báseň bez názvu

Rudolf Krupička

I
Šestnáct mu bylo, jaře šel, na hlavě širák, v očích máj... Horoucí písní rozzvučel Karela Jan svůj rodný kraj. Na řadu dní je prost všech zmatků: Za písní píseň srdce vije! Pozdravena buď poesie velikonočních slunných svátků! Svoboden stoupá strání výš’, necítí školy, úloh hory. Peklo, ach, navždy pohltiž celého světa profesory! Na kopci, zrudlý, výskne si tváří v tvář vížce rodné vsi. 1 Na kámen sedá, hledí zpět k silnici dole s topoly, v červáncích kde se zarděl svět, barvy kde dřímou na poli. Zbislavská škola z dálky láká, moudrosti ssál v ní první vděk, tam dostal první pohlavek, aby se nezvrh’ v darebáka. K Doubravce tiché, v olší stín vzpomínek oblak zvolna ploval, hovorný kde se bělal mlýn, ptáčkům kde krčky zakrucoval... Ruměnce příboj v tváře bil, k rodné vsi zraky obrátil. 2 Sobota bílá! Zlatý den, polibek jara, vůně, jas! Oblohy zvon je rozezněn, srdce jsou plna sedmikrás; dukáty skřivan na zem’ hází, pole a statky, hloučky chat božíhodový mají šat, z údivu člověk nevychází! Daleko někde školy klec! Na dva dny do vsi! Slavná chvíle! Ohromen bude bratranec, obejme strýce, tety milé, chalupy uzří, došky střech, předobré hlavy – po letech... 3 Dědina rodná! Sladký zvuk! Pro celý život kouzla hlas! Z hluboka povzdych’ – hromotluk! – setřel si vlhko v stínu řas. Na kopci kostel, křídou svítí; – na dosah ruky, jen jej vzít’! – Jako by chtěl jej porazit’porazit’, rorejsů mrak se k němu řítí. Hřbitůvek drobný přitulen, vlaštovčí hnízdo je snad větší! – pro věčný dávno stačí sen s kaštanů vlídnou, smírnou řečí, se zdí, v níž desky zašlé jsou s rytířů tváří kamennou. 4 Pod ním se krčí rodný krov: z šindele střecha – kupcův krám – Křídlovky zněl tam zlatý kov, cvičil-li otec k muzikám. Oknům se vede blahodárně: chytají lelky, hrůzu let slabikují si slůvek pět: „Pro nás a po nás,“ na kovárně. Sousedů mnohých sivá leb v krámě si slastně pohověla: na kopci pánbůh – duše chléb, kořalka dole – síla těla. Život je těžký, dlouhý, zlý, moudré je zapít’ mozoly... 5 Hospoda s věncem zeleným s vysoka hledí do návsi, nad došky stoupá modrý dým, čert bere všecku smečku psí, jak by již zloděj na špýchary za pět šel prstů kupovat’, jako by někde v koutě vrat civěl a skuhral žebrák starý. Z Železných hor se rozpřáh stín, den v středu srdce ranou zasáh’... Zkrvaven klesá v země klín, umírá v bílých sedmikrásách, fialek vnímá ještě dech zakrvácených na ústech... 6 Cítil, že mluví rodná zem’, srdce že čímsi rozkvétá, cítil, že splývá s vesmírem: Karela Jan byl – poeta. Básníků mladých též měl zvyky, mnohou již perlu v srdci zved’, moudrostí sladkou mladých let ochotně plnil památníky. Unylý výraz na líci, zcuchané černé, dlouhé vlasy, vázanka mocně vlající, širák jak mlýnské kolo asi: to byl i jeho slavný vkus, jejž mívá každý genius. 7 O slávě vlasti horce snil, o slávě své i domova, proto si nejdřív pořídil hůl s hlavou Žižky z Trocnova. Dopadla bledě mnohá zkouška... Profesor ovšem vinu má! Pohádky čítal, Vernea, „indiánky“ a Chocholouška. Kreslení rád má a pak zpěv. Nade vším jiným ruce spíná: škola mu dávno pije krev, matematika, francouzština! Škola je vůbec přežitek: zpolyká čas i mladý věk. 8 Zbožností slynul příkladnou. Pozná se ptáček po peří! Zbožnost mu byla základnou, morálka – pevnou páteří. Snadno moh’ zdolat’ svobody světa, neměnit’ pravý spásy směr, kdyžtě mu duši, charakter úzkostně pěstil katecheta. Cigaret postřeh’ léčku zlou, odolal skvěle zlému zvyku: náhražku našel výbornou v neškodném, vábném portoriku. Jediný, jistě ze všech škol, nepral se, nepil alkohol. 9 Pro karty nebyl, toulky snad, bohu vzdal často za to dík! – někdy jen, ale velmi rád, zahrál si tajně v kulečník. K dívkám měl odpor pro vše časy. Ďábel ho svésti nedoved’. „Dekamerona“ ovšem čet’, ale jen s hnusem – pětkrát asi. O zvláštních ženách jenom snil, slavených zpěvem, hudeb hrami, rytířem sebe vybásnil, viděl je v zámcích princeznami: před nimi klečí, vzdálen krok, hudbou je zpíjí vlastních slok. 10 K zpovědi svaté nežli šel, svědomí zbadal ven a ven, hříchů vždy dvacet přinášel, začež byl vřele pochválen. Duši jak oko v hlavě choval, kleče se modlil, než šel spat, přes to, by ďáblu nepropad’, v kostele ještě ministroval. V levo má deset portorik, na pravo v kapse modlitbičky, denně z nich vzdává bohu dík! dáreček vzácný od babičky. Na kůru zpívá sola, mše, v pašijích zrádce Jidáše. 