Obloha měnivá, modravá, jiskřící
paravent zenithu tvoří,
na pravo, na levo mračen se zvedají
hrady, jež vteřina boří.
Střech moře pode mnou v dálku se rozkládá,
pod nimiž červíci – lidé
bijí se, pracují, klnou a jásají
tak, jak to životem přijde.
V podkroví malíři zoufale malují
pro lidi z prvního patra,
bohém a buržoa mimo styk prodeje
zovou se zdvořile: Chátra.
„Božíčku mladost je přece jen radostí“
z čtvrtého poschodí zvoní,
švadlenky na stroji v mladosti toužení
chorobně zpívají o ní.
Ve třetím poschodí veselo nejvíce –
život a láska tam pučí.
Muži jsou v obchodech, na dráze, v tramvayích,
ženy se milovat učí.
Úřední lidé jsou ve druhém poschodí,
tam se jen na postup čeká –
je hrdá chudina s nárokem na pensi
a krásným přídavkem c. k.
Přízemí obývá domácí. Visitka,
kde čtete: Božidar Noha.
Funí, jí, nadává a činži vybírá
čtvrtletně ve jménu boha.
A dole plebejci: domovník, příštipkář,
pradlena, tabák a kolky
a u všech v podnájmu buď těžký tovaryš,
anebo lehounké holky.
Tak je to naproti, tak je to okolo
pod každou vyrudlou střechou.
Je zákon takový: blecha nesesloní
a slon být nemůže blechou.
Šedivý pánbu za oponou oblaků
z čibuku bafá a kouká,
jak se to člověčí plemeno vyvíjí,
z vláken svých embryí souká,
jak žití houpačka jednou je nahoře
– snad aby nevyšla z cviku –
a ještě rychleji dolu se nakloní
tomu i onomu v mžiku.
Na levo monarcha, na pravo proletář
v tempu se zvedají k nebi,
jeden je zatížen v břiše a kapsáři,
druhý zas myšlenkou v lebi.
Na levo měštka je, na pravo nevěstka –
rozkoš je vábí a lehtá,
smyslné vlny je s houpačky shazují,
kde čeká lůza i šlechta.
Houpačka kolébá dvě smečky národů,
jež o své prvenství dbají,
bumlují, hromují na pravo, na levo,
ač sotva na chleba mají,
na chleba, na vodu pro jazyk ubohý,
zmučený žízní a hladem...
Národe vezmi své předáky za rohy,
učiň je společným stádem,
na krk jim řády dej, kanony do rukou,
své kletby jim k tomu přilož
a pak je na loď dej a někde daleko
na ostrov neznámý vylož.
Tam ať se rovnají, bijí a mudrují
pro víru, jazyk a prachy.
Uvidíš za týden, kdo hladem nezemře,
že zemře o sebe strachy.
Leč, co mně do toho....? Venku je báječně,
mé srdce na poplach zvoní – – –
má dívka čeká mne v aleji za městem
hoj, srdce, půjdem si pro ní.