Hlava se zvrací, kam to srdce táhne:
Matičko rodná, naše svatá zem,
krok zakolísá, bolest k srdci sáhne,
otázka bodá: „Vrátíme se sem?
Všecko jsem dal ti, že's má byla Matka,
co byl jsem v životě a co jsem měl;
má práce pro tebe mi byla sladká,
vyhnanství je mi trpký za úděl.
Má touha byla, jako vyvolený
tvůj národ mezi všemi k výším vznést
a jména tvého mezi všemi jmény
do končin země šířit slávu, čest.
Z tebe, aj, světlo mělo vzejít světu,
jak vzešlo lidstvu kdysi z Betlema;
můj duch však zastižen je v hrdém letu
jak orel hor a v srdci osten má.
Dnes bludný poutník, vyhnanec jsem vlasti
a krok můj vázne překročit tu mez:
již zítra na cizí zem hlavu klásti,
tvým dítětem být ještě teď jen, dnes!
A tebe opustit tak ušlapanou,
na šíji provaz a s ruk okovy;
Ó Matko, slzy do cesty mi kanou,
jíž půjdeš s dětmi, průvod křížový.
Však ducha blesk mi do mrákot těch padá,
tvůj los, tvých dětí příští patřím jas:
tvých věcí vrátí se ti jednou vláda,
svobodna vstaneš, vládkyní svou zas.
Zřím větší slávu tvou, než byla prve,
korunou věčnou Praha kyne ti,
však k metě své dřív půjdeš brody krve,
svých dětí statisíci obětí.
Buď s Bohem, s Bohem, otčino má drahá,
ráj zdáš se mi v té chvíli na pohled,
vod hukot slyš, šum borů, kam zrak sahá,
Ó luzná, zřít že tě mám naposled.
Mne zpodpírejte teď, Ó děti, ženo,
neb cítím se dnes náhle stár a kmet,
a hlínu vemte pro mne, hrobu věno,
by její dech sen o vlasti mi před'.“ –
Náš otče! přípověď tvá, hle, jak zkvétá,
viz Prahu, královnu, slyš slávy ruch;
za tebou duch náš k hrobu v dálce slétá,
však doma s námi žije dnes tvůj duch!