11 Je mu tak volno v soumraku: jihnutí teplým závanem duše je rovna oblaku, srdce, ach, vzlétá skřivanem. Koroptev zaslech’ osamělou... Všecek je vůní opojen... Pro zhaslý, ztichlý, mrtvý den podušky měkké pole stelou... Dokořán nebe jakby zřel – andělský kůr v něm slavně pěje! – modlící knížku rozevřel... „Kazíte zrak si,“ kdos’ se směje. Vyskočí, sbírá mysl svou, dívek dvé vidí před sebou. 12 První snad byla dvacet jar, druhá, ta menší, deset let. První dal pánbůh smíchu dar, vztyčená ňadra, plný ret. Věru, že byla smíchu dítko: motyčku v ruce, na rtech smích! Letmo jen, nerad všim’ si jich: u smíška postřeh’ skvělé lýtko. Odolal statně kouzlu děv, ďáblovy přemoh’ hnusné kličky, neboť má zbožné mysli hněv, katechetu a modlitbičky, na všecky hříchův úklady vštípené mravní zásady. 13 Ukázal dívkám šířku (zad). Seběhl s kopce, v levo šel okolo plotův u zahrad, aby radš smíchu neslyšel. Venkovské husy, bosé, hloupé! Zatím co přelud ze snů tkal, princezny jakés’ ideál, smíšek se před ním v mysli houpe: motyčkou hrozí, sype smích, podivné blesky metá z oka – Významně „Žižkou“ dvakrát švih’, rozhořčen plivl do potoka. Chalupy minul, oddech si, utišen stanul v rodné vsi. 14 Chalupa dolní černých vrat z dálky ho vítá tváří svou; ořech tam stojí posavad nad zídkou pěkně bílenou; zahrádka malá rovna dlani, plná vždy růží, slaměnek, resed a něžných pomněnek, úsměvem chystá uvítání! Vzpomínek roj se k tanci zved’, v kvapíku bujném letí, víří... Úsměv jak motýl na rty sed’ pod nos, kde první raší chmýří, mladosti pel kde žádnou z žen posavad nebyl porušen. 15 II
To„To jsou k nám hosté!“ hlučí strýc. Teta hned za ním: „Bože, Jan!“ Rozmačkla slzu trysklou v líc’, hubičku dala s obou stran. „Co že tak pozdě? Odlož! Sedni!“ „Co dělá otec? Matka tvá?“ „Ani se vidět’ nedává.“ „Rosteš jak z vody ze dne ke dni!“ „Kterak jsi zmužněl za ten čas!“ „Jak se tak může člověk změnit’!“ „Takový chlapík! A ten hlas!“ „Pomalu by ses mohl ženit’!“ Usedá – dojat v nitru svém – v otázek ohni křížovém. 16 Rozžehli. Vidí: Samý sníh... Brázdy se tváří rozběhly... V dvojici očí úsměvných dávno již bouře ulehly... Strýc je jak souček: tuhý, malý, vstávávstává, jak svitne boží den, pečlivě bývá oholen, moh’ by, jak říká, lámat’ skály. Uléhá s dýmkou, vstává s ní, (kouříval dávno, jako klouče!) velmi rád sklenku vyprázdní, na trhy jezdí do Přelouče. Má-li snad časem chvíli zlou, vranky to v stáji odnesou. 17 Teta, ach, teta! Lásky dech! Nebe má celé ve zraku! Matkou je vsi a dětí všech, komediantů, žebráků. Ohnuta, trochu, nedoslýchá. Nedbá, zda kdo jí oplatí: rukama všecko pozlatí, pro jiné žije, myslí, dýchá, mlčí a dře se den co den, v odplatu věří jenom boží, na světě, byť i stéblo jen! nikomu v cestu nepoloží, chalupy zdobí prostý krov zlatem svých skoupých, drahých slov... 18 Jak by se poklad otevřelotevřel, upře-li někam něžný zrak: Na deset špalků zlatých včel, na párek milých, dobrých strak, na hejno slepic pod jabloní, na plůtek s hrnci, čeleď svou, na bílý oblak nad střechou, na náves, která sluncem zvoní! Čistotou všechno zpívá si: pohlédni na zem’, na poličku; shrbenou zídku do návsi před poutí bílí při měsíčku. Bábovky její! Koláče! Div pro ně srdce neskáče! 19 Jidáše s mlékem na stůl dá, ošatku kraslic, chléb a med. „Přece jsi hodný, povídá, zapomenout’ žes’ nedoved’. Pánbůh tě pozdrav!“ Zrak jí plane. „Nesnilo se nám o hostu... Přijmi vše proto po prostu: byli a jsme jen venkované.“ „Ty mi ho uctíš!“ na to strýc. Bafne a plivne na podlahu. Očima Jana laskajíc teta si stírá slzí vláhu, zatím co Janův jazyk, ret nedá se dvakrát pobízet’. 20 Za stolem dříme lucerna, v světnici ztichlé voní chvoj, z dalekých temnot bezměrna přeletěl oknem hvězdný roj; na stěně, na skle malovaný, dávný a známý visí „Ráj“: zvířata plní luční kraj, vlas teče přes klín Evy – panny; Pečírkův zahléd’ kalendář, na kamnech kočka mhouří víčka, nad stolem jako svatozář točí se pestrá holubička: všecko jak bylo – každá věc! „Doma-li,Doma-li,“ ptá se, bratranec„bratranec?