Praho má, Praho, čarovná snů krásko!
okouzlíš zraky, očaruješ hruď;
ty naše pýcho, srdcí našich lásko,
jak nemilovat tebe, nad vše, suď!
Jak bohyně se vynořuješ z řeky,
z vln stříbropěnných naší Vltavy,
v mlh modravých se vineš závoj měkký,
než jitro královnou tě pozdraví.
Tak plná's něhy, všecka ještě v snění,
pohádky luzné opřádá tě dech;
jak dítě usmíváš se v probuzení,
červánky zrůžovělá po údech.
Když slunce vzejde, v zenit stoupá výše,
jak koruny šperk plane nad tebou;
tvá krása roste, rozhlížíš se v pýše,
tak svůdná s majestátu velebou.
Vše leží vzdáno tvého u podnoží,
vlož směle nohu svoji na jich šíj;
slyš, chvalozpěvy jejich jak se množí:
Buď zdráva, Kněžno, kraluj, věrně žij!
Je žezlem dlaní tvých věž strmá Víta,
jak o trůn opíráš se o svůj Hrad;
tvá věrná stráž, jak do pancířů skrytá:
hle, Petřín, Vítkov tam, tu Vyšehrad!
Ruch města zdraví tě jak jásot davů,
sta věží kyne, loďstev stožáry,
jež shromáždila se tvém ve přístavu,
tvé kráse připíjejí poháry!
A večer západu když sype růže
kol skrání tvých jak věnec dokola,
tmy samet hebký stele ve tvé lůže
a baldachýn z hvězd s hora plápolá,
jak žádoucí jsi v siluetách štítů!
vln toužným šumotem zní řeky klín,
jak opěvali by tě sladce v skrytu
tví bohatýři hrou svých mandolin. –
Ó Praho, jak tě milujem, tvé děti,
ne, milenci spíš, na tě žárliví,
Ó kolikrát jsem stanul ve dojetí
nad tebou, o tvou slávu bázlivý!
Praho, má, Praho, čarovná snů krásko,
okouzlíš zraky, očaruješ hruď;
ty naše pýcho, našich srdcí lásko:
Ne, nepokoř se! Nikdy! Naše buď!