Byl Jindřich Klvaňa statný a dobrý hoch,
s životem kamarád tužil se, co jen moh;
každý den volalo ho jitro zšeřelé
do mlhy sazí, do deště popele –
volala továrna, milenka neživá,
kde žhnuly výhně a duněla kladiva.
Nebyl tam spokojen, protože oči měl –
často je obracel do pece plamenné,
často je přivíral, jen aby neviděl
postavy druhů svých sešlé a shrbené;
cítil, že továrna bere a nedává,
že z těla mladého mízu mu vyssává.
A to je strašná věc, když chudý procítá,
když chudý myslí a cítí a vidí,
že na tom světě se nenají dosyta
většina lidí.
Tož bloudil Klvaňa mladý a neznámý
pod noční oblohou posetou hvězdami,
sedával na stráni blizoučko nádraží,
díval se, jak vláček za vláčkem odváží
krůpěje potu, který s čela kane,
i mládí na kousky roztrhané.
Potom ji jednou potkal.
Smutek mu život protkal.
9
Byla také mladá, modré oči měla,
vlasy kadeřavé kol bledého čela,
a na tom čele napsanou i bídu.
Dověděl se od ní, když mu v náruč padla,
že zašívá mládí do půltuctů prádla
a odvádí v pátek na náměstí židu.
Byl Jindřich od té chvíle všecek proměněn,
v noci život sužoval ho, ve dne sen.
I továrna se proměnila.
Už nebyla jeho milá.
Děsivě strašil zčernalý klenutý vjezd,
ohnivými chřtány byly výhně zející,
kladiva tam rozbíjela jisker tisíci
nejkrásnější z hvězd.
Každá továrna je jako vzteklá fena,
proto od světa je vždy zdí oddělena;
čich klatě ostrý má – po věrných neskočí,
za každým zrádcem však zrak žhoucí otočí.
Klvaňa poznal hned na druhý den,
že byl jí prohlédnut – a že je zaskočen.
Vše se mu vzpříčilo, a potu znoj
prozradil, že nastává mu krutý boj
s tou fenou zběsilou, jež zrádce nesnese,
která ho zabije, anebo setřese.
Věřil, že silný je, neboť měl sílu dvou:
vždy, když se postavil, pomyslil na milou.
A fena továrna sirénou zavyla,
když srdce švadlenky vnitř jeho zvětřila.
Tím horší zápas byl, že běsnil beze slov...
10
Po prvé do tváře mu stříkla žhoucí kov.
Snad zabít nesměla, snad ještě nechtěla,
ale cejch ohnivý mu vtiskla do čela.
V přehrozné chvíli té zůstal stát rozkročen,
neboť již věděl, že je k smrti označen;
pomyslil na švadlí a prudkým vzdorem ztvrd,
protože také ji poznamenala smrt –
tím květem krvavým, jenž tryská chudým z úst.
A tenkrát Klvaňa k hrdinství začal růst.
Procházel vraty továrny jak v jícen pekelný
ve střehu vždy a k ráně přichystán,
a trudné byly jeho všední dny,
smutné i neděle, kdy vyšel v polí lán,
by k lesu zaměřil se švadlí po boku.
V nejhlubší tišině mu znělo do kroku
řinčení železa, skřípění kol a pák,
vrzáním hřídele se ozval každý pták –
a lidské volání, vracené ozvěnou,
mu znělo výstrahou před fenou splašenou.
Švadlence jeho též lépe tu nebylo.
Cvrčení koníků strojem jí zvonilo,
když spuštěn je a urychluje běh.
Sto tisíc jehel blýskavých viselo na stromech,
a vítr, který vstal a přiběh od mlází,
zašuměl plátnem, když pod jehlou prochází.
Podivně zkrušeni se večer vraceli,
do města vcházeli, jak vězni do cely,
neboť zář svítilen, jež letěla jim vstříc,
i zápach stok, proudící do ulic,
věštily dusnou noc a po ní kalný den,
který je zapřáhne v robotu na týden.
11
Nechodí neštěstí, nechodí po horách...
Tři týdny mučil už Klvaňu krutý strach,
tři týdny vzpomínal těch růží hořících,
co prudce rozkvetly švadlence na lících.
Tři týdny vzpomínal – a čtvrtou neděli
do jizby k švadlence ho pustit nechtěli.
Řekli mu: ať si jde! – že těžká chvíle je,
když srdce zoufalé se zříká naděje,
když doktor s brýlemi předpíše jenom klid,
kdy těžký už je dech, a chtělo by se žít.
Klvaňa neprosil – jen škvírou nahléd tam. –
Odešel. –
Pochopil, že na věky je sám.
Jen tomu divil se, cože to znamená,
že seje na dlažbu jiskřivá semena,
že jde a klopýtá, jako by slepý byl,
a přece netouží, aby se zastavil.
Bloudil tak celý den, celou noc do rána,
až jekem sirény procitla továrna.
Ó, to je silný zvukzvuk, takové hvízdnutí,
které si stůj co stůj poslušnost vynutí;
kdyby se svět bořil, dělník je rozezná,
neboť zvuk denní – toť košile železná.