“ 21 „Bodejž ho, kluka!kluka!“ sykne strýc. Darmo„Darmo mi pění starou krev! Vždyť on si myslí, že zná víc’, jak bych byl košem stuchlých plev! K rolnické škole sotva čichl, už by mi, starci, kázat’ chtěl, sedlačit jinak že bych měl – Holomek!“ Odpliv, těžce vzdychl, do kopce jak by právě nes’ převelmi těžké, hrozné břímě. Teta se směje: „Sáms’ ho vez’ na školy s vrankou do Chrudimě. Nevíš, co říkáš. Máš ho rád. Neměl bys vnuka pomlouvat’.“ 22 Vybafl v tváře hostovy: „Mládí je věčně v hádce, při, nevyjede však, bůh to ví, pokavad řádně nezmoudří. Je to kus kluka! Ten se vyzná! Z pracovitého rodu je, ve škole dobře studuje, ale že kouří, – nerad přizná. Nad ním jen aby člověk klel! Vždyť on mi, považ, kouří v stáji, vlastní by mámu prokoulel, karty mu v rukou jen jen hrají! Hlavu svou na to vsadit’ chci, doma že kouří za pecí!“ 23 „Skočím si k němu,“ praví Jan. „U nás však musíš, hochu, spát’,spát’,“ teta hned hlásí vlastní plán. „Vrátím se, vrátím, milerád, nemějte o mne tolik strachu. Toníka s tetou pozdravím, po letech ruce stisknu jim“ –jim –“ Než by řek’ jedna – už byl v prachu. Očima pátrá zbožnýma: ruchadlo dříme na dvorečku, z chalupy horní zívá tma na konci dvora na kopečku. Vůně kol plotů obchází, měsíc ji po vsi provází... 24 Okolo úlů volně šel, stáj minul, chlév a stodolu, z daleka psa výt’ uslyšel na straně kdesi k Podolu. Z chalupy ticho v duši vniká. Tabulky na zdi svědčí plech o „Pojištění v Plaňanech,“Plaňanech“, o péči strýce nebožtíka. V kuchyni stane ztemnělé, pevněji „Žižku“ v ruce sevře. Zaťuká mírně, nesměle, pomalu dveře pootevře: údivu výkřik z hrdel dvou, Toník mu leží na prsou. 25 III
Jeníček„Jeníček? Vskutku?Vskutku?“ teta dí s postele v koutě, zlekána. Člověk„Člověk tě potmě nevidí! Kdo by teď vzpomněl na Jana! Myslila jsem, že zloděj vchází“...vchází...“ Všichni se smějí. Praská chvoj, zatím co ohně rudý zdroj světelné pruhy na zem’ hází, na bosých nohou lepý tvar neznámé dívky nebo ženy, jejížto půvab vhání žár v zrak jeho posud nezkažený, jejížto smích mu je tak znám – Nebesa! Smíšek! Smíšek sám! 26 Toť oné dívky s pole zjev! Ve tmě ji zradil její smích! Spravedlivý jím zachvěl hněv základů jeho morálních. Před plotnou stojí. Drzá žena! Štěstí, že vše je kryto tmou! Postřehl čirou náhodou, sukně že má jen po kolena, lýtka její že skvělá jsou... Aniž by nějak pátral dále, pomyslil letmou myšlenkou, že co je výš’, je dokonalé, ale též klam a zkáza, hřích, prokletí duší zbabělých. 27 Katechety si vzpomněl v ráz, všech jeho moudrých, zlatých rad, zády mu projel hrůzy mráz: Adamův viděl strašný pád! V duchu zřel svodů pevné smyčky... „Satane, odstup!“ tiše děl, v náprsní kapsu rukou vjel, horoucně sevřel modlitbičky: nebe mu silou plní hruď! Blaženě mhouří levé víčko: velikou, mocnou dostal chuť na jedno mírné portoričko. Pro doutník lačně rukou vjel, pro oheň k plotně pevně šel. 28 Nápadně Toník pospíší nabídnout’ vřele dýmku svou – Jeník však naschvál neslyší, do dřepu sedá před plotnou, aniž však nohám hříšné děvy jediný pohled věnoval. Větvičku chvojí v oheň dal, aby teď teprv’, proč, sám neví, záplavy rudé chutnal svit na skvostných nohou s hlínou polí... Malířský byl to asi cit, který v něm značnou hrával roli, jemuž i nyní dal se v plen, než moh’ být’ doutník zapálen. 29 Zatím co teta o suchu, o kartách Toník vyprávěl... Jeník však byl jak bez sluchu: oči své, nechtě, vbity měl na ten kus díla ruky boží, děkuje šťastné náhodě, pánu bohu i přírodě, v souzvuk že všecko, všecko složí, duch jeho aby chválu pěl za vše, co krásné a tak libé, za to, co zblízka právě zřel, mocně co zbožnou myslí hýbe, za to, že slavně boží zem’ víří s ním hvězdným prostorem. 30 Vzdávaje vroucně bohu dík, všim’ si, že oblý měla bok. Zapomínaje na doutník slyšel znít’ hudbu nových slok, pomněnek myslil na záhonky, kradmo když zahléd’ její zrak, ba i ten smích zněl prajinak: zrovna jak ministrantské zvonky. Začal-li doutník rozžehat’, zhasla mu oheň pokoušivě. „Přestaneš, Běto! Jdi už spát!