
A kde Napoleonova bloudí kométa –
Všude jej komonstvo polské věrně oblétá.
Hledajíce k vlasti cestu polští poutníci
Přišli až k věčnému městu, k svaté stolici.
Slavně zvučí zvony chrámu Petra svatého,
Ukojují bolnou ránu srdce polského.
Na kolenou ve svatyni leží polský sbor –
Tajnému se klaní Bohu nízký zemský tvor. –
V Římě jasnou hle památku našel polský voj:
Krále svého Soběského slavoslavnou zbroj.
Zbraň ta krále Turkobijce visí nečinná –
Šavle, potřebuje tebe polská otčina.
Půlměsíce tureckého jasněj’ svítilas –
Osvoboditelko – šavle – blyskej, hřímej zas.
Kdyby byl budoucnost polskou pán tvůj předvídal:
Ach toť od Vídně by jistě nebyl Turka hnal!
394
Nehrozí nám Turek více, křesťan jest náš vrah –
ŠavleŠavle, buď nám pomsty svíce, blyskej v našich tmách! –
Mstitelkyní nevděčnosti budiž nyní nám –
A hle tebe navrátil nám svatý Petrův chrám! –
A zem chrámu zbožně líbá celý polský voj –
Řinčí na kamenné dlažbě strašně jejich zbroj.
A Dąbrowski, jejich vůdce, jakoby byl kněz,
Hroznou modlitbu předříká svým Polákům dnes:
„Odpouštíme všechnu vinu našim vinníkům: –
Jenom těm ne, co otčinu proměnili v rum.
A my jako mučenníci oběť konáme,
A my kněží bojující ruce zdvíháme:
Že ojczyzně již nastává slastné spasení: –
Bože, moc tvá dnes nám dává mečem znamení!“ –
Sbor.
Že ojczyzně již nastává slastné spasení: –
Bože, moc tvá dnes nám dává mečem znamení! –