Klvaňa zaslechl, potrhl rameny,
maličko zaváhal a jako zmámený
vstal s meze, k městu šel, šel dlouhou ulicí,
kterou už naplnil lomoz a chvat.
Po druhé zaslechl sirénu vyjící
a zapadl do černých vrat.
12
Dělník je vojákem na první linii,
protože v továrnách se také zabíjí –
a hůře na tom je, než voják řadový,
neboť se o konci své vojny nedoví.
Továrna poběží svým chodem neměnným,
když bude dávno spát pod kopcem zeleným.
Jak ona zavyla, když z pece žhoucí trysk
zasyčel v kadlubu a střelnou ranou výsk!
A než se nadál kdo pod střechou skleněnou,
letěl křik dílnami, vracel se ozvěnou –
lidé se seběhli...
Klvaňa pobledlý
statečně uprostřed slévárny stál.
Čelo měl zpocené a zuby zaťaté,
na spáncích naběhly mu žíly klikaté.
O sloup se opíral...
Pravdu měl dozorce, když k němu promluvil,
že sám si zavinil, že nepozorný byl –
leč nohu zlomenou mu řečí nespravil.
Tovární špitál je stavení bez okras,
a doktor horší v něm, než z pohodnice ras,ras.
Dělníci říkají, že jeho řemeslo
přemnoho užitku závodu přineslo;
ředitel chválí zas, že vskutku dobrý je,
protože každého poctivě dobije,
kdo padl pod ranou a ještě směle vstal.
Však Jindřich Klvaňa v špitále nezůstal. –
Jak přišlápnutý brouk se sotva plazil jen,
však prosil doktora, aby ho pustil ven,
že může pracovat v oddílu válcoven.
Prohléd ho se všech stran pan doktor učený,
zavrtěl hlavou a pokrčil rameny.
13
Že však si vedl svou a stále práci chtěl,
dal si ho zavolat k sobě pan ředitel;
když shléd ho, divil se, zavrtěl hlavou též,
leč rozhod nakonec: „Když sám chceš, tedy běž!“
Klvaňa tvářil se jak znovuzrozený,
jako by nové mu byly ty plameny,
hřmocení železa, šílený chvat,
jako by ještě měl továrnu rád.
Ostatní dělníci viděli neradi,
že ho pan werkmajstr mezi ně přivádí.
Říkali: „Co tu chceš? Na rentu právo máš.
Jinému zdravému jen chleba ukrádáš!“
„Soudruzi!“ – vykřikl, do výše ruce zved. –
„Křivdíte, přišel jsem mezi vás naposled.
Nechte mne, nebraňte, brzy vám dokáži,
že jsem tu proto jen, abych stál na stráži!“
„Chromajzl na stráži!“ – vybuchl jeden z nich...
Pod střechou válcovny bouřící smích se zdvih.
A Jindřich Klvaňa poznával před nimi,
že láska umřela i mezi chudými,
že člověk člověku horší než vlk.
I sklonil hlavu, vzlykl a zmlk.
Než týden uplynul, již nikdo nevěděl,
jaké ten chromajzl původně jméno měl;
neboť toho dělník žhavě nenávidí,
kdo mu připomíná, zač se nejvíc stydí:
strach, který mu vyje dnem i nocí v uši,
že také jej, možná, zítra něco zkruší.
Snad Jindřich uhodl, snad proto tichý byl,
snad proto snažil se, by dlouho nepobyl.
14
Když týden druhý se k sobotě naklonil,
ryk hrůzy divoké válcovnou zazvonil.
Stroje se zvlčily – snad prasklo cosi v nich,
snad povolily tlaku niter ohnivých...
Dělová rána – a žhoucí tyč letí
naproti dělníku, který má šest dětí...
Teď chvíle nadešla!
Měl věru štěstí...
Směšný skok Klvaňův – srazil ho pěstí...
Však běda! Sám, on sám. – Jéžíši svatý!
Na prsou plamenem chytají šaty,
do srdce boří se ohnivá tyč...
Klvaňo, křič! –
Klvaňa nekřičí, poulí jen oči,
jak jimi po druzích s výčitkou točí –
syčí a praská v něm, vědomí ztrácí,
vrávorá pod tíhou, na zem se kácí...
Kol něho soudruzi vyjí jak zvěř.
Teď všichni litují. –
Klvaňo, věř!
– – – – – – – –
15
Spí dávno Klvaňa i se zármutkem svým
na velkém hřbitově pod drnem zeleným.
Však neumlk.
V poledne, navečer, v jitřní čas
továrnou zatřese jeho srdce hlas –
žaluje, naříká, varuje, křičí...
To není siréna: srdce tam syčí –
to srdce probité ohnivou tyčí.
16
BALADU O SRDCI
napsal roku 1928
JAN VRBA
*
Dřevoryty báseň ozdobil a grafickou
úpravu navrhl
V. SILOVSKÝ
Písmem Bodoni vytiskla knihtiskárna
MÜLLER A SPOL. V TURNOVĚ
Se svolením autorovým vydal jako soukromý
neprodejný tisk
ANTONÍN VOJTĚCH
v Polské Ostravě 1932
ve 100 číslovaných výtiscích,
podepsaných oběma autory na simili holandu
a císařském japanu
AUTORSKÝ VÝTISK
E: av; 2007
[18]