“ zahlučel Toník, ústa křivě. Jeník si rychle zapálil, na lavici se převalil. 31 V záblescích ohně Bětino rdělo se lýtko jako měď... Na všecko ptaní tetino těkavou dával odpověď, v hlubinách srdce tuše bouři, vzdálený šumot rudých pěn... Zmaten je, zrudlý, překrven, neklidně, rychle, dlouze kouří, stísněně ptá se, nesměle: „Kdo vlastně je ta nemravnice?“ Toník mu šeptá vesele: „Děvečka naše plavé kštice, děvče jak lusk, jak mladý strom! Ty se jí líbíš! Vzal tě hrom! 32 Zrak její, Jendo, lnu je lán, polibek její láme vaz, objetím jejím rozkochán svíjíš se před ní jako plaz: o pouti loni jsem to prožil! Plemeno ženské, proklaté, smysly ti všecky pomate: za krev ti vlévá lávu do žil! Od těch dob, čert to neschopí, – ženské máš pěknou sebranku! – posměškem vždy mi zatopí, že prý mám v hlavě řezanku. Ještě číš není dopita! Proto mi nelez do žita!“ 33 V Janově hlavě chaos, šum. Něco chce prasknout’, něco pět’, jako by přišel o rozum! Zakolísal se boží svět? Běta se směje ještě více: „Pánové, nahlas, do očí!“ K němu jak srna přiskočí, opře se o stůl u lavice. Jak by v něm kdosi vydal ston: „Bratránkovým se stáváš sokem!“ Na poplach zazněl srdce zvonzvon, jak se ho dotkla levým bokem! Sukní-li jenom trochu hne, s lavice div že nespadne! 34 Zdřímla si teta. Toník však na Bětu sype výtek tíž’: ryba že není, ani rak, hosti že jen je na obtíž, inteligenci kdyby měla, kultury aspoň za nehet, způsobů lidských, jež zná svět, zavčas by vždy si připomněla! Vzdělané dívky spát’ už jdou, oleje šetří, loučí, svíček – Náhle Jan slyší chvílí tou o zemi úder modlitbiček! S lavice po nich hmátl tmou, BěťaBěta je měla za patou... 35 O kotník její zavadil... Zatajil hrůzou dlouhý vzdech, modlitby sevřel ze všech sil, cítil se v pekla úkladech. Nebo snad nebe samo dává znamení, aby necouval? Myšlence té se horce vzdal, neboť byl zbožná duše pravá. K slastnému jeho úžasu Běta jak pěna ticha byla, něžně mu hrábla do vlasů, ještě se více přitulila: pustil se knížek jako v snách, na lýtka její jemně sáh’... 36 Toník své výtky dále hřměl, o zradě mluvil bídných žen, loňskou pout opět připomněl, povýšen byl a uražen, zkázy jí líčil obraz jistý, nebude-li mu po vůli; že však jí hrůzy nehnuly, citoval slavné moralisty. Lhostejnost její se všech stran bičoval krutě spoustou výtek... Do boží vůle odevzdán Jeník si pilně hleděl lýtek, aby pak podle skromných sil poněkud výš’ se odvážil... 37 Hlavou mu jiskry žhavé mží, žilami oheň zlý je hnán, na očích má dvě závaží, k lavici jest jak přikován. Horoucně zná se k sladké vině: že by chtěl pro ni umřít’ rád, zvonivá slova ukovat’ na srdce zlaté kovadlině; že by chtěl pro ni slavný být’, k nohám jí vavřín složit’ vděčně, lásky že nelze pochopit’, že mu je smutno nekonečně... Zaznění slyšel zlatých pout, nebránil slzám vytrysknout’... 38 Chtěl by ji sevřít’, se rtů ssát’ sladkosti, které tušil jen, chtěl by hned knihu básní psát’ novým jsa kouzlem opojen, daleko někam, do ciziny chtěl by s ní prchnout’ na věky, na ostrov v moři daleký, život kde žil by zcela jiný: štěstím by chtěl se zalykat’, na místo slzí plakat’ růže, zajásat’, zaznít’, zavzlykať – Zhrozil se náhle, dech svůj úže: cítí, že nemá ponětí, láska jak lásce odvětí! 39 Co as’ jí říci do očí? Kterak jí nejlíp drahý být’? Kterak slézt’ lásky úbočí? Kterak a kde ji uchopit’? Kterak ji sevřít’ do objetí? Kterak to všecko provést’ jen: nebýti odbyt, zesměšněn, neurazit’ a líbať směti!? Sám-li s ní bude zítra snadsnad, co jen si počne v nové roli? Pro lásku není posavad, bohužel, žádné vzorné školy. Zítřejšího se děsí dne, v lásce že jistě propadne... 40 Toník své výtky ještě hřměl. Za každou číhal tichý pláč... Běta si dupla, vzdor jí chvěl: „Poslouchat’ nechci, také nač? Směšný jste, věru, od hlav k patám! Myslíte, že jsem ledakdos?“ Janovi stiskla něžně nos, kmitla se tmou a byla tatam. „Jeníku,Jeníku,“ Toník zahučí, hlasem však puklých zvonů, střez„střez se jí, zničí, umučí, na deset od ní prchej honů! Máš-li čest v těle, uznáš sám! já jen že na ni právo mám!