TŘI SVĚTLÍČKA.

Jan Psohlavý

Teče voda, teče líně, na kola tlačí: u mlynářů v bílém mlýně na sebe se mračí. Teče voda, jen se plazí po poltrubí k mlýnu: kde těch svárů, lidé drazí, hledat těžkou vinu? Teče voda, s výše padá, kolem těžce točí: na komůrce dcera mladá stírá slzy z očí. Vypravujíť ústa sterá, vypravujíť s hanou, jediná ta z mlýna dcera že není pannou! A ten z mlýna stárekvěru nehodný prý synek: on to je, jenž okrad' dceru o zelený vínek – – – Jedenkrát, když zaklapalo kolo na úsvitě, v mlýně vskutku zaplakalo neviňátko dítě. Zakvílelo, zaplakalo nemluvné to děcko: ze mlýna se stěhovalo veselí hned všecko. Starý mlynářkdo to věří? – nechce vidět vnuka, nedbá nic, že mladé dceři proto srdce puká. Mlynářka, snad myslíš, stará vnouče že ráda? Její řeči ode jara jeden křik a váda. – Jaký div, že smutni byli a že vázli v řeči v šalandě i rozpustilí krajánci a mleči. Jaký div, že konec smíchu, že tu jako v hrobě, jenom mlýn že klape v tichu, pláče nahlas robě – – – Mine týden, mine v muce, ke křtu nejdou z mlýna, marně dcera bílé ruce před rodiči spíná: Prolila jsem, matko moje, slz, co kapek v řece: oblažte srdce troje, odpusťte nám přece!“ „„Raděj v pekle bych se dala věčnou mukou soužit, než bych toho synem zvala, kdo mi musil sloužit.““ Snad vy, otče, odpustíte, slzami vás rosím: smilujte se pro to dítě, smilujte seprosím –“ „„Pryč jdi na vždy, pryč jdi z domu, nejitři muka, požehnám-li sňatku tomu, mi uschne ruka!““ Pádí voda, pádí divá ode mlýna skokem, mladá dceř se za dívá lhostejným okem... V zátočině nade mlýnem, hluboká kde tůně, kde se táhne olšin stínem leknínů mdlá vůně, tam, kde vrby poloshnilé kořeny své smáčí, kde se mlhy šedobílé nade vodou vláčí, poprvé dnes v noci pusté rákosové třtiny, poprvé dnes sítí husté spatřilo snadkřtiny. Pode jezem voda hučí jinak spalo všecko, když sem stárek ve náruči s matkou přines' děcko. Tůň se budí. Ve útrobě voda zahučela: na břehu se úže k sobě přitiskla tři těla. Bubliny tři vyšuměly z měkkého vln lože, dvoje rety stejně děly: Odpusť nám, Ó Bože!“ Jak by mládci došly síly v hrudi dech se krátil, k vlnám níž a níž se chýlí, ach! – se tam zvrátil! – Trojí výkřik někde v luzích ve ozvěně zmírá, černá tůně ve vln kruzích tiší se a svírá. A zas ticho nade tůní – – – či se mýlím přece? Co to vře? Slyš! Co to duní ve hluboké řece? Hoj, to valí kalnou vodu pohněvaná řeka, mlýn je zmaten ve svém chodu, neštěstí naň čeká. Zarazil se, stanul chvíli, co se stalo, hádá, kalný proud vždy větší síly dolednicepadá – – Jindy vážné kolo vodní jako blesk pádí, mihne vrch se, hned část spodní šíleně tu řádí. – A s ním divé ve soutěži uvnitř kola druhá křičí, řvou a tryskem běží, druh chce předčit druha. Poslyš však! Tím děsným hlukem paleční teď kolo vykřiklo a jasným zvukem zaklapalo solo: Tak! Tak! Zlost ta bývá slepá! Pýchou člověk zmámen tak to kolo v taktu klepá srdce jak kámen!“ Pozved mlynář hlavu sivou, naslouchá juž chvíli, ve mlýně jak vřavou divou jedno kolo kvílí. Také matka křižuje se, zvadlé ruce spíná, na celém se těle třese, když hlas slyší z mlýna: Mrtvé dcery bílé tělo v černé tůni skryto! Srdce se vám nezachvělo? Není vám líto? Probuďte ji k žití zpátky! zlou jste sili setbu! Vaše vnouče s nekřtěňátky volá na vás kletbu! Ještě třetí na dně v tůni s vaší dcerou dřímá mladý stárek je tam u Kletýkletýna vždy kletý“ – v ozvěně zní mlýnem, do všech koutů zvuk ten letí, v tÓnu vždy zní jiném: Kletý,“ vržou čepy suché, kletý,“ kola křičí, kletý,“ hučí stěny hluché, kletý,“ voda syčí V tom se kolo zasmát chtělo, však hlas mu selhal, hrozně jenom zachraptělo: mlýn jen jen se belhal. Mlynáři krev stydne v těle, ke stavidlům běží, oči hrůzou zkrvavělé, vlasy se mu ježí Za ním matku ven to žene, také letí k splavu, staré ruce obnažené bijí v šedou hlavu: Nad tůní, kde olše steskem z mlh své hlavy noří, poprvé, hle, matným leskem světlíčka tři hoří... Od doby každé noci u mlýna se rodí světlíčka tři čaromocí, odtud k tůni chodí, a než svitne zážeh prvý, když se blíží k ránu, dřív než vzplane slunce krví nebes na pavlánu, světlíčka tři rázem splynou ve světlušku jednu, zatočí se nad hladinou a pakpadnou ke dnu.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

mleč, mlynář, mlýn, stárek, mlejnice, krajánek, mlít, mlynářka, stavidlo, mlýnice

6. báseň z celkových 221

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. MLÝN (Jan Opolský)
  2. SUSPIRANDO. (František Leubner)
  3. Na kola voda smutně žlabem šumí... (Vojtěch Pakosta)
  4. báseň bez názvu (Adolf Heyduk)
  5. Mlýn v horách. (Rudolf Pokorný)
  6. báseň bez názvu (Adolf Heyduk)
  7. Ballada májová. (Jan Neruda)
  8. báseň bez názvu (Karel Leger)
  9. Růžový mlýn. (František Serafínský Procházka)
  10. 33. Smutek. (Jan Petr Jordan)