báseň bez názvu

Karel Dewetter

* NAKRESLIL FR. VROBEL 1927
[3] *** ***
 Konečně mám všecko odbyto! Věru, tak lehce je mi. Já po křesťansku pohřben byl dnes v posvěcené zemi. Má dušička si usedla na vrbu, na smuteční. A odtud pěkně poslouchám, jak nad hrobem se řeční. 5 Oh, co se tu všecko dovídám! Samá to čest a chvála. Zrovna dnes Akademie mě členem jmenovala. Po smrti sice – ale přec! Jak všecko k smíchu mi je tu! A tak se na konec vesele obracím zády k světu. Oblačnou cestou letím výš, ó, jak je tu lehce a blaze! Hle, co to tam mezi hvězdami rachotí po mléčné dráze? Trará... Poštovské trubky zvuk! Oh, co v něm rozpomínek! Bože, tak troubíval „Panáčka“ nebožtík Meluzínek! 6 Ba, je to on! Hle, na zádech má křídla vlaštovičí – a každému koni ze hřbetu se husí peroutka týčí. A stará ta pošta, jež před lety jak hlemýžď se loudala dole, teď vznáší se lehce, jako pták – vždyť křídlo má na každém kole! A letí mezi hvězdami, až náhle přede mnou stane. Poštovský snímá čepici – „Tak, pěkně vás vítám, pane!“ „Vaši vás zdraví a vzkazují, že na vás čekají v dáli. – Toť milion mil –nuž, zrovna je čas, bychom se na cestu dali.“ 7 „Račte jen, prosím, nasedat, noc beztak se na nebe snáší, a Velký Medvěd tuze rád zbůhdarma koně mi plaší.“ Vlezl jsem ruče do vozu. – Trarara – trarara – trará... Oblačným modrem dál a dál uhání pošta stará. Co sluncí a měsíců plane kol, hvězd démantové svíce, a mnohá kolem nás tancuje obstárlá vlasatice. A miliony neznámých tu září a točí se světů – Třesk! To jeden zelený meteor sklo v okně rozbil nám v letu. 8 Kol jeden třpyt a jas a lesk – my hvězdnou teď letíme třísní – – Oh, vzpomínám, Jene Nerudo, krásy Tvých „Kosmických písní“...písní...“ A cesta je dlouhá – ba, milion mil! Co dělat? – I hvězdy tě znudí! – A tak jsem v koutě pěkně si zdřím. Však on mě už poštovský vzbudí! 9 *** ***
 Ne, nevzbudil! Já procit sám. Kol zavonělo to vřesem – a jehličím, houbami, jahodím... Můj Bože – vždyť jedeme lesem! A je to překrásný, zelený les jak u nás, tak se zdá mi, chvojka mi šumí nad hlavou nápěv tak milý, známý... 10 V tom z venčí náhle zahřmí: „Stát!“ – Co se to, u všech, děje? Kol vozu divoká chlapiska... Petrovští... Věru, teď zle je! Širáky, pláště, pistole, na zádech perutě vraní – A řvou mi do ucha: „Peníze! Anebo užijem zbraní!“ V té poštovský dí s kozlíku: „To oni, pane, jen straší –– spíš pozemského ze zvyku, však jináč jsou dobráčtí braši! Hoďte jim nějaké zpropitné, ba, jeden to stříbrňák spraví!“ – Já poslech jsem. A jedeme dál – a Petrovští uctivě zdraví. 11 Oh, co je to kolem za krásný kraj! Tam dvorec – tam kostelík veský, tam v zeleni rybníků zrcadlo – toť kraj náš jihočeský! Toť krásný, nebeský náš kraj, ty lesy, pole a luka – tam křepelka volá „pět peněz“ – a z háje žežulka kuká. 12 A mateřídouškou voní mez, již svízel celičkou zlatí, – kalina u cesty jeden květ i šípek nad souvratí. Tu Boží muka – milník – strom – tu každý kámen mě vítá – kol hlavy nejedna vzpomínka, jak modrý motýlek lítá... A tam, hle, v zeleném údolí, kde stříbrná řeka se úží!... Vltavín – mé dobré městečko, kyne mi z rév a růží. Ta tam je měděnkou zelená báň, teď stkví se z ryzího zlata! Má zlativou střechu každý dům, a stříbrnou nejchudší chata. 13 Teď branou jsme do města projeli, a poštovský vesele troubí – a zvědavci hrnou se do oken, do ulic, pod podloubí. Jak je tu všechno změněno! Všecko tak krásné, ba skvělé, všecko tak milé a líbezné – nu, krátce – znebeštělé. Ba, nebožtíci blažení, již po smrti tu bydlí! Tak krásní jsou a průsvitní, a každý je opatřen křídly. A vznáší se to kolem kol, tak lehce, bez překážek – na křídlech ptáků i motýlů a brouků, much a vážek... 