“ 41 Přes dvůr se Jeník navrací, nevidí hvězd, ni měsíce, srdce mu tiše krvácí, myšlenky pustá směsice, která se houpe, točí, víří jako sníh zimních metelic, jako by středem zřítelnic do hlavy vpadli netopýři... Společně zemřít’! Pro lásku! Vzrušilo by to smečku snobů se srdci z tvrdých oblázků, až by čtli nápis jejich hrobu: „Dokořán nebe uzřeli, pro lásku láskou umřeli“.umřeli.“ 42 Z chalupy dolní cítí chvoj. Bratránek žárlí! Zuřiv je! Vyzve ho jistě na souboj! Zabíjí, kdo tak miluje! V světnici rozžeh’ kousek svíčky, o krásné Bětě přemítápřemítá, jako zvon jak je ulita, rozvírá zbožně modlitbičky. Pod dojmem, jehož nechápal, se slzou v oku, s ohněm v líci katechetovi vzornou psal z rodiště svého pohlednici: „K nejvyšším slastem vzlétá duch, řídí-li krok náš moudrý Bůh!“... 43 IV
V komůrce malé Běta bdí za velkou plnou komorou, po ránu se jí líce rdí polibků slunce něžnou hrou. Na Jana myslí, jak je milý... Havraní vlas! Tvář osmahlá! Slastně si údy protáhla, ohně se v očích zapálily. Objímá horce podušku, šeptá si něžně: Jeho hlava! Peřince bílé na lůžku polibky horké dlouze dává: „Vzdělanec!Vzdělanec!“ šeptá: Student„Student! Pán. Jeníček! Jeník! Jenda! Jan!Jan!“ 44 Na dveře slyší zaklepat’. „Já to jsem, Toník, pusť mě tam“ –tam –“ Oblékne rychle svrchní šat, v rozpacích neví kudy kam, potom však zvolá, rázně, krátce: „Co tu tak záhy hledáte? Pokoje-li mi nedáte, povím to všecko vaší matce.“ „Tobě se tedy líbí ten – bratránek – Jenda?“ sykne vztekle. „Nelíbí, líbí – jděte ven!ven!“ vykřikne vzdorně, nezalekle. Spokojem„Spokojem už mne nechte být’, musím jít’ straku podojit’.“ 45 „Prstýnek dám ti. Pusť mne tam“...tam...“ „Nepustím! Jděte! Jděte již!“ „Však já se na to podívám, zda se zas’ ke mně navrátíš!“ Do dveří kop’ a vyběh’ ven. Zaslechl ještě, jak se směje! Janovi tedy jistě přeje! Kterak byl Bětou otráven: Na Jana myslí, mládence, před ženou který jistě hýká, který by spíš’ než milence dělati mohl kostelníka. Vždyť je to osel! Nezná žen! Musí být’, bude poražen! 46 K chalupě dolní zaměřil, Boží hod byl jak ze zlata. Na všem je slunce zlatý pyl, celá ves jest jím pováta. Jeníka našel ještě v lůžku: nějakou báseň asi „pěl“, neboť v své ruce papír měl, přihlouple hleděl, držel tužku. Co říká Bětě, vědět’ chce, očima po něm bystře hodí, jak by v tůň vrh’ dvě udice, otázku smíchem doprovodí. Vzpomínek obraz Jeník tká, odpoví: „Polní studánka...“ 47 „Hahaha! To mě dojímá! Studánka! Chlévy! Tralala! Milence, ouvej! dávno má: z Čáslavě pana kaprála! Ostatně,Ostatně,“ řekl, tuše shodu, v úmyslu Jana dorazit’, nelze„nelze již více pokazit’: Běta je rovna louži, brodu. Chlapečku, ty jsi s nebe spad’! Kdybys to doved’ se ženskými: líbat’ a líbat’, s nimi spát’, neplet’ bys život s básní rýmy! Bětu jsem dnešní noci měl!“ Posměškem střík’ a odešel. 48 S Janem se točí celý svět... Toník dal ránu palicí! Cítí, že musí uvidět’, pokořit’, zabít’ bídnici! Hořkost se všecka v duši slila... Ženy, ach, ženy bídně lžou! Včera ho brala pod bradou! Včera, ach, jak se přitulila! Rozerval báseň, prudce vstal. Osud je hrozný, krutý, slepý: zabil mu něžný ideál, srdce mu rozmet’ v samé střepy... Oblék’ se, slepil báseň svou, za láskou spěchal zhrzenou. 49 K chalupě horní Jeník jde... Oči své plny slzí má: prchlého štěstí nenajde! Srdce, ach, lomí rukama... Vesela zatím Běta byla: vesele v svět se dívala, za prací šla a zpívala, za zpěvu straku podojila, krmila drůbež, vepře pak: – ačkoli byla na vše samasama, v kuchyni všecko šlo jí tak, jako když tluče paličkama. V tvářích se rozvil růže květ: těšila práce – těšil svět. 50 V světnici vedle Toník, Jan, našli si každý jeden kout. Každý je chmurně zadumán... Jak by se chtěli probodnout’! Chvílemi Běta ptákem vletí pro tu či onu hloupou věc: každý z nich jako umrlec, zařezán mlčí, neodvětí! Běta jak dráždit’ umí je! Nadarmo! Nic jich nevybouří. Sedí tu, sedí, mumie, mračí se hrozně, hrozně kouří! Běta jen hoří: červeň, běl! Pokleknout’ před ní Jan by chtěl! 51 Jak by jí vroucně k nohám kles’! Slyší v svém srdci píseň luk, voní v něm jasmín, hučí les, tisícem po ní sahá muk, něžnostmi všemi, lačnou rukou! K studánce jejích očí dvou kleká svou myslí přezbožnou; oči jak ptáci v strachu tlukou světnice o strop zčernalý; otázka hrůzná srdce kruší: zhřešila-li, či věrna-li, peklo či nebe má-li v duši?... Odpustit’ chce jí, lásku dát’, báseň svou vděčně věnovat’... 