Rád, pane z Chlumu, list ten posílací
na šedou blánu črtám. Finis už je
té ohavné a hrozné rebelii;
snad novina Tě asi stihla také
už z jiných míst, však přece doufám pevně,
že relaci mou přijmeš v laskavosti,
neb dobrá vůle mně ji diktovala
k Tvé milosti být dobrým Merkuriem.
A příčinu máš, pane, radovat se
a Hossanah si plesným hlasem zpívat,
nebť potřen lítý nepřítel je dobře,
na hlavu hadu šlápli – jak se svíjel! –
ji rozdrtili. Mohu říci, pane,
že také pomáhal jsem krotit čerta:
Ty víš, že jedním ze soudců jsa zvolen
od pána našeho, v dnech těžkých zkoušek
jsem úřad přijal, abych mohl přilít
do ohně oleje a bystrý věhlas
můj právnický se osvědčoval velmi
v té kruté při. My byli nepoddajní
a znalí obmyslů těch českých štváčů
i jejich zákona i jejich písem,
však věřit můžeš, že jsme jurisdikcí
je nečekaně překvapili novou.
Do jejich zákonů co bylo nám teď,
ty staré řády dnes už málo platí,
jen zdání práva bylo třeba nechat,
nebť meč byl nyní ostrý hlavním právem;
my rebelii nectnou pokořili
a smíme plivnout na pergamen každý.
Dost bylo výslechů a všelijakých řečí,
nad nimiž Lichtenštejn by málem zoufal –
ti blázni myslili si, řeč že ještě
zde něco platí, protest že je slyšen
a dokazovat chtěli, že jsou v právu.
Eh, hloupost! V právu! My už ortel znali
do punktu, než byl slavně vynesený,
ba spíš, než rebelly jsme vyslýchali.
A skončilo to – vždyť nemohlo jinak:
kdo utek, ztratil čest a všechen statek,
do achtu dán jest a erb rozbil Mydlář
či jeho pohůnci; to bylo chytré;
o čest by mnohý nedbal, konfiskace
však leckterou tu šelmu bolet budou,
neb mentem brali jsme, co kde kol bylo,
a jiným vezmem, až čas jejich přijde.
Jsou mezi rebelly však tací také,
jimž čest je nad statek. Nuž čest i statek
my brali, každý aby díl svůj dostal.
Ti, kdo nám zůstali, jsou odsouzení
ku ztrátě cti a do žalářů těžkých,
i majetkem svým hloupé vzpoury pyknou.
Však nejpřednější strůjci rebellie
svou hlavou smělou platit budou sázku.
Tak ortel náš. A dnes se také splnil
do slední písmeny; je, pane, konec,
hlav dvacet sedm vyžádal si osud
či řečeno líp, my. A zítra budou
po celé zemi o tom s hrůzou mluvit
ti zdrážděni a oni zastrašení.
Tak Lichtenštejn chtěl, Maxmilián, kněží,
co kolem Jeho Milosti se točí
a tak se stalo. Pruty železnými
jsme roztřískali nádobu tu křehkou:
hlav dvacet sedm drsnou mluví řečí,
však kacířům a rebelantům zřejmou.
Chceš, jasný pane, vědět, jak se dálo
to stínání a věšení? Je málo
co o tom psáti. Jedno divilo mne
a mohu říci, hodně zaráželo:
že kacíři si majestátně vedli
na černém lešení. Tak pevně stáli,
že nikdo nemoh obdivu se bránit.
My soudili, že budou plakat, kvílet
a třást se děsem, divadlo že skytnou
těm zevlounům, co přišli ze všech ulic,
by zřeli, co snad ještě neviděli,
jak starý Mydlář zahrává si s pány –
a oni s klidem takovým šli zmírat,
jak k svatbě by se brali. I ten Kaplíř,
i Budovec i druzí. Nevím, pane,
však zdálo se mi, porážka to pro nás,
my jiné chtěli, oni jiné dali.
A krev když stříkala, lid hrůzou trnul
za zády rejtharů a kopiníků,
a ten či onen (katolíci také,
což divilo mne věru přespřílišně)
tu přísnost soudu hlasno odsuzoval.
Dnes o těch lidech celá Praha mluví.
Co na tom, pane. Jedno jen mne mrzí,
že Thurn nám ušel, liška všechněch lišek,
ten pikléř starý, škůdce milosti Tvé.
Je kdesi v Němcích, utek s falckým dvorem
hned v prvém zmatku. Nevrátí se více.
A bude pokoj. To je novina má,
Tvé milosti jsem ponížený servus,
Daniel Kapr, rytíř z Kaprštejna.