ČTENÁŘI VERŠŮ
Z života prosy a bodláčí
když sobě’s na Parnas vyšel,
zbožný-lis a když ti nestačí,
aby tě Pán Bůh jen slyšel;
když děvče švarné máš jako květ
a když si pýcha tvá žádá,
aby se dověděl celý svět,
že ti dá hubičku ráda;
bez srdce ukrutné děvče-li,
v podpatky tebe si lepí,
chcešchceš, aby všici to věděli,
že je tvé štěstí na střepy;
když ti do kadeří prvá šeď
vplížila krokem se hadím,
kde kdo nech pomůže tobě teď
plakat nad ztraceným mládím; –
dvojité veselí nadchne tě,
a bol se nese tak krásně:
jen když jsou dobráci na světě,
dobráci, kteří čtou básně.
Něžnosti jadérka v život strou,
nejsou to tykve jen prázné,
dobří ti lidé, co verše čtou,
Bezruči Petře, ty blázne,
možná, když časem tvé písně čtou,
tep srdce v okamžik stichne,
[90]
podepře v dlaň čtenář hlavu mdlou,
potichu do řádků vzdychne:
Jak hasnou bezkydští gorali
za zvuků veršů tak krásně –
Co chcešchceš, ty rapsode zoufalý:
Jsou lidé, kteří čtou básně.
91