52 „Mládenci, hanba, hanba vám!vám!“ vstoupivší teta v smíchu dí, přilétlo„přilétlo jaro zase k nám: vám jaro z očí nehledí! To je teď mládež! Bez radosti! Na místo krve vodu má, Boží hod v kouři produmá: hněte se, jářku, mladé kosti! Za Bětou, honem, na půdu, shoďte mi dolů trochu sena! V kouři tu s vámi nebudu: byla bych jako vyuzena.“ Jako když střelí: oba v mžik’ vyběhli ven a – na řebřík. 53 Na půdě v šeru zvoní smích. „Konečně!“ Běta zavolá. Ve vonných sena závějích zatočí Janem dokola. Brání se, cítí: hned by utek’! Neohrabán a bez zbraně, v pouhé jen mírné obraně zajel jí rukou za živůtek... Vyškub’ se v hrůze – nemá sil: je mu tak mdlo a přece sladko, jak by byl dlaní pohladil hebké a něžné holoubátko. Zavýskla Běta, řekla: „Vy! Nemám vás ráda, ošklivý...“ 54 Přiskočil Toník, zahřímal, žárlivost hlas mu lámala: „Jeníku, od ní – na krok dál! Přetvářka tvá mne klamala! Chceš-li co vědět’: Běta má je! Odejdi, blázne opilý! Přátelství moje zabily bídáctví tvého Himalaje!“ Nežli však dozněl Bětin smích, z půdy se Jeník rychle ztratil. Volala za ním. Dvůr byl tich. Jeník se více nenavrátil. S Toníkem, jak by zkosena, oddaně padla do sena... 55 S rozbitým srdcem, duší též na kopci za vsí stanul Jan. Přátelství, láska – vše je lež, ďáblu byl jistě zaprodán. Z knížek si říká zbožná rčení... Pekel vše byla nástraha. Smutek ho těžký přemáhá... Z rodné vsi prchá bez loučení... Bětuško, s bohem navždy již. Touhou je po ní příliš drásán: chtěl by mít’ aspoň střechu blíž’, chalupy horní štíhlý jasan, moře těch jejích očí zlých, výsměšných, krásných, předrahých... 56 Cítí však, jak ji urazil! „Ošklivý,“ řekla. Těžce vzdych... Nesmírný chaos duší vyl jako psů smečka poštvaných... Zvonem je den a plným tonů, v klenbu je nebes ukován, láskou je každá z jeho ran: láska je slavným srdcem zvonů... Vidí však také zkázy svah: s peklem je samým v krutém křížku. Na knížky zbožně, vroucně sáh’, přepevně v ruce sevřel „Žižku“. „Nemám či mám?“ se srdce ptal. Zpátky zas’ do vsi pospíchal... 57 V
Odešla teta na táčky. V světnici strýček tvrdě spí. Nad střechou plují obláčky, věrný Brok dříme na záspí. Na celou ves jde sladké spaní, s nebe se sype zlatý prach, sluníčko chodí v zahradách, do lesklých, zlatých tleská dlaní. V hospodě Toník při pivě v kuželky dlouho vesel hraje, kouří a koulí zuřivě, vyhrává, zpívá, křičí, laje. Ticho. Jen slípka zakdáče, v chalupě Jan div nepláče... 58 Na Bětin myslí světlý zjev, k chalupě horní vyhlíží, život by dát’ chtěl za úsměv, cítí se přibit na kříži... Jako by slyšel zvonů znění nad rakví s vlastním srdcem svým, jako by krokem zuřivým pavouky plašil ve vězení! Co mu je krása svobody, pozdravy dálek, píseň jara? Pohádka klamné náhody, pohádka lživá, trpká, stará... Přetékal smutkem, tužku vzal, pro poklid srdce tiše psal: 59 Lásko, ach, lásko, hrobe snů, bolest tvou kdo kdy vypoví? Úsměvy všechny světlých dnů v trýznivé jímáš okovy! Lásko, ach, lásko srdce mého, mrtva je duše, hlava má, nevzbudíš svýma rukama na věky věčné ubitého. Lásko, ach, lásko, touho, sne, bezradných očí slzo žalu: v půlnoci měníš poledne, v ruiny kouzla ideálu! Pouští je truchlou oltář tvůj, lásko, ach, lásko, hrobe můj. 60 Zamyšlen hledí na Evu: Bětin zjev vidí ztepilý, ze studní jejích úsměvů,úsměvů oči tak dávno nepily! Co bylo ráno, v mlhách bledne... Nezřel jí celých hodin pět! Chtěl by se aspoň dovědět’, co dělá nyní odpoledne! Vzpomíná také? Trpí snad? Vteřina každá – věčnost celá! Punčochy látá? Či šla spat? Jistě že dávno zapomněla! Zavrzly dveře. Jaký zjev! Běta je před ním – mléko, krev. 61 Vyskočí, tuhne – divná věc: v rozpacích zří jí do očí, tváře mu polil ruměnec, srdce, ach, snad se rozskočí! Modro se v jejích očích klene, ňadra jí vlní bouřný dech, světlo jí stéká po vlasech, které má svůdně napálené; zástěrky bílé padlý sníh zavál jí něžně boky oba, nohy má v lesklých střevících: smíškovi se víc’ nepodobá. Plamen jí zžehá čelo, líc’... Do ticha šťastný chrupe strýc. 