[Myslela jsem, že umru]
Nevíme ještě, milá paní,
snad je to takové a snad není.
Do týdne řeknu vám své dobré zdání.
Taková slova mnoho změní.
Lékař je lidský a neřekne nejhorší.
Snad se též bojí, že ho mé slzy pohorší.
Já jsem laik vzdělaný a leccos vím,
pane doktore, já vám rozumím.
Přicházím domů s novou zvěstí,
o které nikomu nepovím.
Já půjdu daleko, daleko – je to štěstí?
Nemůže býti v životě větší zprávy!
Začínám se s vámi loučit, buďte tu všichni zdrávi!
Stojím u chudé cestovní truhličky.
To, co mi život dal, je majetek chudičký.
5
Ze všeho nejtěžší, na dno až dám svoje hříchy.
Až tam s tím přijdu, co bude,
Beránku tichý?
Já si ty hříchy nenechám,
Tobě je, Pane, odevzdám,
a dala jsem je dávno již
za noci jednou pod Tvůj kříž,
a teď je znovu dávám Tobě,
aby mi lehko bylo v hrobě.
Tak, to je jedno, a co teď?
Já jsem tak ráda mívala
zelený, jasný Boží svět!
Lesy a louky, obrys kraje,
západy, jitra, noci klid –
s tím se vším se mám rozloučit,
co nejvíc duši blažilo mi?
Sestoupit v temné, pusté lomy –
6
otevru oči, neuvidím,
strhaným sluchem neuslyším,
ani když nejvíc srdce ztiším?
Kam krásu toho světa sklidím?
Jak krajky trhá se, jež skládám sobě,
a co mi platna bude v hrobě!
„Ó nelituj, ó nelituj, zasvítí tobě
slunce jiné!“ A vychází už v srdci mém.
Bez Tebe, Pane, svět byl tmavý.
On odleskem byl Tvojí slávy.
Že se mnou půjde, srdce tuší,
to vševše, co’s mojí zjevil duši,
a k čemu platen sluch i zrak,
to patří sem, to nechám tak.
A teď má práce. Skončena je.
Co na osnově chyb a vad!
Kus nedotkaný k nohám pad.
Za práci takou jaká mzda je!
7
A přece jsou mé ruce mdlé,
a přece nohy znavené,
a přece ráda v hrobu stínu
od prací svých si odpočinu,
odložím ráda břímě své.
Zda za mnou půjdou skutky mé,
a zda mne Duch Tvůj uvodí,
kde věčný pokoj vévodí?
Jsem ještě zde, a ještě jednou
mé oči všechen dům můj shlédnou,
vše do pořádku ještě dám,
i skříně krásně urovnám,
dám dceři návod, muži rady,
jak ve všem obejít se tady
beze mne, bez mé pomoci.
Život je dlouhý, smutek krátký.
Veliká bolest odchod matky,
však ruka Boží slzy stírá,
8
vzpomínka svatá neumírá,
můj obraz láska ozdobí;
smuteční závoj, myrta tichá,
vzdálenost věčna, světlo v tmách,
vyhladí vše a všecko změní,
dá duchu mír a vykoupení
a místo všední podoby
to, co je hloub, než oči vidí,
v medaillon srdce uloží.
A teď jsem Tvá, můj Pane Bože!
To, co je ještě mezi námi,
stůl operační, bolest, nože,
to vše, čím ještě projít musím,
to vše, co ještě zkusit musím,
mé všecky stony, moje lkání
ten slavný výhled nezaclání
na uniknutí z těla pout,
na velký, slavný, širý proud,
9
jímž plynu ve Tvé náručí.
Jdu ráda, Pán když poručí!
***
Minul již týden, míjí druhý,
měsíce jdou, již bude rok.
Byla jsem k smrti připravena
a poznala, že hrůzy není,
v posledním snad jen zápolení,
kdy duše míjí těla tvar.
Mám znovu čekat v denní práci
i večer, když se stíny ztrácíztrácí,
Tvých rozhodnutí na výrok?
Nechť nejsem potom překvapena,
s vyhaslou lampou, nestřežena,
o ten Tě, Pane, prosím dar!
10
Věra Vášová
MYSLELA JSEM, ŽE UMRU
Báseň
Vytiskla Akciová moravská knihtiskárna Polygrafie v Brně
Nákladem vlastním
E: lp; 2007
[11]