Řekou, kdysi zvanou stříbropěnnou,
jejíž půvab, žel, se s lidmi stýká,
zajeď sobě s milenkou či ženou,
poutníče můj, ruče do Bráníka.
Nehleď v pravo, nehleď v levo také,
neboť středem Adamitů jedeš,
a ti vedou řeči všelijaké,
jimž ty slovem klidným neujedeš.
Ani těch si nepovšimni, kteří
sedí v březích tiší, mlčeliví
a svým prutem věčnost času měří
čekajíce na zabrání divy.
Úcty tvojí zasluhují tolik,
jako Triton v nezbádaném moři –
vždyť jen Bůh a Rybí Melancholik
do abstrakcí ducha svého noří.
V dálky jeď jen a pohlížej k nebi
v slunce záři, v beránků rej němý,
ať kol lidé pláčou neb se šklebí –
ty buď bohat svými nadějemi.
Z nenadání huronský křik zazní,
chaos zvuků divoký a řvavý,
jak by v boji s Indiány blázni
utkali se náhle u Vltavy.
Klení, výskot, smích a naříkání,
hrdličky hlas vedle řevu býka,
víla vedle opulentní paní
plove, skáče, vlnami se smýká.
Žhavý pohled toužný povzdech volá,
mocné svaly kyprým vděkům kynou,
a zas smích a jásot shora, zdola
v jeden chaos zvlní se a splynou.
Není paní, není dívek tady –
jsou jen ženy sluncem opojené,
které touží vejít do zahrady
Astarté od věků zasvěcené.
Není vdovců, manželů a hochů –
jsou jen muži s roznícenou krví,
kteří touží vzít si svoji trochu
ze záhonu Astartina prví.
Není těl zde z masa, krve, kostí –
jsou jen výhně elektrických pecí
a v nich Satan andělíčky hostí
představami citů, vášní, věcí.
Vltava se proměnila v Lethe,
lidská srdce v zvony poplach hřmící,
fádní život ve vír, který smete
dobývané, jako váhající.
Slunce hoří, mladá těla svítí,
vlnu řeky vlna touhy stihá,
vzdušnou vlnou chví se vlna žití,
jejíž odraz v stech zraků se mihá.
Ruce rukou, rtové rtů se ptají
němou řečí nesmrtelných chvílí,
kde jim květy vášně rozkvétají,
v něž lze stajit těla zázrak bílý...
Jsi-li, poutníče můj, synem země,
vzdej se vlnám, slunci, ženám vzdej se,
jako střela vyleť z lodi ke mně
a pak se mnou v Lethe vykoupej se.
Zahoď moralistů theorie,
nedbej, co ti estheta hlas říká,
a slyš, kterak tepna žití bije
v červencovém vedru u Bráníka.