14 Hle, tam náš nebožtík purkmistr! Všecka mu česť a sláva! Španělku vleče si po zemi a vrabčí peroutkou mává. Tam regenschori – bílý kmet – však v nebi tak vypadá svěže! – Na křídlech rorýsa oblétá báň staré kostelní věže. 15 Pan děkan – tvář jak melounek, jenž dozrává mu na zdi – křidélky sivého holoubka nebeský blankyt brázdí. Tam doktor! Jaký se to div stal s naším Aeskulapem! Na starém plášti křídla má, jak by byl v nebi čápem! Pan radní – místní poeta – – ba, kštice mu pořádně zřídly! – vzduchem se nese jak papoušek zelenavými křídly – Nebožtík berní u řeky se vznesl nad rákosí – Má křídla vážky – v ruce prut a ve vodě smočené šosy... 16 Pan sudí – deštník pod paží a v srdci lásku marnou, na lehkých křídlech čmeláka si bzučí před lékárnou – Tam krásná slečna za oknem v zeleném přelétá rouše, s párem svých průsvitných křidélek třpytné se podobá mouše. Pan notář s křidélky slavíčka má, věru, chůzi vzletnou, svou lásku k slečně důchodních tlumočí žlutou flétnou. A ona ve své zahrádce, spanilá, smutnooká, vznáší se nad svými růžemi křidélky pavího oka. 17 Nebožtík náš pan učitel, s rákoskou za svými šůsky jak drozd se nese zahradou, kde kluci mu napadli lusky. Radniční písař Dopita, sojčím se křídlem pyšní, za živa nos mu hlohem kvet – teď má jak zralou višni! Slyš! To letí náš ponocný s lucernou, píkou a rohem. Pořádnou výří perutí odměněn Pánembohem. Okolo kašny města stráž na křídlech špačka se klátí – – „a že se dává vědomost“ – paličkou do bubnu mlátí... 18 Tam zase Aron, vetešník, po městě s rancem loví – pěkná má křídla – na mou čest – až na to, že jsou soví! Obecní pobuda Padrián ve vzduchu drží se stěží, motá se na křídlech chrobáka a co chvíli na krovkách leží. – 19 Starému vojáku Petrovi nevadí dřevěná noha. Lítá na křídlech skřivánka a chválí Pánaboha. A chromá Háta nemá už berliček zapotřebí. Překrásná křídla z pavích per dali jí za ně v nebi. 20 *** ***
 Hle, tu mě starý vítá dům, zarostlý révou je zvenčí – je stará a pne se až po okap, a okna překrásně věnčí. To je náš, starý, milý dům, útulek dětství mého – pln zkazek je a pohádek, pln čaru nebeského. 21 Já z pošty střelou jsem vyletěl, do dveří vrazím ruče – Tam nebožtík tatínek s maminkou mě chytli do náruče... A cítím jejich polibky a po tváři slzy se smekat – – „Konečně – konečně, synáčku!“ „Tak dlouho dal’s na sebe čekat!“ „A všecek jsi nějak pobledlý – a znaven zdáš se, hochu. Však po také cestě není div! Máš jistě hlad?“ – „Ba, trochu.“ Vedou mě v družném hovoru jídelny do zelené, kde nade stolem prostřeným strop z révoví se klene. 22 Tatínek kosí křídla má, máti jak holubička – „A co já? Jaká křídla mám?“ „Můj hošku – ze střízlíčka!“ Tak tedy! A já byl si jist, že perutě mám orlí! „Teď ale, synu, ke stolu!“ maminka důrazně horlí. A tak si za stůl sedáme ve starých vzpomínek poutu – oh, maminka snesla tam lahůdky jistě z všech nebeských koutů! Bábovka – nákyp – koláče do zlata vypečené – a hlavní, švestkové knedlíky nebeské – okřídlené! 23 Oh, o takových neví nic nižádná kuchařská kniha! A zatím co jíme, v hovoru, otázka otázku stíhá. O mně už naši všecko ví – mou radost znají i svízel, i všecko, co dole napsal jsem a co jsem za to sklízel. Že růží bylo vždy pomalu a více trní a hloží – však za to tady mě odmění přeštědrá ruka boží! Pak zase já se vyptávám, jak se tu našim daří? Ba, každý den je nedělí v nebeském kalendáři! 