POLE NA HORÁCH
Dulavy Jury ta pole jsou,
(bohatý goral to po vsi)
dva morgy kobzolí pod Lysou,
po jejich boku dva ovsy,
vyrazí z kobzolí modrý květ,
slunce klas vyzdvihne shůry,
do roka jednou zří úsměv svět
po rtu jít Dulavy Jury.
Do hrubé ruky si vezme rýč,
jak slunce nad hory vyjde,
zvečera unaven jak jde pryč,
jiný tam robotník přijde:
kdo je to na poli při práci,
z Beskyd když noc táhne šerá?
Jasní jsou srnci a ušáci
jasného markýze Gera.
Chudobné klasy ti přes pole
sežerou ušáci všudy,
jelen ti vyhrabe kobzole
kopyty z kamenné půdy:
Juro! Tak jako by spřežení
srdce tvé servalo čtvero:
56
zákony? Jsou? Goral chudobný?
Zákony jsou markýz Gero!
„Stůj, chlape!“ – Panský pse! Rány dvě
do noci zahřměly v dole:
Juro, zem vlhká a rudá je,
vstaň, zažeň ušáky z pole!
Na Pražmě hřbitov na kopečku
sivými hrazený mury,
mračí se do dne a v slunečku
mohyla Dulavy Jury.
Panský hon. Jak je svět veselý,
veselý pán, panská chasa;
na poli (hřích je to v neděli)
děvucha k práci se kasá;
ušáků jako když nasype,
hop a hop! halali! hurá!
Pod mohylou zuby zaskřípe
ubitý Dulava Jura.
V klín lesů úhor se zatáčí,
barevný, tak jak by horal,
tak jak by z krve to bodláčí,
jak by je zaléval goral
ze žil svých. Hledí na panský bor
bodláčí hroty na tucty,
jak kmenů šlapaných němý vzdor
pod maskou zákonné úcty.
57
Jurův díl. Nikdo jej nekoupí,
není tu, kdo by jej zoral,
večery dlouhé když nastoupí,
vypráví dětem děd-goral:
po poli že chodí Jura sám,
z Beskyd když noc táhne šerá:
nikdo víc neseje oves tam
pro macky markýze Gera.
58