IN NOVISSIMA TUBA.

František Leubner

Elachist, syn chudoby a smutku, v Nod, zemi nehostinné, tichý exemita, jsa na Kristově skále práchnivící kořen, jejž obnažily prudkých bouří strže vetchá kostra hříchů, spuchlou koží krytá, let plížících se vleklou mukou mořen: v kříž na zapadlých prsou kleslé ruce drže, již na smrt ulehnul jsem lože na rákosí. Co slza lítosti mně zraky za hřích rosí, tok myšlének se zdrány v bahna mátoh prýští, hnisající vředden Páně čekám příští. Ston modlitby mně ve snění i bdění z úst siných vane mlhou v podjeseni v tom náhle vnímám ducha u vidění: Ledový blesk bok mi proklál, do tmy mraků smršt vznesla, k soudům se mnou vichrem plynou křídla smrti, černá vesla, třesk a rázmdlá hlava mrtvě v poušti Ghor v hloub hrobu klesla. Pod sypkou tlím hroudou němě. Ruce na hruď zalomeny, rety ledně uzamčeny, oči nocí zavaleny. Tma a chaos ticha dumný klenou mrakem chmurné stěny. Hluchý rokot kalných proudů temnou vlnou hlavou šumí, olovem jdou stuhlým těžce podmračné mi lebkou dumy, hlubý poklid srdce spjal, tep mrtvý úžas míru tlumí. Plameny tmy údy tráví žárem ledu do popela, rakve hranice se ssujeslzou země prohořela, trouchně hrst se prachem slehá, by jen duše nad bděla. Nad prachem by bděla stuchlým s kahanem tmy z troudu plísně, vzdechem hniloby kde hmota z života se kaje písně, z hříchu rozmachů kde pouty nevládne se kaje tísně. Není však v hrobě, není! O své sestře tělo neví. Rozmetán prach jeho světem, jak zrn živných suché plevy, na humnách když lehce víří, bouř je vichru pod záchvěvy. Třeskutý trub hlahol k soudupřekotný spád bystřin v proudu z dálných úhlů pod oblohou hromem prochvěl hrobů hroudu: Ze ztýřelých koster troudu k prachu prach, úd ulni k oudu! Bleskutný svit do tmy zaplál, srdce bouří úzkost bolná: ze sna budí, hrůzou studí s bázní nutnost neodolná zádav věků kořist spolná povstává z tmy hnilob zvolna. Půda roklin Ghor se hýbá, mraky lidstva v se vlní, planina se Har Mageddon jich mravenišť roji plní nepřehledně, nedozírně – – Hořící je síra slní. Puklou branou Dudaelu laviny se ohně valí, úžeh žárných žhounů raní zem: stud klín halí, z propasti se smoudem dusí, z obzorů se dýmem kalí. S požárem duch Galgalielpo všech údech výhní hoří ze slunce se vrhá střemhlav do propastné lázně moří: klokotem vrou bahna ze dna, kypí varem z temných noří. Hoří slza v oka mžiku, hoří na rtech pekelníků rouhání slov rmutných ryků, hoří povzdech, kvil, ston vzlyku, hoří, hoří, nedohoří hříšných touha po zániku. Zrak mi slza trestné viny žhavým hřebem oslepila, ručejemi žhavých stružek po tvářích se sprahlých dštila – – v tom duch zase dál vláčí, mohyla i nemohyla. Anděl Galgal pěstí pádnou za vlající jal kštici, unáší svistným letem přes hořící přes hranici, z praskajících trosek zhouby unáší vlasaticí. Ducha dlaň se otevřela... Za mnou zhouba syčí, ječí. Proč moc Boží vyvedla od plamenů nebezpečí? Postava polomená na kolenou klesle klečí. Stín Golgoty stíhám v mlhách... Věků Pascha neúsměvná u velebném stesku vzpíná nad skálou dvě sirá břevna, a s nich hlodem neúlevná v hrud mi míří výtka hněvná: Dudaim