VE SNÁCH.
I.
Že v moři na dně ležím, se mi zdálo;
tam lůžko z kapradí mi bylo stláno,
a nade mnou se moře zelenalo;
a nad tím mořem – moře blankytové
a po hladině nebes zlaté slunce plove. –
Mně zdálo se, že ležím na dně v moři;
však bez života, bez pohnutí, citu;
ni zvuk si cestu k duši neotvoří,
a duše jak by zdřímla bez zásvitu.
Ni srdce se mi v těle nevzbudí,
ni ztuhlá krev se v žilách nerozproudí,
[121]
jen oko žije, než jak ledové
jen chladně přijme lesk, jenž doň se vloudí.
V tom v chmurách zlaté slunce tone, hasne,
a nade mnou tmy propast černá zívá.
Až do dna vzruší moře bouře divá,
zřím – neslyším však – vlny jekohlasné.
Blesk krvorudý prorve tůně černé,
zřím o člun slabounký se proudy rvát:
v něm ty! – v něm ty! – tak bledá, jak tvůj šat,
šat bílý, jejž jak prapor vidím vlát. –
I probudí se v těle srdce věrné,
já silou nadlidskou se vyrvu z pout,
v něž tělo, duši polosmrt mi ková –
a ty – mne uzříš bleskem k sobě plout
a bleskem skočíš v zběsilý vln proud,
ty víš, že útulek má náruč chová
ti jistější i přístav – třeba po smrti, –
a člunek – třtinu slabou, proudy rozdrtí. –
Co dál? – už hasne světlo paměti.
Než co bych snil, než v pevném objetí
122
že pevným břehům má tě náruč vrátí?
I niknou chmury, paprskové zlatí
svým návratem tvůj návrat posvětí –
A já – já v moře tůň se rozbouřenou vracím
a život, cit i paměť, – pamět blahou ztrácím.
II.
Mně zdálo se, že hvězdy padaly.
Černá půlnoc byla; chrám se pozvedal,
chrám to gotický a náhrobek v něm stál,
na náhrobku socha, – skamenělý žal.
Černá půlnoc byla; nikde žádný svit,
jen gotické větve, které nesly kryt,
kde se setkávaly, jasný chvěl se třpyt,
z démantové lampy jak by zásvit spěl.
Nebyly to lampy, lesk to hvězd se skvěl,
nebyla to klenba a nebyl to chrám,
nebyla to socha, já jsem sám a sám
o půlnoci patřil k hvězdným výšinám.
123
V tom zadul bouře dech a hasly hvězdy skvělé
a bouře dechem chvělo klenutí se celé
i hasly věnce hvězd a hvězdy padaly,
o které oblohy se klenby vzpíraly –
a přece nespadlo klenutí rozechvělé:
vždyť hvězdu jednu, nejjasnější všech
obloze nemůž vyrvat bouřný dech –
Ó hvězdo lásky mé, ó hvězdo lásky mé!
V tom shasla hvězda má, v tom spadla hvězda má
a klenba oblohy se mžikem zachvívá,
se zachvívá, se zachvívá a – řítí. –
Mně zdálo se, že hvězdy padaly.
124