24 Tatínek, jako na zemi, stále je v dobré míře, nebeské denně čte noviny, blankytném na papíře. Maminka pořád zas vymýšlí recepty na jídla nová – a tak z ní bude za krátko nebeská Rettigová. A když má chvilku oddechu, v klín ruce nepoloží – vyšívá zlatem a perlami pláštíček Matce Boží. Tak slyším jen o samých radostech, a při tom vesele jíme – co chvíli vínem si nebeským na zdraví připíjíme. 25 Pak tatínek, jak míval rád, na staré vzpomíná časy, a mnohý ze starých příběhů znovu tu k slovu se hlásí... Vzpomíná na chvíle vzrušené na pražských barikádách – kdy císařské koule zle řádily v revolucionářských řadách. Jak hoch jak tehdy pomáhal nabíjet studentům pušky a obvazoval raněné – nedbaje na kulí pršky – Pak tábory přišly a meetinky, zlá doba persekuce, kdy národ měl svázány perutě a v poutech nohy i ruce... 26 ZvlášťnaZvlášť na jednu bouřlivou vzpomíná noc, a při tom svírá pěstě – kdy srazil vše císařské orlíčky, co jich jen viselo v městě. Co platno to bylo! Kloval dál rakouský orel nás dravý. Až kdosi mocnější mečem ťal – a obě mu urazil hlavy. Svobodo – boží zázraku! Měj, Bože, za něj vždy díky! – A otec zved sklenku a připíjí: „Ku zdaru Republiky!“ 27 *** ***
 Mám se tu, věřte, líbezně, v tom českém Elysiu. Jím ambrosii den co den a láhev nektaru piju. V překrásné sedám zahradě, kde rajské růže dýší – a na stříbrném papíře já zlatým inkoustem píši. – 28 A píši verše, o jakých se nikdy nesnilo mi – a nebojím se, že kritika nade mnou hůl si zlomí. Růžový andílek, buclatý, jak to jen barok umí, křidélkem z pírek modravých kol hlavy pěkně mi šumí. A verše mi zvoní, jako zvon, a na hlavu prší mi růže – nebeské růže – bez trní! – Oh, kdo jen tu více chtít může?! A přece i v mléce nebeském nalezneš chloupku – chceš-li! A tak mě růžičky s nektarem i verše na konec přešly! 29 Já sezení měl, věru, dost, mě začalo bolet v kříži... I myslím: malá procházka ti nijak neublíží. A tak jsem vzal chutě klobouk a plášť a křidélka rozepjal k letu – a vznášel se lehce cestičkou ze samých oblačných květů. A tak jsem po nebi cestoval, a do různých končin tam přišel – a nebeského přemnoho já viděl jsem tam i slyšel. 30 *** ***
 V údolí, plném vavřínů, kde nebeské květy se zlatí, tam žijou u věčné radosti našeho národa svatí. Tam knížata jsou i králové a reci, již za vlast padli, a všechněm hlavy věnčí tam květ slávy neuvadlý. 31 Tam vůdcové jsou a vítězi, věštci a mučedníci, ať mečem kata zhynuli či ohněm na hranici – Nebeským leskem oděni teď stkví se v jasu stálém, kol hlavy věnce z vavřínů z lilií a palem. Tam všichni jsou, kdož český lid ku Pravdě vedli a k Světlu, i ti, kdož lámali okovy a cizáckou knutu a metlu. Ti, kteří v ruce pochodeň, zář jitřní na svém čele, k Svobodě vedli národ náš – ó, svatí buditelé. 32 Ti, kteří národu sloužili, duchem i srdcem i perem, ti, kteří hvězdou umění dob zlých mu svítili šerem. – To národa je svatá stráž, a pokud ráj bude rájem – naši tam svatí budou bdít po věky nad českým krajem! 33 *** ***
 Na slunném, zeleném pahorku – z růží jde cesta k němu – Jan Hus, náš svatý mučedník, tam káže lidu svému. Kol hlavy palmou věnčené červánků lesk mu hoří – dvé perutí, jak padlý sníh do záře hvězd se noří... 34 A jeho hlas jak zlatý zvon nebesy mocně zvučí – a v které srdce zaletí, tam boží kvítko vzpučí. A v kterou duši zapadne, tam boží oheň vznítí – takže kol něho dokola to samou hvězdou svítí. Kázání dojat poslouchám. Ta chvíle i v nebi je svatá. – A v duši se mi mocně chví, Mistrova slova zlatá. Oh, slova ta větrové nebeští tam dolů do Čech vějte! „Milujte se tam vespolek a pravdy každému přejte!“ 35 Jan Žižka z Kalicha v nebesích zrak páskou nezakrývá. Jasnýma očima sokola dolů se do Čech dívá. „Co zříš tam, Jene?“ já se ho ptám – „Oh, bratře, přehroznou spoustu! Jako když sleze se na lupen celý voj žravých chroustů. 36 Vlast přemnohým jen plný žlab – ó, hospodářství smutné! Věř, bylo by čeho’s tam potřebí!“ Zmlk Žižka – jako když utne. Jen palcát zved a prudce jím švih, až vzduch kol mocně šuměl – – To bylo slovo Žižkovo – a já mu porozuměl. 37 *** ***