62 Mlčí a mlčí, klopí zrak, počne si špičkou boty hrát’, chvěje se všecka jako pták, lapený náhle do tenat. „Kdy chcete odjet’?” povydychne. „Navečer – musím –“,musím –,“ sotva hles’. Zdá se mu, že vzlét’ do nebes: závratí sladkou srdce tichne, jak by v sen věčný ulehlo za zpěvu nebes, za hvězd znění, aby zas’ hned se rozběhlo v milostném lásky zaúpění, aby všech sil svých pozbylo, v štěstí se samo pohřbilo... 63 „Šátek jste u nás zapomněl,“ zašeptá Běta, koktajíc, rudne jí mákem šíje běl, kloní svou hlavu ještě víc... „Jaký jen šátek?“ zdiven praví. „Na hlavu,“ šeptne, odchází – Pohledem Bětu provází, oči má až až na vrch hlavy. Myšlenek vír se ohněm vzňal: Záminka? Úskok? Milování? K zemi ho úžas přikoval! Cosi v něm jásá: Za ní! Za ní! Vyběhne, přidá do kroku, do pláče je mu, do skoku... 64 Na nohou kmit zří nejvíce, na její krásnou boků hru. Husy a kachny, slepice v uctivém stojí špalíru, fialky voní ze vší síly, s hrušně jim sněží v cestu květ, bělásků dvou je vede let, úly se pěkně poklonily, včely jim bzučí kolem hlav, v zlatých se kruzích modrem točí, na dvůr se řítí světla splav, v světelném víru tonou oči, vlaštovek bystrá křičí druž: „Vidličky čtyři, pátý nůž!“ 65 Holubi sem se slétají, nad nimi víří do kola, ve stáji vranky řehtají, dvorně se kloní stodola, úsměvem moudrým asi míní říci mu letmo nemnoho: „S kuráží, hochu, do toho! Co činí pán bůh, dobře činí.“ S obláčky vánek pohrává, nějaká hudba srdcem kráčí, písničku krásnou vyhrává, myšlenky tančí, oči pláčí... Vítá je brána v barvách duh: „Štěstí, ach, štěstí dej vám Bůh!“ 66 VI
V chalupě horní placho dnes: po oknech mouchy putují, s kamen se kocour líně svez’, hrdličky v kleci cukrují, k sousedům zašla panímáma, v chalupě prázdné mlčící červotoč hryže truhlici, s Janem je Běta sama – sama – V komoře velké voní mák, mazance, chléb a plástve medu, Janovi úzko, horko tak: kéž by měl aspoň nápovědu! O „Žižku“ mdle se opírá, komůrku Běta otvírá... 67 Rozevře před ním jakýs’ šat. Znáti jej posud neměl čest, počíná chvět’ se, vrávorat’: vždyť je to úskok, hloupá lest! Pod bouří ňader vše jí puká, v očích jí moře lásky lká, za ní, ó běda! postýlka nejisté příští živě vnuká, mozek mu křepčí v pustých tmách! Školo, ó hlupot semeniště! Bez průprav kráčí za ten práh na vlastní hanby popraviště, žasna jak bědný, nevesel lidský je člunek bez vesel! 68 „Není to moje,“ tiše řek’. Úzkosti strašné vyvstaly! Jako by dostal pohlavek, nohy mu už, už klesaly, nevíneví, co říci, hledí na ni, na něho ona lepí zrak, cítí, že budou oba tak na sebe hledět’ do skonání! Kterak se dívá! Jak se rdí! Kterak se horkým dechem chvějí rty její, záhon jahodí bělostných zubů na závěji! Poděšen, místo hovoru, pečlivě zandal závoru. 69 Padla mu na hruď v pohnutí, objal ji v pasu bezděčně, v neznámém slastném prolnutí k rtům se jí přissál horečně. Neznámá bouř’ se tělem valí, zamkly se oči, mrtvy jsou: dalekou nocí bezednou blesky se rudé křižovaly. Hrudí a prsty, rameny vrýval se v její tuhé tělo, se rtů se draly plameny, lavinou krve srdce hřmělo. Moudrostí boží zvláštní hrou v lůžku se octli pojednou. 70 Ničení lačný krutý hlad křičí a úpí, drtí, rve, šílených světů vodopád řítí se ohněm do krve! Pokousal její krásnou bradu! Ve spáncích sopky bouřně vrou! Ruce a nohy bitvou jsou sveřepých, lačných, dravých hadů! Letmo jen, v mlhách vzpomínal, prohrát’ že asi nelze více, kde že tu všecku zručnost vzal, ze které asi učebnice? Závrať ho strašná pojala, sama když vroucně objala. 71 Splácela vše mu účastí, polibků deště vracela, o času, bohu, o vlasti ztratil teď pojem docela. Hluchotou raněn přeubohou, ňader květ líbá v rozpuku, o božím dumá souzvuku v železném kruhu jejích nohou. Srdce jí vžehá na ústa, jménem ji sladkým po sté volá, do středu země zarůstá, rozkoší, něhou mrtev zpola, v plamenném voze v nebe až vjíždí jak svatý Eliáš. 72 V zemdlení sladkém hodin dvou jejím se žákem vzorným stal, opojen, vzrušen lásky hrou krásnější vždy ji nalézal. Bystře dnes postřeh’ pravdu holou: nejlepší že i profesor pro duši, srdce vždy je mor, žena však že je pravou školou. Svět byl to nový, nová zem’, nedaná ještě do atlasu; zkoumal ji tedy s povděkem, kořistě ze všech zeměpásů, věře, že těm se zelení, jimžto se nikdy nelení. 