Duch slovanský ještě žije,
slova ta vás neklamou,
stará klepna „Bohemie“
[1]
pomáhala reklamou.
Přišli z blízka, přišli z dáli,
výstavu si každý chválí,
jen kdo šmok je, slep a hluch,
ani z dálky nepřičuch –
jejé! jejé! jejé!
[2]
Sbor.
Kdo tu nebyl, s tím to velmi zlé je!
Jejé! jejé! jejé! jejé!
Kdo tu nebyl, s tím to velmi zlé je!
[3]
Do výstavy se to hrne,
zaplať Pánbůh, víc než dost,
slavný ouřad strachem trne,
aby pod tím nespad’ most.
Tlustý, tenký, velký, malý,
turnyketem vše se valí
a turnyket klap a klap –
milion tu, čertův chlap!
Hela,
milion, to byla pěkná mela!
Trávník vidíš, pestré květy,
fuksie tu kolem cest,
Srnec šedesátiletý
špeditérem tady jest.
Za ním pošta, lidé drazídrazí,
a dál palác pro obrazy, –
milion tam vybrán snad
z holí jen a paraplat,
škoda,
že se za míň obrazů tam prodá!
S druhé strany, jaké divy,
palác právě taký zříš,
vejdeš do retrospektivy,
panečku, to čubrníš!
Vidíš mnohý vzácný missál,
víc jich žid z nás jinam vyssál,
taky Švejda, dobrý hoch,
pokradl námnám, co jen moh’ –
Ohi!
Okradl nás dobrodinec mnohý!
Na právo hned ode vchodu,
tak jak je to na pláně, –
doktor Zátka má tam vodu
s imitací šampaně.
Chalupa tu z českých luhů
stojí čistá, beze dluhů,
v ní lze mnohé viděti,
i kolébku pro děti,
a jé,
také starý dudáček tu hraje!
Za chalupou českou stana,
jiné máš tu k potěše:
jedna ženská rozcuchaná
s fakulí je na střeše.
Vyšplhal se zjev ten ženský
na pavillon plynárenský,
zaplane tu z večera
v ohni střecha veškerá,
aha,
to nám jednou posvítila Praha!
Úžasu vzkřik slétá na ret,
oči svoje tamo vznes:
domek pestrý jako z karet,
plný králů, filků, es.
Náramně se líbil vždycky
pavillon ten papírnický,
Egyptský se zve ten sloh,
papíru tam celý stoh, –
ové!
nebyly tam jen ty „papírové“!
Rode mužský, střední, ženský,
popatř sem a pozor dej!
Pavillon tu záloženský,
máš-li co, sem ukládej!
Každý měsíc řiď své kroky
pro kupony, pro úroky,
kdo by tady nejvíc měl,
nejlepší je „skladatel“ –
hihi,
nejlepší jsou spořitelní knihy!
A zde palác průmyslový, –
kdo jej cele prošel as?
Nábytek tu z brusu nový,
brillianty, kanafas,
sukna, lustry a skla fůryfůry,
výbavy a garnitury,
hlavní výhra, pravý los,
hole, perka, všelicos,
pane!
tohle člověk v židech nedostane!
Za palácem víno, pivo,
Pane bože, od rána
bývalo už tady živo,
večer tekla fontána,
pivo, víno také teklo,
zpívalo se „Hrom a peklo!“ –
národa tu jako krup!
Každá věc má líc i rub,
ajta!
mnohého tu vidíš policajta!
[4]
Atrakce tu světoznámá,
každý zná ji, kdo šel kol:
Liebscherovo diorama
táhlo jako diakol!
Švejdi táhnou, lid se bouří,
ostatek je v bílém kouři,
na mostě je plno děr,
šarvátka to „en pleinair!“
Hejda!
Dostává tu na frak starý Švejda!
Dole skví se bouda velká,
divte se jí, křesťané!
Lítala tam „Kysibelka“„Kysibelka“,
jen ať nic se nestane!
„Kysibelka“ jde už k ďasu,
ušitá je z kanafasu.
Pane Wolfe, co jste zač?
Honem, kde je zatykač?
Honem!
Pane Wolfe, vy jste přece slonem!
Hagenbeck sem přišel s dravci,
pěkná lví tu rodinka!
Přišli slavní vzduchoplavci:
Godár, Syrkúf, Topinka.
Čarokrásné písně zněly
v karavaně Suaheli.
Zástup černých stále houst’,
černější jsou nad inkoust,
safra,
hrůza šla vám z toho Zulukafra!
Když se člověk dlouho honí,
a se žízeň přihlásí,
seděli jsme ve Třeboni,
u Pecolda, u Krásy.
Někdy také jiné chutná,
kakao též u fan Huttna,
pilo se tam dost a dost,
Holanďanka samá cnost,
i jé,
k vůlí ní i kakao se pije.
Ve strojovně mladý, starý
podivil se, kam jen stoup:
liho-, pivo-, cukrovary,
mašiny a parní šroub!
Viděl’s mašiny a děla,
viděl jsi, jak led se dělá
byl jsi nad tím celý „paf“,
vedle slyšel’s fonograf, – –
a jé,
člověk slyší, co se jinde hraje!
Každý něco našel tady;
onen tamo a ten tu;
škol tu byly celé řady,
oddělení patentůpatentů,
potom mnohý pohled žárný
zval tě do ochutnávárny,
rád si každý poutník sed’ –
k dívce jako jarní květ, –
achich!
co tam bylo dívek větroplachých!
Achich, až teď srdce bolí!
Jak ten čas tak krásně tek’!
Vzpomínal jsi na homoli,
na drůbež a dobytek,
pil jsi čtvrtou, pátou, šestou,
jinde jsi se stavil cestou,
pil’s a zpíval do noci,
ale není pomoci:
holá!
„vejtruba“ už k návratu tě volá.
Zahučela trouba hlásná,
v žízni zalkal všechen tvor.
S bohem, drahá, milá, krásná!
S věže zářil projektor.
Země puká, most se třese,
v tramvaji, ach, svezeme se,
mužský, ženský, střední rod
pohrne se o překot –
halou!
Ernestýno, ještě jednu malou!
E: až; 2007
[5]