Má lilie, můj květe nostalgický
svou bílou krásou můžeš všecko říci,
jak bylo, jak je a jak bude vždycky,
když symbolem jsi ženě bledolící,
když probouzíš ji ze sna, jdeš s ní spat,
den celý prodlíš v jejím blízku ráda,
jí učíš toužit, učíš milovat,
jak sobě srdce, věčný svůdce, žádá.
Má lilie, společnice mých snění
v nichž krev má touhou neskojenou hoří,
v nichž líbám, volám, šeptám v opojení
a zmítám se v podušek bílém moři –
to nepovídej, že tvé paní sen
rudými květy hýří noci celé
a neprozrazuj tajnost jedné z žen:
že pro ty sny tě skrývá do postele...
To bylo včera. Slunce zapadalo
a tichý vánek haluzemi chvěl,
mé srdce z ticha večera se ptalo,
proč miláček můj dosud nepřišel.
Však večer mlčel, ticho, ticho bylo,
jimž po chvíli se hlas lilie třás':
„Tvé, moje paní, jen tvé je to dílo,
že nocí nezní sladký jeho hlas.
Když líbal tě a chvěl se touhou zcela
a žhavou vášní jeho zrak když plál,
tys na mne, paní moje, zapomněla
a šťastna byla, když tě v lokty spjal.“
Můj květe bílý... Ty můj květe denní
noc jako žena nad vše cení hřích
být rudým květem v ohni rozvášnění,
jenž plane v bílých liliích.
Lístečky trhám jeden po druhém,
přikrývám jimi volně pustou zem,
na každém krůpěj krve snad se skví,
v ní jedno erotické tajemství.
Lístečky trhám... v měkké náručí
rád každý život ďáblu poručí
a bílé květy vábí, vábí svět,
pel jejich každý touží uvidět.
Postýlka bílá čeká ve květech,
polibky hoří na vášnivých rtech,
šílená vlna lásky lilie
každého, kdo sláb, snadno zabije.
Lístečky trhám – nové vypěstím,
milenci krásy pojďte za štěstím,
po špičkách pojďte v sladké závrati
lilie bílé se mnou trhati.