 Tam na růžovém paloučku, s vavřínem kolem skráně, Jan Amos, biskup, podává svým bratřím tělo Páně. Tu klečí, bědní kdys vyhnanci, jichž cesta – kámen a hloží... Teď v mučedníků svatozář je věnčí sláva boží. A každý na svém srdci má hrst rodné země tam z dáli, již kdysi jako talisman si na svou bludnou pouť brali. Otcovské země malou hrst, se srdcem navěky spiatou předrahá byla jim v exilu – a je jim i v nebesích svatou! 38 V líbezném údolí nebeském, kde hájek „mlékem kvetl“ – tam seděl Karel Havlíček a pilně Voltaira četl. „Můj dobrý Karle Borovský, drahý náš mučedníku, dovol, bych za národ ruku ti stisk’ a řekl slovo díků!“ 39 „Ba, toho nechme, příteli,“ děl Karel, „to odbyto je – Však bojím se, že dole svádíte vespolek půtky a boje! Ti, kdo vás štvali, mrtvi jsou. Proč doma sami se štvete? Oh, bojím se, že si na sebe karabáč upletete! Je těžko dobýti svobody, však lehce lze ji ztratit!“ „Nuž, tedy, drahý Karle náš – nechtěl bys do Čech se vrátit? Národu oči včas otevřít – jej učit znát svobody cenu!“ „Ne, bratře,“ děl. „Věř, nemám chuť po druhé do Brixenu!“ 40 *** ***
 Pod sličnou, májovou jabloní, v růžovém květu a bílém, já setkal jsem se radostně s přemilým naším Tylem. I vítám ho, a do Čech zvu, a básním vřelým slovem: o honorářích ve zlatě, i o kabátě novém. A básním o samých vavřínech, národa vděku skvělém – i o tom, že jistě stane se v Národním ředitelem. 41 A tu mi řek’ Tyl – a cosi jak stín přelétlo jeho lící: Možná, že zas bych tam na bedně psal – hladov – při lojovici“...lojovici...“ 42 *** ***
 „Binokl na očích, v ruce hůl –“ – po cestě ohvězděné, tak jsem tě potkal v nebesích, můj drahý Nerudo Jene. Měl’s za kloboukem smrčinku, na prsou sedmikrásku – A já ti ruku vděčně stisk’stisk’, svůj vyjádřil obdiv i lásku. 43 „Oh, Jene, teď v Čechách měl bys’ být, je orlího třeba tam pera – tak málo tam lásky a vůle je a nepravost bují tam sterá! Dnes vítán byl bys vavříny a růžemi – ne blátem, a každou Tvou řádečku pod čarou národ by platil zlatem!“ Dí Jan: „Ne, z toho nebude nic! Já zbytečnou dělal bych práci. Věř, každý mého péra škrt by propad konfiskaci.“ 44 *** ***
 V zátiší ráje, lípy stín, kde v zkvetlou louku padá – náš drahý Bedřich Smetana nebeskou hudbu skládá... Ó, žehnán buď a pozdraven v čamaře svojí i v brýlích za vše, co rajského nám dal’s v života hořkých chvílích! 45 Ó, žehnán buď a pozdraven za píseň svoji drahou, jež české duši znavené vždy rosnou bude vláhou! 46 *** ***
 Dvořák i v nebi je zaujat svým starým pozemským zvykem – hle, celé tu hodiny prosedí pod novým holubníkem. Však, když mu to v srdci začne hrát, noty a pero když chytí, hoj, pak se to tóny jen zapestří, jak doma na lukách kvítí! – – 47 A jeho Tance nebem zní, hned jásavě, hned v stesku – a kde jaký andílek přeletí, píská si Humoresku. 48 *** ***
 V překrásné stinné zahrádce Svatopluk Čech dlí velký – – Jak v Obříství tam pěstuje okurky, chřest a včelky. A časem pera chopí se a nové epos píše – Jinak i v nebi je samotář a žije skromně a tiše. 49 Někdy však přece se rozšumí sokolí peruť jeho – to letí v nebeskou Helladu navštívit Vrchlického. 50 *** ***