73 Hejna v něm slavně zapěla dojatých, vroucích slavíků, v závrati mdlé když úpěla: „Jeníčku!“ nebo: „Chlapíku!“ Celoval růže jejích líček, básně jí obě vděčně dal, k tomu jí dárek věnoval v podobě vzácných modlitbiček. Smála se, smála, svěže vstala, – veselé jarní povětří! – na památku mu vyřezala do „Žižky“ pěkné vroubky tři, aby byl hodný, v lásce stál, na Boží hod si vzpomínal... 74 Rty se, ach, ještě žádají, komůrka ještě láskou zní, zatím co srdcem padají přesmutné slzy loučení... Na jeho prsa hlavu dala, všechnu svou vroucnost sebrala, na to, že nemá kaprála, slavnostně šestkrát přísahala. Dále se peklem zaklela, žádné že nemá, žádné viny, lásky že posud neměla, on že je první, nikdo jiný, Toník že ovšem o níni stál, dávno však že již ostrouhal. 75 Jeník pln něhy, obavy líčil jí muže jako zlo, sobce a hnusné ohavy, odporné, lživé lákadlo. V pokrytství jejich vábných hříčkách dívka je chytře zajata, aby pak, krutě vyssáta, octla se prostě na holičkách! „Bětuško, svodů kronika na tebe také lačně zívá! Varuj se,se,“ zahřměl, Toníka„Toníka, neboť jsi děsně důvěřiva. Vzorem je svůdců-bídáků! Varuj se však i vojáků!“ 76 Loučení, věru, těžká věc: Kolikrát srdce rozdrtí? Odpřísáh’ však jí na konec, že chce jen ji mít’ do smrti, ustřih’ si její plavé kštice, v něžnou je stůčku pěkně svil, úmysl pevný projevil přijeti opět na letnice; do prázdnin že chce román mít’, (životem bude čisté panny), s titulem: „Bílý aksamit“, ohromný román rýmovaný, napsaný krví jeho cev, v němž bude osou její zjev. 77 Loučení štěstí zakalí... Truchlivě hleděl na „Žižku“... U chléva potom plakali, padaly slzy na dížku, padaly na zem’ jako hrachy. Zašeptla v slzy rozlité: „Co jen si o mně myslíte? Umírám proto, věřte, strachy!“ Těšil ji vroucím hlasem svým, pohledem, dlaní chvějící, andílkem zval ji bláhovým, duše své bílou světicí. S loučení slzou ve zraku usedla v chlévě pod straku. 78 VII
Na tety, strýce, na úly pohledy vrhá tesknicí, které v své lásce zasuly přemilou rodnou vesnici. Toník s ním kráčí velmi vesel: ranní svou hloupost omlouvá, Janovi vřele domlouvá, morálních by se pustil hesel, románů, básní, jež jen lžou, života líchu aby osel; protože uprch’ před Bětou, směšný je strašně, prostě osel, kulturou knižní zkažený, hotový strašák na ženy! 79 „Holečku, ženské! Kdo je zná, pevnou mít’ musí svoji plec’. Chytrost a vůle železná zvítězí přece na konec. Co jsem jich měl a jaké pane! Taková Běta, děvečka, tebe-li vidí, chlapečka, jakživa závrať nedostane! Trochu ses líbil, ovšem, vím, na vzdory mně to jenom bylo: na ženu-li jen pohledím, hned vidímvidím, kolik uhodilo. S bohem, a cestou spáchej rým na to, jak dneska s Bětou spím.“ 80 Opouští Jeník rodnou ves, sobě sám zdá se vyhnancem... Na kopci za vsí v žalu kles’, žárliv’ a ubit’ bratrancem, který teď jistě k Bětě pílí, aby ji mrzce jemu vzal, objal a strašně zulíbal v komůrce, kde tak šťastni byli! Jistě mu ňader sněžný svah, úpění, křeče, všecko dává, jistě ho v slastných mrákotách hady svých nohou omotává, jistě, ó jistě – Bože, slyš! Vypíjí do dna žalu číš’... 81 Pojednou vidí: V chalupě, jasan kde stojí plný šťáv, Běta je dříví na kupě, šátkem mu kyne na pozdrav! Nebe se v duši prolomilo! Srdce k ní ptákem vesluje! Nelhala! Jeho miluje! V duši má květů bílo, bílo! Kyne jí, kyne, šeptá: „Má!“ Duhami slz ji, drahou, měří, srdcem ji celou objímá, jásá a pláče, vroucně – věří... Na pozdrav „Žižkou“ zatočil, vesele domů vykročil. 82 Doma si sed’, vzal mapu Čech, našel si drahý rodný kraj. Šeptá si, ztopen v luzných snech: První má láska, první máj... Z kapsy vzal milou pohlednici, katechetovi již byl psal, řádně ji celou vymazal, první své lásce touže říci: Lásko, ach, lásko, touho, sne, hlahol jsi slavný nebes chorů, jara jež duhu rozklene nad nudu škol a profesorů! K nejvyšším slastem vzlétá duch, řídí-li krok náš lásky Bůh. [83] Vytiskli Kryl a Scotti v Nov. Jičíně. Vydal Ludvík Bradáč na Král. Vinohradech 1922
E: ts; 2006 [84]
Básně v knize První láska:
  1. báseň bez názvu