Teče voda, teče líně,
na kola tlačí:
u mlynářů v bílém mlýně
na sebe se mračí.
Teče voda, jen se plazí
po poltrubí k mlýnu:
kde těch svárů, lidé drazí,
hledat těžkou vinu?
Teče voda, s výše padá,
kolem těžce točí:
na komůrce dcera mladá
stírá slzy z očí.
Vypravujíť ústa sterá,
vypravujíť s hanou,
jediná ta z mlýna dcera
že už není pannou!
A ten z mlýna stárek – věru –
nehodný prý synek:
on to je, jenž okrad' dceru
o zelený vínek – – –
Jedenkrát, když zaklapalo
kolo na úsvitě,
v mlýně vskutku zaplakalo
neviňátko dítě.
Zakvílelo, zaplakalo
nemluvné to děcko:
ze mlýna se stěhovalo
veselí hned všecko.
Starý mlynář – kdo to věří? –
nechce vidět vnuka,
nedbá nic, že mladé dceři
proto srdce puká.
Mlynářka, snad myslíš, stará
vnouče že má ráda?
Její řeči ode jara
jeden křik a váda. –
Jaký div, že smutni byli
a že vázli v řeči
v šalandě i rozpustilí
krajánci a mleči.
Jaký div, že konec smíchu,
že tu jako v hrobě,
jenom mlýn že klape v tichu,
pláče nahlas robě – – –
Mine týden, mine v muce,
ke křtu nejdou z mlýna,
marně dcera bílé ruce
před rodiči spíná:
„Prolila jsem, matko moje,
slz, co kapek v řece:
oblažte už srdce troje,
odpusťte nám přece!“
„„Raděj v pekle bych se dala
věčnou mukou soužit,
než bych toho synem zvala,
kdo mi musil sloužit.““
„Snad vy, otče, odpustíte,
slzami vás rosím:
smilujte se pro to dítě,
smilujte se – prosím –“
„„Pryč jdi na vždy, pryč jdi z domu,
nejitři má muka,
požehnám-li sňatku tomu,
ať mi uschne ruka!““
Pádí voda, pádí divá
ode mlýna skokem,
mladá dceř se za ní dívá
lhostejným už okem...
V zátočině nade mlýnem,
hluboká kde tůně,
kde se táhne olšin stínem
leknínů mdlá vůně,
tam, kde vrby poloshnilé
kořeny své smáčí,
kde se mlhy šedobílé
nade vodou vláčí,
poprvé dnes v noci pusté
rákosové třtiny,
poprvé dnes sítí husté
spatřilo snad – křtiny.
Pode jezem voda hučí –
jinak spalo všecko,
když sem stárek ve náruči
s matkou přines' děcko.
Tůň se budí. Ve útrobě
voda zahučela:
na břehu se úže k sobě
přitiskla tři těla.
Bubliny tři vyšuměly
z měkkého vln lože,
dvoje rety stejně děly:
„Odpusť nám, Ó Bože!“
Jak by mládci došly síly –
v hrudi dech se krátil,
k vlnám níž a níž se chýlí,
ach! – už se tam zvrátil! –
Trojí výkřik někde v luzích
ve ozvěně zmírá,
černá tůně ve vln kruzích
tiší se a svírá.
A zas ticho nade tůní – – –
či se mýlím přece?
Co to vře? Slyš! Co to duní
ve hluboké řece?
Hoj, to valí kalnou vodu
pohněvaná řeka,
mlýn je zmaten ve svém chodu,
neštěstí naň čeká.
Zarazil se, stanul chvíli,
co se stalo, hádá,
kalný proud vždy větší síly
do „lednice“ padá – –
Jindy vážné kolo vodní
jako blesk už pádí,
mihne vrch se, hned část spodní
šíleně tu řádí. –
A s ním divé ve soutěži
uvnitř kola druhá
křičí, řvou a tryskem běží,
druh chce předčit druha.
Poslyš však! Tím děsným hlukem
paleční teď kolo
vykřiklo a jasným zvukem
zaklapalo solo:
„Tak! Tak! Zlost ta bývá slepá!
Pýchou člověk zmámen“
– tak to kolo v taktu klepá –
„srdce má jak kámen!“
Pozved mlynář hlavu sivou,
naslouchá juž chvíli,
ve mlýně jak vřavou divou
jedno kolo kvílí.
Také matka křižuje se,
zvadlé ruce spíná,
na celém se těle třese,
když hlas slyší z mlýna:
„Mrtvé dcery bílé tělo
v černé tůni skryto!
Srdce se vám nezachvělo?
Není vám jí líto?
Probuďte ji k žití zpátky!
zlou jste sili setbu!
Vaše vnouče s nekřtěňátky
volá na vás kletbu!
Ještě třetí na dně v tůni
s vaší dcerou dřímá –
mladý stárek je tam u ní“
„Kletý – kletý – na vždy kletý“ –
v ozvěně zní mlýnem,
do všech koutů zvuk ten letí,
v tÓnu vždy zní jiném:
„Kletý,“ vržou čepy suché,
„kletý,“ kola křičí,
„kletý,“ hučí stěny hluché,
„kletý,“ voda syčí –
V tom se kolo zasmát chtělo,
však hlas už mu selhal,
hrozně jenom zachraptělo:
mlýn jen jen se belhal.
Mlynáři krev stydne v těle,
ke stavidlům běží,
oči hrůzou zkrvavělé,
vlasy se mu ježí –
Za ním matku ven to žene,
také letí k splavu,
staré ruce obnažené
bijí v šedou hlavu:
Nad tůní, kde olše steskem
z mlh své hlavy noří,
poprvé, hle, matným leskem
světlíčka tři hoří...
Od té doby každé noci
u mlýna se rodí
světlíčka tři čaromocí,
odtud k tůni chodí,
a než svitne zážeh prvý,
když se blíží k ránu,
dřív než vzplane slunce krví
nebes na pavlánu,
světlíčka tři rázem splynou
ve světlušku jednu,
zatočí se nad hladinou
a pak – padnou ke dnu.