Již večer purpurové zdrhnul clony,
je sklenul nad královské Prahy lože
a řeka kouřila dým libovonný,
podušky stlalo měkce šero: Bože,
dej, sny ať krásné její hlavou letí
o slávě, jak jí ždají její děti!
Svůj brokát spustila i hermelíny,
své odložila božské diadémy;
vnad taje zahalí mhy v mušelíny,
s úsměvem unylým jen pohled němý
objímá, líbá v dálce České hory,
těch hradeb země nerozborné svory.
Zvon v ticho udeřil; byl Vít to bdělý,
hlas letěl, dotk' se věžiček a věží,
jež, srdce Prahy, hned se rozezněly;
cit zbožnosti, jenž v hloubi srdce leží,
se vzňal jak plamen, vyšleh' a trysk' v slova;
zpěv sladký byl to, hymna Václavova.
A Praha rázem, tklivou chvílí jata,
na břehu Vltavy si dětsky klekla
a štíty, věže výš jak rozepjatá
ramena k Věčnu vznesla, s rtů jí měkla
v modlitbu vroucí píseň zvonů tvrdá;
pokorně modlila se Praha hrdá:
„Václave svatý, vojevodo země,
náš kníže, za nás pros, své Čechy milé,
svůj národ chraň, budoucí své plémě,
ať nepodlehne nepřátelské síle;
veď k slávě jej a k výsostem jej zvedej,
nám, budoucím i zahynouti nedej!“
A v slova poslední se zvony slily,
jak nebesa by zapřisáhnout chtěly,
a „nedej“, „nedej“ bouří hlaholily,
hlas mužný, kovový i dětsky vřelý – –
Spí Praha. Blahá, slávy své sny shlédej!
Bdi nad ní, Bože, zahynout nám nedej!
„Nedej!“ – – –