Od hor bílých k modrým vlnám,
k vlnám kandijského moře
krví tekou potokové
a krev stydne na úhoře.
Od hor bílých k modrým vlnám
jede, jede Hassan paše,
ozvěnou svých kroků na smrt
ty, co ještě žijou, straše.
Hassan paše, Hassan paše,
který na sta Kandiotů
zdávil rukou krvolačnou
ostřím meče, ostřím hrotů.
Hassan paše, jehož slovo
na tisíce na smrt vodí,
jehož mysl všechněm cestu
k Charonově chystá lodi.
Od hor bílých k modrým vlnám
neslétli se lační supi,
neštěkají chrtů láje:
Hassanovy táhnou tlupy.
Nebyl vyštván jelen rychlý
s hory rodné na rovinu,
honbu strojí Hassanovci
mladému hor bílých synu.
Od hor bílých k modrým vlnám
vystrojili na něj lovy,
na břehu až uhnali ho
přední strážci Hassanovi.
Pestrý šat mu sedral s těla
pána krutší zástup sluhů,
ruce spoutal k hrotům skály,
rozstoupil se v polokruhu.
Terčem budou prsa jeho
dýkám, které v rukou planou;
takou strojí pánu svému
u vln modrých uvítanou.
Od hor bílých k modrým vlnám
táhne paša krvechtivý,
letí sup a kolem supa
holubů aj! zástup sivý.
Pochytaných v skalních hnízdech,
polapených dravým supem:
s dcerami hor bílých táhne,
s nejkrásnějším táhne lupem.
Přitáh’ k břehům modré vlny,
aj tu vidí uvítanou:
jinoch spoután, terčem prsa,
v rukou sluhů dýky planou.
Mrštné dýky ruce raní,
z nohou rudá krev se řítí,
hor však bílých bílým sněhem
ještě mladá prsa svítí.
Bratře! vzúpí dívka jatá,
hbitší nežli dýky spěje,
kolem šije ruce vine,
bílá prsa tělem kreje.
K pokynutí pána zástup
na dívku se divě vrhne,
dívka mdlobou k zemi klesá,
ruka bratra provaz strhne.
Mdlobou spjatou, polomrtvou
na svá prsa mocně stiskne,
s dívkami jde paša dále,
rozkaz dává, láje výskne.
Láje výskne, rozkaz koná:
tělo k tělu pouty spjali,
pouty spjali, k břehu vlekli,
v modrých vlnách pochovali.
Od hor bílých k modrým vlnám
stře se soumrak pološerem,
rozkládá se večer tichem –
a noc přijde v lesku sterém.
Ještě na hor bílých hlavách
poslední svit slunce svítí:
v modru nebe, v modru vlny
první již se hvězdy nítí.
A kde moře s nebem splývá,
stoupá měsíc s jasnou tváří,
bílé hory, modré vlny
pokryje svou zlatou září.
Pokryje hrad pyšný stříbrem,
z modré vlny jenž se zdvihá,
postře palmu rosou bílou,
nad hradbami jež se míhá.
Ticho vlny stříbroskvělé
šumí kolem paty hradu,
stříbrný zpěv provázejí
vodometů v hradním sadu.
Jenom někdy větřík smutně
zašumí tam v listí palem,
jenom někdy zmlknou tiše
vodomety jako žalem.
Jenom někdy pod hradbami
stará žena smutně vzdychne,
smutně vzdychne, listí hne se,
vodometů píseň stichne:
Tichne píseň vodometů,
v zpěv se mění ženy stony,
pod hradbami vlny šeptem
provázejí jiné tony:
Od hor bílých stezky k modrým vlnám všude,
znamenány všecky stopou krve rudé,
a vše květy nosí
perly krvavé rosy
z nohou matky chudé!
Nad hrobem vám píseň zapět pospíchala,
k hrobu žehnat přišla matka osiřalá.
Tiše šumte brody,
rozstupte se vody,
bych jim zazpívala!
Bez svatebních věnců ze života jdete –
bez svatebních plesů ticho v hloubí spěte.
Drnem na ozdobu
neobložím hrobu,
aniž kvítek vzkvete.
Svatebního lože dceři nepostelu,
nespatřím jít k svatbě syna ku kostelu.
Plyňte vlny zpátky,
aby slzy matky
spadly až k jich čelu!
Aj což zpěvné vodomety
přezpívat chtí hrobní žalmy,
probudit chtí moře k plesu,
plesem pokrýt vzdechy palmy?
Nezní písně vodometů,
dívčích hlasů pějí sbory,
ozvěnu jež svolávají
k modrým vlnám s bílé hory.
Od hor bílých k modrým vlnám
větérkové rychle spějte,
nejkrásnější kvítí,
tam kde vlna svítí,
k břehu svějte!
Na nádvoří mramorovém
květnatý se věnec splítá;
růže libodechá
k prsoum pána spěchá:
tam ať zkvítá!
Květy věnce touhou žhavou,
žárem retů růže vadne:
ale znova vzkvetly,
s oka pána světlý
lesk kam padne.
Krásná jsi, hor bílých dcero!
stříbrnými luny šláři
bílé tělo kreješ:
krásněji se skvěješ
v oka záři!
Kterou pána oko hřeje,
rozkvete se krásou plně:
krasší k nalezení
od hor bílých není
k modré vlně.
Od hor bílých zved’ se vítr,
zved’ a k břehu zavál spěchem,
a ten vítr rychlokřídlý
sterých písní dýchal echem.
O smrti a o svobodě!
Modré vlny rozuměly,
kolem břehu, kolem hradu
vzdmuly se a zašuměly.