Boj u Grochova.

Vincenc Furch

Boj u Grochova. (19.–25. února 1831.)
I. I.
 Přes krajinu širošírou Rozprostřen jest skvělý sníh – Bílý rubáš přichystaný Tělům reků válčících: Voje – orli dva – svá křídla Proti sobě rozpínali – Voje – orli dva – se k boji Urputnému chystali. 401 U Grochova, u Grochova Krev se lila potokem, Poděšená zem se třese Ve svém lůně hlubokém. – Čtvrtý pluk, jenž v celém boji Nevystřelit přísahal, V mhlavém kouři, v ohňobouři Pevně ve svém slovu stál: „Napřed!“ – bylo jeho heslo, Nenabíjel, nečekal, Jen bodákem na Moskala Celý čtvrtý pluk se hnal. Czajkowski a Boguslawski, Toho pluku vůdcové, Klesli těžce poraněni Slavně jako rekové. U Grochova decimován Pluk ten byl již první den – Z celé války vykročilo Deset jeho mužů jen. Olšina jest hlavním klíčem Postavení polského – Na tu olšinu se ženou Pluky vojska ruského. 402 Olšina ta u Grochova Luhem obětním jest byla – K vykoupení ojczyzny se Drahá polská krev tam lila. – Obětí tam na tisíce Padlo – chladná zem krev pila – Všechna obět polská živá Ojczyznu přec nespasila. V polském a též ruském voji Bojuje se s udatností, Moskal válčí chladně, vážně, Polák s divou nadšeností; Vůdcům svým Rus důvěřuje, Jsou tam údy, je tam hlava, Pluky polské nespojuje Jedna hlava, jedna správa. Kdo je hlavním vůdcem polským? – Má jím býti Radziwil, Ten však jenom podle jmena Náčelníkem polským byl. Aniž jest teď na bojišti, Když padnouti kostka má – Vojsko polské bez vojvody Bojuje a umírá. 403 Hle Chlopicki, dobrovolník, Udatně se potyká, Kde jest bitva nejtěsnější, Na koni on vyniká. Bojem nadchnut, ve svém živlu, Odhodlaně zdvíhá hlas, Hájí slávu polské zbraně – Plukům rozkazuje zas. Dva již pod ním padli koně – On se zdvíhá poznovu, Okem bystrým vůkol zírá – Vede, řídí války hru. Krukowěcki se svým sborem K boji přiraziti váhá – A Luběnski Chlopického Poslouchat – se dlouho zdráhá. Ustal boj, když na nebi se Bledá luna vznesla – Strašné Moraně již první Den jest hekatomba klesla. II. II.
 Nový den zas volá k bitvě – Slunce k boji rozněcuje – 404 Rus a Polák ve zápasu Lidomorném pokračuje. Olšina jest posud klíčem Postavení polského. Na ten luh se ženou zase Pluky vojska ruského. Tam chrabrému Zymirskému Ruská koule ruku vzala – Odnesli jej do Varšavy – Jeho žena bědovala. – On ji napomíná, by si – Že je Polka – připomněla – Tu pláč ona v sobě dusí Jak Niobe zkamenělá. Rusi zmocnili se lesa Mrtvolami již plného – Avšak jsou zas vytlačeni Od smělého Skřineckého. Lidé klesají a stromy – Boj dál zuří nad padlými, Bitvu končí teprva noc Zvítězivší nade mdlými. 405 Oba tábory hle kryje Tmavou rouškou noc tajemná – Na nebesích pouť svou koná S hvězdičkami luna jemná; Na zemi do žil a údů Ležícího bojovníka Nová síla ze země jak Z prsou matky mléko vtýká! Dohučela krutá bitva – Rus a Polák unaven – V obou táborech je ticho – K vojínům se blíží sen. – Zrna máku rozhazuje, Oči rekům zavírá – Ale v každém jednotlivci Svět niterní otvírá. Krajina je sněhem kryta – Ale všechno mění sen, Z bojiště duch vojínův jest Do domova unášen. K drahým místům, kde on trávil Blahou dobu dětinnou, Nežli zván jest na bojiště Bílým cárem, otčinou. 406 Krajina je sněhem kryta – Vislu poutá tuhý led, Ve snu však se vojínovi Jeví krásný vonný květ. Před ním stojí dům otcovský A on slyší drahý hlas, A on vidí otce, matku, Sestru a milenku zas. Však to klam jest – neuvidíš Nikdy více domov svůj – Na bojišti v cizím kraji Dokoná se osud tvůj – Když zas trouba zazní k bitvě – Zdvihni oči k výšinám: – Zde s milými neshledáš se – Sejdeš s nimi se jen tam! III. III.
 Dřímající bojovníky Vyděsila rána z děla, Hromozvukem probuzená Vyskočila chasa smělá: 407 Na nebesích vystupuje Ranní slunce v tiché slávě, Na zemi se sešikuje Dvoje vojsko v lesklém hávě. Ale to jen povyk planý – Korouhvičky bílé vlají – Z táboru do táboru hle Posli sem tam pospíchají. Což se již snad o mír krásný Mezi vojsky vyjednává? Což se již snad nepřátelství, Nebratrství pochovává? Příměří se na den stalo, By se hroby vykopaly A tisíce padlých reků Ruských, polských pochovaly. Čtyry dni tak proti sobě Stojí vojska s němou zbraní – Nastalo pak na tom místě Třetí hrozné bojování. Čerstvým lidem posilněný Děbič bitvu započíná – Rus a Polák síly svoje Nanejvýš teď vynapíná, 408 A kde přede týdnem stála, Jejich noha posud stojí, Ale dnes se nebojuje, Vraždí se to v lítém boji. Oblakem se slunce halí – A kouř bojovníky kryje, Bez ustání blesky jedou A hrom z obou ze stran bije. Hle Chlopicki voják – vůdce Smrt do ruských pluků nesl – V předním voji, v tuhém boji, Těžce poraněný klesl – Jakby osud zmařiti chtěl Sjednocenost v polském voji – Též však beze náčelníka Polské vojsko jak zeď stojí. Tu hle pluky kyrysnické Hromorázem přikvapily, A co se jim v cestu staví, Porazily, prorazily. Polská zeď hle prolomena – Hned však opět zavírá se, Běda ruským železníkům: Pole jimi pokrývá se. 409 Ejhle Praga stojí v ohni Rukou poIskou založeném, Jako skála strmí pevnost V ohňomoři rozvlněném: Všechny stavby kolem tvrze Zbořiti se – klesnout musí – Aby se v nich neskrývali Snad při dobývání Rusi. Slunce zašlo – luna jasná S hvězdičkama vystoupila, Luna rosu – slze roní – Bojovníky rozloučila: – Nepřemožení Poláci Ku Varšavě ustoupili – Nepřemožení též Rusi Dál svůj tábor odložili. Zůstalo však na bojišti Dvacet tisíc bohatýrů – – Naleznuvších mír a pokoj Věčný v bouřném války víru. – Nad bojištěm povznesl se Bílý orel s mutným zrakem – A též mutná matka Sláva Zjevila se nad oblakem. – – 410

Kniha Básně (1874)
Autor Vincenc Furch