Nemizej, Ó pohádečko drahá,
ta, již milovala staletí,
tisícům jež byla zdrojem blaha,
nadchla k životu i k oběti!
Z tebe tvořili nám geniové
nesmrtelných děl svých zázraky;
ducha snesli rozkoše vždy nové
v světa rmut jak nebe s oblaky.
Dnes by ruce v křeči zalomili,
poslední let zřít ty úhony;
perla vylomena jak co chvíli
z nádherné tvé staré koruny!
Zednická jak chasa drancuje tě:
štít, jenž shůry poesií hrál,
arkýře tvé oblouky v jich vzletě,
voluty jak rovná lineál.
Portály tvé! Kde krok chodce stavil
v svatém užasnutí přesladce,
jak vše mizí! duch se k smrti znavil:
Praho stará! Konec pohádce!
Věků div kdys, propadáš se v zemi,
kupčíkům jsi padla do moci;
Královno ty naše! jak žal němý,
vztek jme hruď, že nelze pomoci.
Co teď z tebe roste, Praho z dávna,
rozlitá dnes, moře bez břehu,
není město, kde šla doba slavná
našich gigantických příběhů!
Zaraz, Praho, jen co okamžiky,
poslední než padne slávy štít,
nech nás, vášnivé své milovníky,
prve bez bolesti odejít!