POHÁDKA O NADŠENÍ
Satirický žert
Veršem provází
JAROSLAV KVAPIL
Nákladem reprod. ústavu Antonína Vítka jun.
v Praze.
[1]
Uspořádal Ant. Vítek junr.
[2]
S výšin zázračných, kde světlo
v samém božství temení,
na stárnoucí zemi slétlo
mladé, svěží nadšení.
Ve spleť lidských křižovatek,
v odpory a neštěstí
mělo svatvečer a svátek
čistým duším přinésti.
Bože, který všechno vidí,
poslal jsi je na svou zem,
abys viděl svoje lidi
zhrdati svým odkazem?
Tvůj svět spjat je do okovů
námahy a zármutku,
dán je v područ hlupákovu,
v kletbu lichých předsudků,
nemá pokdy nadšen býti,
když tvůj eden vzat mu jest,
nedovede za tmy jíti
po závratné stopě hvězd,
svět jest jiný, než jsi tušil,
oddán snění tvůrčímu –
proč jsi nadšením jej vzrušil,
když vše jiné vzal jsi mu?
7
Nadšení plaché a nevinné
na křižovatce stálo,
chtělo jít v krajiny hostinné –
kolem však květů málo!
Země je plochá a vypráhlá,
zžehla ji trampot kletba,
šedavým kouřem se zatáhla,
nadšení nikdo nedbá:
Kdyby tu stálo snad do věků
s panenským tichým klidem,
nebude nezbytno člověku –
musí jít samo k lidem!
8
Vešlo v město mezi kupčíky,
mezi baby, národ všeliký –
tlačenice ta však nevšimla si
jeho nepokryté, měkké krásy.
Nemělo co do prodeje dát,
nemělo zač také kupovat,
zbytečno je zcela, ano, ano!
Utíkalo odtud polekáno...
10
Nadšení šlo k dětem, sestrám svého věku,
tušilo v jich duších souzvuk přesladký,
zadýchat je chtělo kouzlem svého vděku,
začarovat mládí ve své pohádky:
ale ani dětem snad už přáno není,
nadšení by hřálo srdce nesmělá,
kantorská je suchost hnala do učení –
a tam nade škamnami metla visela!
12
Šlo tedy na ves. Jaro kvetlo
a zahalilo země práh,
a uzardělé jitřní světlo
se chvělo na všech křovinách.
Leč podruhové na rozcestí,
ti byli spjati v jařmo své,
ti nezřeli, co jaro věstí,
a nadšení že v klid je zve,
ta jejich duše utýraná
nic necítila v chvíli té,
jim bodlák byl co růže planá –
a obé stejně trnité.
14
Boháč rád je sice viděl
po obědě – jaké blaho! –
před rodinou však se styděl,
a ctnost domu zakřikla ho.
Ve světě už užil dosti,
čeho jiní nemají –
nač si dělat mrzutosti?
Až snad jindy... Potají...
16
U šlechtice v okně jen se mihlo,
vše tam bylo těžce pompésní,
ale v duši šlechticově stihlo
smyslnost a choutky perversní:
v jeho žití vadnoucím a lichém
omeškat se jen by bylo hříchem –
než je mohl znectít svou dlaní,
uprchlo jak přišlo, z nenadání..
18
Chtělo’s k nejmocnějším toho světa,
nadšení, ó důvěřivé dítě?
K stupňům trůnu přísná etiketa
přes ohnuté hřbety nepustí tě!
20
Nesmíš ani do chrámů,
kde prý všemu lidstvu víra
k blaženému neznámu
věčné brány otevírá.
Přišlo’s k lidem věřícím
žebráků jak dítě bosé,
ustrnulým světicím
volností bys rouhalo se,
lidstvo věrou blažené
k spáse tebe třeba nemá –
od chrámů tě zažene
církve přísné anathema!
22
A není tebe třeba ani,
kde věda chystá lidstvu lék
v své samotě a zasýchání
a v spoustě různých formulek.
Co v tomto dusném světě hledá
tvé žhavé srdce upřímné?
V svých záhadách ta přísná věda
si tebe ani nevšimne!
24
A nadšení šlo, cestou stále chudší,
tam, kde se lidé pro vlast zemřít učí.
Tam, myslilo si, zneuznáno všude,
že nadevše ho lidstvu třeba bude.
Leč pohledlo tam s žasem na lid jiný:
jen na otroky – a ne na hrdiny...
26
U strojů a v dílnách, kde je hlad,
v hluku továren a v dusném dýmu
nadšení se chtělo uschovat
ke člověku ze všech nejmenšímu.
Útěchou tam sladkou chtělo být,
s bojem za právo kde hněv se střídá –
nemělo však kam se posadit,
neboť před ním přišla tam už bída.
28
A když vyšlo z jizby dělníkovy,
znaveno a hořce plačící,
zastavili s nevlídnými slovy
posupní je biřiči.
Zjistilo se, všem že mátlo hlavy,
ba že chtělo pobuřovat dav –
pročež do želez a do šatlavy
odkázal je paragraf.
30
Podivná to byla cesta:
vyvezli je ráno z města
– dav se sběhl spílající: –
Ke špalku a k šibenici...
A co dále, brachu milý?
Byli by je popravili –
ale konec jinačí je:
nadšení přec podnes žije.
A s ním žijí dále v strachu
všichni jeho trapiči:
co je nesmrtelno, brachu,
ani ouřad nezničí!
32
Svět celý zavrh’ tě, ó dítě snivé,
a zneuctil tě v pohrdání svém –
a přece, nadšení, ty božský dive,
jsi marně nesestouplo na tu zem!
Byť všemi zahnáno a potupeno,
jsi přece zvěstí světa lepšího,
a byť i kleto bylo tvoje jméno,
přec někdo je, kdo nezneuctí ho.
Tvůj prorok, básník, jenž tě věčně hledá
a za tebou jde v světa dál i šíř,
tvé světlé kráse zahynouti nedá,
byť byla vržena až pod pranýř.
Sám také uštván, jako štvali tebe,
a posměch světa slyše z daleka,
on tebe najde, jako našel sebe
a v sobě věčný úděl člověka.
V svět zavede tě pozemských svých tišin,
kde panenská se země usmívá,
kam v jeho cesty s nadpozemských výšin
zvěst o tvém ráji padá zářivá.
Tam do samot se krása ještě vpřádá,
a lidský duch tam v nebe temení,
zas bude jaro, zem je podnes mladá –
ó zůstaň s námi, svaté nadšení!
34
TISKEM ANTONÍNA VÍTKA V PRAZE
E: pk; 2007
[40]