 V révovém loubí hrozen plá „zlatem i ametystem“ – tam Jaroslav rád prodlévá, ověnčen vinným listem. Ó, drahý mistře, buď mi zdráv, při číši rajské révy, jenž v sladkou harmonii sfér své lyry mísíš zpěvy! 51 A znělky, ronda, ghazely Ti ze strun jen jen prší... Ó, zpívej! – Chci Ti naslouchat i v nebi celou duší! 52 *** ***
 Mánes i v nebi rád maluje buclatých andílků ovál – a na orloji nebeském ciferník vymaloval. Aleš, jak u nás, kreslí tam děvčata s bujnými tvary, k tomu i husitské hejtmany, hulány, švališary... 53 Myslbek se Štursou pracují „do kamene i kovu“ – A tak naše výtvarné umění v nebi nám rozkvétá znovu! 54 *** ***
 Dál po nebeském Slavínu já letěl beze hluku, a mnohému tam geniu jsem vděčně stiskl ruku. – A mnohému já vlastenci jsem vřelé vyřkl díky za vděčný národ na zemi a jménem Republiky. Dost krásných slov já slyšel tam a poučil se v mnohém. A na konec jsem se poroučel a Slavínu dal s Bohem. 55 *** ***
 V kvetoucím rajském údolí já potkal svoji milou – myrtoví měla ve vlasech a v ruce růži bílou. Dvé sněžných křídel labutích z lepých se beder jí chvělo – a v očích měla jitřenku – a měsíčkem svítilo čelo! 56 I děla: „Já přišla dnes za tebou, mě touha do nebe hnala – teď na věky věků jsem už tvá“...tvá...“ A bílou růži mi dala. Já objal ji a zulíbal... Ó, nebeských polibků pršky! Pak pospolu jsme letěli přes stříbrné oblačné vršky. A kudy jsme létli, zůstala stopa jak démantová – a z každého po cestě polibku, hvězda se rozžala nová... A tak jsme letěli století – tam v nebi to chvilka je pouhá! Však každá cesta konec má – byť byla jak chce dlouhá! 57 A tak jsme se tedy pojednou snesli – oh, bál jsem se toho! – do krásné, nebeské krajinky, jakých tam nahoře mnoho. Hle, mezi dvěma lipami bílá věž kostelíčka. – A tu se mé milé červánkem zarděla bílá líčka. Své oči ke mně pozvedla – já musel jich kouzlu se poddat – A řekla tiše, líbezně: „Pojď, hochu, dáme se oddat!“ – Přiznám se, že jsem byl překvapen – Ba, tohle jsem nečekal tady – Tak zčerstva – a svatba! Na mou čest já sobě nevěděl rady. 58 Konečně pravím: „Drahoušku, počkejme s tím až z jara... Hleď, fraku tu nemám, ni rukavic, a kravata tolik let stará! A oholen nejsem – bradu mám vzrostlou jak dřevorubec – –“ A ona: „Na to, hochu můj, se v nebi nehledí vůbec!“ 59 „Nu dobře“,dobře," dím. – „A což prstýnky? To jistě i v nebi je zvykem!“ – I strhla dva sluneční paprsky – dva kroužky měla z nich mžikem. A tak jsme do kostela šli, kde mnohá hořela svíčka, pod klenbou vesele švitoříc lítala vlaštovička. A u oltáře čekal nás pan páter s tváří svatou, a ten pak ruce svázal nám nebeskou štolou zlatou. A celým se kostelem rozlehlo vzájemné naše „Ano“ – – Varhany na kůru začly hrát – A bylo dokonáno. 60 A svatí a andílci zpívali – a hudba kol zvučela plesná... V tom náhle všecko zmizelo – – Já těžce se probudil ze sna. A venku je kalný, říjnový den a na oknech mlhavý nádech – – Ba, věru, jsem v starém svém pokoji u nás na Vinohradech! – – Mé nebe bylo tedy jen snem! Oh, škoda, že byl jen tak krátký! Hej, Meluzínku, zatrubte! – Tak rád bych hned s vámi jel zpátky! 61 Karel Dewetter NEBESKÁ ROMANCE vyšla jako členská premie Spolku českých spisovatelů beletristů Máj v Praze Ilustracemi provází Frant. Vrobel. Vydal Máj reprodukovala a vytiskla Česká grafická Unie a. s. v Praze v počtu 1000 výtisků v prosinci r. 1926.
E: ts; 2007 [63]
Básně v knize Nebeská romance:
  1. báseň bez názvu