květ opojivý otrávil hříchů morem, Pertumirsaň sedmihlavá vláčela kalů dvorem, vzpurnou's hlavu týčil vzdorem pod odbojným pod praporem!... Plachou bázní dětí sirých, hrůzou šípem sklané zvěře zalomil jsem ruce spjaté, slzným zrakem kříž ten měře. S hadím sykotem mi v duši trním bují bodlin keře: Zapomenutý hlod hříchů břitný osten v hruď mi stápí, dnů žal cítím i žal nocí probdělých v dum černé kápi a kvil štěstí vysněného zatíná mi v lebku drápy. Zelenavých ledů nad mnou bezlítostná tvrdost nebe mraznou bázní zatracení leb v kořen vlasů zebe, lítosti had neúkojný mroucího krev srdce střebe. S apsid dÓmů zachmuřenýchv dnech pokání zřel je kdysi tuším v mlhách zrakem tupým Soudce přísné, tvrdé rysy, v sluch mi duní pochod vojů, mstivých srdcí pod kyrysy... Odsouzení hlas již velí, šíj mi mokvá pod ocelí – – – Jásavých však akkordů jas oponu v tom mlžnou dělí na klam jen, duše živě ztraceného ráje želí? Prosvitná se mlha vznáší, na roucha se skládá lemy velebný zjev roste, rostea zjasnělou divem zemi Kristus objal, jak strom živý mohutnými haluzemi. Krůpěj krve s trámů kříže do výše se hvězdou vznesla, do dlaní a nohou slavně úzkým srpem luny klesla, z leva boku řekou plynnou prameny se slunce linou. Jásalo vin v smrtné léči, nepuklo mi v bolů křeči, milosti Tvé rouhajíc se nadějnou vždy touhy řečí, nyní srdce zmírá, zmírá, rab co pod Tvou nohou klečí... Tajemným plá jasem lásky tvář soucitná, milá, vlídná, z hlubokých se očí line zář čarovně rajsky klidná, smrtící však výčitkou žhne a pálí, duše bídná! A slyš! Ve zrajících klasech jak by rosné jitro pělo: božské kouzlo smilování s medných rtů se tiše chvělo, zatlouklo srdce živě, co v lem rouch Mu klesá čelo. Soucitně rozdrtí je, s plachou touhou čeká nyvě... A jas vonný v srdci se mně touhou lkavou třese divě: v ohni ran kéž nohou zbodlých setlí láskou plápolivě! Radosti úlek mrazí – – Kristovo rámě zdvihá, v objetí mu na boku jak slastná visím hroznu tíha, milosti kde slunce blaze očistnou láskou sžíhá – – Ples modlitby mně ve snění a bdění stín duše toužné v úsvit zlatí denní Pán dej, co zřel jsem ducha u vidění. Elachistos, dědic věčných mírů, co v zemi Eden za mezníky smrti mně zrají slibně z květů kajicnosti, slz míru ssajících, jichž pelem vzdechy vanou dnů posledních balvan v hrob zdrtí v Nod vyhnanství, jež exemitu hostí, zrak zavru poklidně. Kéž projdu světlou branou, kam nedožíhá zatracení plamen. Bůh pochválen buď věky věkův! Amen.

Patří do shluku

úlek, rmut, zádava, úděs, úsluha, pocel, výtka, hniloba, poklekat, jáhen

7. báseň z celkových 284

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Anachoret. (František Leubner)
  2. ŠÍLÍCÍ MALÍŘ. (Otokar Fischer)
  3. FISCHAMEND. (Karel Toman)
  4. XI. Buření byť jen zarostl, (František Leubner)
  5. IN VOCE EXULTATIONIS ET SALUTIS (František Leubner)
  6. PIETRO TORRIGIANO. (František Leubner)
  7. XIV. Má zkušená bábo – budiž Vám lehka zem! – (František Leubner)
  8. OTEVŘENÍ HROBU SVATÉ CECILIE. (František Leubner)
  9. 5. Husův žalář. (Josef Svatopluk Machar)
  10. None (František Serafínský Procházka)