Jak náhlý blesk mě uchvátil ten pohled,
a kouzlem jatý, znovu jsem se ohléd':
krok nechce dál, jak do země by vrost':
Jsi, Praho, zjevení či skutečnost?
A znovu stíhám čarovné ty rysy,
kde do zimy se jara tucha mísí;
par modrá clona halí ji jak šlář
a nebe nad ní jako svatozář.
Ty strmé do oblaků věže Víta,
zasněné v budoucnost, jež skryta,
toť Akropol, jež přes věků ční věk,
čas kterou ctí a jíž se nedotek'!
Ta Praha do nebe chce růst svou slávou,
sny ctižádostivé jdou její hlavou;
juž cítí stoupat mízu do svých žil,
rozkvete, ví to, čas se přiblížil!
A všemu život vdechne její víra,
jak okna domků srdce zotevírá
přívalům jara tvůrčí její dech,
Národa Máť, z níž proudí život všech!
A zchvácen něhou, k srdci šinu ruku,
dvojnásob miluješ i cítíš muku:
to zde, já cítím, „naše“ Praha je,
to svaté místo, chtěl bys zlíbat je!
Ó Mistře, ach, jak zázračná tvá vise,
jak září v dnešek umění tvé ryzé!
Co's vtělil v nesmrtném svém obraze,
je vytržení, to je extase!...
Však, Praho, bdi! Neb Jidáši už chřestí
svým měšcem a zlé o tobě jdou zvěsti:
tvou krásu zloupit chtí, svléc' do naha,
Vše zrazuje tě! Braň se, neblahá!