Jak slunce zářím ve svých drahokamech
a hořím mystickými plameny;
zas Českou korunou jsem po všech klamech,
své házím paprsky v lid nadšený;
jsem duší národa jak duše těla,
jež po stech let jak by se probouzela!
Kdys zcizena, teď navždy vykoupena,
z tmy kobky vynesena na oltář;
dnes úctou národa jsem posvěcena
a láska jeho má je svatozář;
a planu víc tou jeho oddaností,
být požehnáním jeho budoucnosti!
Já z rukou Karla počátek svůj vzala,
však světce Václava jsem dědictví,
na jeho hlavě vždy jsem spočívala,
v něm krásy mé a moci kouzlo tkví;
a z něho mír a bratrství a shoda
jak milost řine Čechů do národa!
Já zdobila jsem hlavy jeho králů,
nehodné zdrtit neměla však moc;
když ke mně ruce zvedal v hořkém žalu,
já aspoň nadějí mu plála v noc
a sílila jej k pomsty jeho chvíli,
zář červánků, jež jitro předvěstily!
Zdeptáno posléz otrokářů plémě
a dvojhlavého orla blesk můj stih';
bezmocný bije křídly v prachu země,
v Evropy šíř zní vítězný můj smích;
v královskou hlavu národa se vinu,
diadém zlatý jeho do vavřínu.
Můj národ od dnes mým je suverénem,
na jeho skráni chci jen spočinout,
jen jeho na věky jsem svatým věnem
a jediným, však sladkým z jeho pout;
Orlice perutí a světa k děsu
Lví silou k výsostem jej znovu vznesu.
Zřím nepřátel svých zdechlinu, ej, tlící
pod drápem Lvím v pařátech Orlice,
můj nad ní ples teď do Evropy znící
hřmí jásavě jak hlahol polnice;
lesk slávy na mých klenotech se tříští,
plamenů geyzír a mých obraz příští!
Orlice mává peruťmi v Lvím řevu –
těch strážců země světce Václava –
co nová doba u vítězném zpěvu
v zem táhne již, jsem její zástava;
mne vložte na Václava svaté témě,
jsem Paladium národa i země!